Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Jaká témata a které osobnosti vás čekají?
Rozhovory vycházejí z knihy, která vznikla ve spolupráci České spořitelny a Paměti národa. Co spojuje banku a projekt zaměřený na uchování historické paměti? Náš společný cíl: chceme přispět k budování silné a svobodné české společnosti.
(Rozhovor vznikl v říjnu roku 2024, pozn. red.)
Jakub Železný: Mikuláši, co je podle tebe svoboda?
Mikuláš Kroupa: Není jednoduché to definovat. Když se zeptáme mladých lidí ve škole, co si pod slovem svoboda představují, tak dost často zaznívá: „Mít hodně peněz. Mít možnost koupit si cokoli.“ A to asi není svoboda, o které tady chceme mluvit. Myslím, že s tátou se určitě shodneme, že svobodný člověk je ten, který nad sebou nemá pána. Svobodný člověk se podřizuje pouze zákonům přijatým ve svobodné společnosti. Podle mě děti úplně nejdřív vnímají slovo „svoboda“ prostřednictvím pohádek. Tam vidím tu první bitvu za osvobození království sužovaného drakem, který žere jejich princezny.
JŽ: Tam je to ale dost jednoznačné, ne? Drak je zlo, a princ, který bojuje za princeznu, je dobro.
MK: V tom příběhu jde ale o osvobození. Drak vládne a jde o to se mu postavit. Najde se princ?
JŽ: Danieli, jak vy vnímáte pojem svoboda?
Daniel Kroupa: Tohle slovo, které my běžně užíváme, má mnoho významů. A často dochází ke zmatení. Nejupadlejší význam, který jsem slýchával, je ten ruský: „svoboda – eto nebyť v ťurme“.
Mikuláš Kroupa (MK)Rozhlasový novinář, zakladatel Post Bellum a projektu Paměť národa. Projekt usiluje o zdokumentování vzpomínek pamětníků na totalitní režimy 20. století. Za dvacet let se Paměť národa stala třetí největší sbírkou orální historie na světě. Jako novinář a dokumentarista se dlouhodobě věnuje rozhlasovému dokumentárnímu cyklu Příběhy 20. století a vzdělávacím projektům pro školy. Post Bellum nejen mapuje moderní dějiny, ale předává historickou paměť dalším generacím.
JŽ: Nebejt v base…
DK: Vulgární význam svobody je: „Dělám si, co chci.“ Je na tom něco pozitivního: tuhle definici lze totiž chápat tak, že nám nikdo nemá právo diktovat, co máme dělat. Jenže v tom je i negativní stránka. „Dělat si, co chci“ totiž znamená nejednat svobodně. To „co se mi chce“ je vlastně anonymní. Chce se mi jít na pivo, versus měl bych studovat. Svobodnou vůli mám teprve tehdy, když jsem schopen na to pivo nejít a místo toho jít studovat na základě úvahy, která mi říká, že je správné jít studovat. Další vrstvou pojmu svoboda je „volno“. To je hodně významné. Filozofové v antickém Řecku považovali „volno“ za zdroj vzniku umění, vědy a filozofie. Aristoteles píše, že vědu objevili Egypťané, protože tam poprvé vznikla třída, která měla volno – kněží. Pojem svoboda můžeme také chápat v politickém smyslu. Řekové ho chápali jinak, ve smyslu, o kterém mluvil Mikuláš: perský král se ptal jednoho spartského generála, jestli Řekové vůbec mají šanci ubránit se jejich obrovské invazi – ta byla na tu dobu zhruba stejně velká, jako když teď Rusové napadli Ukrajinu, sto až dvě stě tisíc vojáků. Sparťan se chvíli kroutil a pak povídá: „Víš, u nás je to jinak než u vás. My Řekové jsme svobodní lidé, my nad sebou nemáme žádného pána. Ale máme zákon a toho se bojíme víc, než se tvoji otroci bojí tebe. A zákon nám ukládá, že pokud máme bránit vlast, musíme padnout na bojišti.“ A o tom je ta vláda zákona a rovnost před zákonem, které stvořily řeckou demokracii.
JŽ: Bližší výklad pojmu svoboda tedy stejně končí u politiky. Je to tak, že kvůli naší zkušenosti s totalitami, hlavně tedy s tou komunistickou, svobodu pokaždé nějak spojujeme s politikou? Že vždycky trochu jde o politickou svobodu a atributy, které politická svoboda přináší?
MK: Já mám strach, aby se z toho pojmu nestala jakási externalita, která se týká jenom někoho. Moc bych se přimlouval za to, abychom svobodu vnímali spíš jako něco jako vzduch. Vzduch nám začne chybět, když už prostě nemůžeme dýchat, v tu chvíli si uvědomíme jeho hodnotu. Se svobodou je to vlastně dost podobné. A jediné, čemu se člověk kromě dýchání musí podřizovat, je zákon. Onou politickou povinností je pro mě jakási povinnost delegovat některé věci dál, zkrátka správa věcí veřejných. Máme své volené zástupce lidu – služebníky. Chápal bych to dokonce takto ostře. Jsou naší volbou určení k tomu, aby spravovali něco, co my si sami zařídit nemůžeme.
JŽ: To mluvíš o ideální variantě… Ve mně totiž zůstaly dojmy, které jsem z debaty o svobodě měl se svým synem. Vyjmenovával mi, že může číst co chce, že může říkat co chce, můžou se vydávat všechny možné knížky. Zkrátka mluvil o všem, co nám za komunismu chybělo, a dneska to máme. Nechci otázku politizovat, ale máme dnes tendenci říkat, že když všechny ty svobody, které nám bývalý politický režim bral, dnes máme, jsme tím pádem svobodní?
DK: Teď je máme a bereme je jako samozřejmost. Podle mě svobodná společnost ale vyžaduje nejen politické svobody dané zákonem, především tím základním, tedy Listinou základních práv a svobod. Svobodná společnost také předpokládá svobodné občany. A to jsou lidé, kteří jsou ke svobodě cílevědomě vedení. Svobodným se člověk nerodí, rodí se jen se schopností být svobodným. Pokud ta schopnost pak není rozvíjená, přichází místo svobody libovůle a zvůle, vzájemné konflikty a podobně. Jen člověk, který tedy pak jedná na základě toho, co poznal jako správné, může mít silnou vůli, aby svoje pouhé chtění a svoje žádosti dokázal zvládnout a byl schopen vládnout sám sobě. Bez tohoto předpokladu se žádný svobodný systém nemůže dlouhodobě udržet. Ale tohle samozřejmě není jediná dimenze svobody.
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
