Budoucnost našich měst aneb Starosta, farář, hospodský a zaběhnutý pesˑ

Jaká témata a které osobnosti vás čekají?
Rozhovory vycházejí z knihy, která vznikla ve spolupráci České spořitelny a Paměti národa. Co spojuje banku a projekt zaměřený na uchování historické paměti? Náš společný cíl: chceme přispět k budování silné a svobodné české společnosti.  

Jakub Železný (JŽ): Změnila česká města od roku 1989 jenom svou vnější podobu? Mají jen nové fasády, střechy či okna?

Jan Školník (JŠ): Já doufám, že změna byla podstatnější, ale je jasné, že jiný způsob myšlení o prostoru, ve kterém se nacházím, je otázkou dlouhodobějšího vývoje. Fasáda se mění mnohem rychleji a u veřejnosti má taková vlastně jednoduchá změna okamžitou odezvu. Když jsme u nás v Broumově začali jen drobnými kulturními akcemi, tenkrát v ještě neopraveném klášteře, lidé si toho začali všímat jenom postupně. Asi jsme si dost stěžovali, že reakce lidí není tak viditelná, ale vydrželi jsme. A když jsme pak opravili fasádu a provedli částečnou rekonstrukci, tak na dny otevřených dveří přišlo 5 000 lidí za víkend a bylo evidentní, že lidi areál zajímá. Já si myslím, že je třeba současně rozvíjet jak vnitřní fungování objektu, tak jeho vnější vzhled. 

JŽ: V českých a moravských městech a vesnicích byla po revoluci jako první vidět ta změna vnější. Adame, jak vy takovou prvoplánovou změnu vnímáte?

Adam Gebrian (AG): Výrazně se zvýšila technická úroveň, to je zřejmé. Na druhou stranu v podobě našich měst došlo k obrovské diverzitě. Pod pojmem diverzita si spousta lidí představí pozitivní vývoj – různorodost, rozdílnost, individuální přístup. Podle mě se ale v českých městech tahle individualita rozlila do tolika variant, že to z vnějšího pohledu přestalo držet pohromadě. Z vizuálních změn se samozřejmě snadno poznají i změny společenských vztahů. Když vedle sebe vidíte dva rodinné domy a každý z nich má jinak vypadající plot, jeden ho má drátěný a druhý z napodobeniny betonu, a ještě je mezi ploty půlmetrová díra, je z toho jasně patrné, že vztahy těch sousedů jsou tak špatné, že se nedokázali domluvit ani na stejně vypadajícím plotě. Takových projevů kvality společenských vztahů vidím hodně. Jejich výsledkem je nedostatek jakéhokoli vkusu, který zase ukazuje, že určitým způsobem zmizela společenská odpovědnost. A tohle odstartovala 90. léta. „Je to moje, dělám si to, jak chci, a nikomu do toho nic není. A pokud vám do toho něco je, pak jste komunista.“ Tohle nebyl dobrý stav věcí.

JŽ: Já jsem tehdy jezdíval do jižních Čech přes jednu vesnici, kde jsem na jednom domě poprvé viděl plastová okna. Každý rok postupně přibývala na dalších a dalších domech. Tenhle prvek nenávratně mění vzhled starších domů nebo chalup. Postupně tam plastová okna měli všichni, pak se objevila první barevná fasáda. Byla meruňková a brzy ji následovala i „tchyně pomsta“, tedy zelenkavá. Když tudy jedu dnes, jako bych projížděl jinou vesnicí. Lidé tam ty barvy asi považují za pěkné. Nemůžu se ale povyšovat a jejich fasády nebo okna hodnotit. Mám pocit, že by to bylo problematické spíš společensky. 

AG: Jejich úvaha je jednoduchá. Tohle „každý po svém“ se vydává za nejvyšší míru svobody. Podle mě je to jinak: můžu si na svém domě dělat co chci, ale jenom do určité míry. Nemůžu udělat libovolnou změnu, protože jsem součástí nějakého celku, který má nějaké parametry. Já se nejdřív snažím pochopit, jak být součástí celku. Což je ale úvaha, kterou podle mě udělá velmi málo lidí. A nejenom, že v tomhle nejsme lepší, my jsme se v tom dokonce zhoršili. 

JŽ: Vy jste, Honzo, asi řešili něco úplně jiného. Broumovský klášter je solitér a něco výjimečného. Bylo tedy jisté, že až se celá rekonstrukce dokončí, všem se to bude líbit? Nebo to naopak byla o to větší odpovědnost?

JŠ: Já myslím, že každý, kdo pracuje s architekturou, si sám za sebe může myslet, že je odborník. I v přestavbě rodinného domu se můžu snažit vyjádřit svoji individualitu, anebo si pozvu architekta a ten mi vysvětlí kontext, ve kterém můj dům je a to, že při takové přestavbě musím zachovat ráz. Vlastně bych řekl, že jednotlivec i společnost ve svém citu k architektuře postupně dorůstá. Ta plastová okna mají nějakou životnost a postupně se budou muset vyměnit. Pokud budeme na citu k okolí pracovat, budeme ho společně kultivovat, příklady dobré architektury, která v menších městech vzniká, budou plnit svoji funkci. I proto se stále častěji mluví o funkci městského architekta a o její roli. Asi jsme prošli vývojem, který nezanechal příjemnou stopu. Na některých nově vzniklých vesnicích jasně vidíme, že každý dům má jiný půdorys a je jinak otočený. Tohle se samozřejmě bude kultivovat velmi složitě. Ty domy ale postupně zarůstají zelení a my to přestáváme vnímat jako problém, anebo si možná zvykáme. Nebyl bych tak kritický, asi to je důsledek doby, který jsme si možná museli zažít.

JŽ: Při obnově kláštera jste ale přece museli přemýšlet o tom, v jakém celku stojí. Dávali jste jistě dohromady fantastický solitér, který je mimo kategorie, jenže přesto tam ten objekt musí dál přirozeně patřit.

JŠ: Samotný klášter je národní kulturní památka, maximálně jsme se mohli bavit o barvě fasády, kterou podle historických dokladů zvolíme. Nakonec to byla jenom otázka debaty s památkáři. Diskuze jsme ale vedli třeba o klášterní zahradě, která k objektu přiléhá, a naše zadání architektům bylo dané – nechtěli jsme konzervovat historický stav zahrady, šlo nám o to, aby se v ní ukázala i současná architektura a byla v nějakém dialogu s historickým objektem. V tomhle ohledu bylo nejvíc diskuzí, protože jsme to chtěli udělat důstojně a přinést návštěvníkům příjemný pocit z toho místa.

Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!