Válka nekončí posledním výstřelem. Těžká rozhodnutí o komiksu, těžká rozhodnutí ve válce

V oceněné povídce jste zvolila pohled dospělého a pohled dítěte a obě tyto perspektivy se do ztvárněného příběhu promítají. Dítě je v ní nástrojem spravedlivého boje, ale přeci jen „nástrojem“. Je zde i motiv Sovětů, kteří po sobě nezanechali jen trauma; partyzáni nebyli jen dobří, neviditelní bojovníci, ale zůstávali po nich mrtví civilisté. V čem  je hodnocení té doby pohledem současnosti černobílé? 

Tereza Verecká (TV): Ale já jsem nikdy neřekla, že ten boj byl spravedlivý... A situace, ve které se ocitla rodina paní Kočnarové, byla vysloveně nefér. Jakýkoliv „boj“ je agresivní a traumatizující. Myslím, že otázka, kterou pokládáte, souvisí s tím, že podobné historické příběhy vnímáme a vyprávíme očima vítězů. Jejich privilegiem. I když jsme samozřejmě rádi, že věci dopadly, jak dopadly, i když jen díky tomu můžeme žít tak, jak žijeme – málokdy si znovu uvědomujeme, k jakým nespravedlnostem docházelo na obou stranách. I vojáci „nepřítele“ byli jen nástrojem. A boj deformuje charaktery na obou stranách. Tahá za ty ošklivé nitky, které v sobě máme všichni schované.

Proč jste zvolili ten zvláštní nedialogický úhel pohledu, kdy se během cesty dítěte lesem čtenář dozvídá, jaká dramata ti lidé během války prožili?

TV: Zkrátka jsme si oba řekli, co nás na příběhu Jaromíry Kočnarové baví, a pak už jen hledali cesty, jak to akcentovat. Možností narace v tom směru bylo a je mnoho!

Mikuláš Podprocký (MP): Chceli sme spracovať cestu malej Jaromíry lesom. Prišlo nám to samo o sebe fascinujúce, ale ako samostatná dejová linka by to neobstálo. A v príbehu jej rodiny toho bolo ešte o mnoho viac, tak sme hľadali spôsob, ako tieto obrazy organicky spojiť do jedného celku. Výsledok je v knihe.  

Jan Blažek (JB): Tragičnost konců by nám jako dramaturgická pomůcka asi moc neposloužila. Válka je vždycky tragická a když skončí, je to vždycky dobře. Na Paměti národa jsou válečných příběhů stovky, výběr nám dal zabrat... Ale výsledkem je reprezentativní pětice, jsou tam vojáci i civilisti, muži i ženy, lidé z měst i vesnic, odbojáři z rozhodnutí i ti, kteří se do odboje dostali kvůli vnějším okolnostem. A jsou tam i děti – skauti ze Zpravodajské brigády a právě Jaromíra Kočnarová, spojka partyzánů.

Kde je hranice mezi „věrností svědectví“ a „nutnou dramatizací“ pro komiks – a jaké změny ještě vnímáte jako dokumentaristicky přijatelné?

JB: Ony už samotné pamětnické vzpomínky jsou interpretací a selekcí toho, co se stalo, takže vlastně prvním dramaturgem je už pamětník. Scénárista v tom procesu pokračuje, posunuje ho na další úroveň. Korunu tomu nasadí výtvarník, ten si musí vysnít, jak to bude celé vypadat. A v našem případě do toho mluví ještě i historici. Je to prostě kolektivní dílo, něco jako „postavit mraveniště“ – žádné pevné hranice prostě nenastavíte. Všichni zúčastnění se musí snažit vidět ten komiksový příběh jako celek, k němuž každý přispívá svým dílem. A potlačit vlastní ego. Když to dokážou mravenci, poradí si s tím i autoři.

V recenzi zaznívá, že některé povídky působí konvenčněji a místy mají dějové skoky či „naivně pojaté“ situace. Jak k dnešnímu mladému čtenáři předkládat z dnešního pohledu ne-představitelné příběhy? Je lepší standardní vyprávění, nebo výraznější zapojení fantazie?

TV: To mi skutečně nepřísluší hodnotit a vůbec stavět ty věci vedle sebe… Já se jen kloním k tomu, že komiks, i když je historický, není a nemá být dokumentem ve smyslu přepisu reality. I vyprávění pamětníků je jen zprostředkováním událostí zabarveným percepcí a prožitky toho konkrétního člověka. 

MP: Komiks môže, no určite nemusí sledovať lineárny dej založený na konkrétnosti faktov. Autor si vyberie ten prístup, ktorý mu najviac vyhovuje. A každý prístup si určite v konečnom dôsledku nájde svoje publikum.

Kniha je rámována výročím konce války a zároveň připomínkou nastupujícího komunismu, který střídá nacismus. Jak jste do povídek vnášeli poválečný přesah a proč je pro vás důležitý? 

JB: Přesah v příbězích z Paměti národa je vždy, zahrnují vždycky celý život člověka až do momentu vyprávění. A v kontextu války je obzvlášť důležité uvědomit si, že válka nekončí posledním výstřelem nebo podepsáním příměří. V duších a myslích lidí trvá a škodí ještě dlouho potom, někdy i po generace. Nacistické, fašistické a komunistické režimy fungovaly v zásadě paralelně vedle sebe, někdy spolu válčily, vždycky se od sebe navzájem ve špatném slova smyslu i učily. Komu záleželo na svobodě a vlastní důstojnosti, ten se proti nim musel nějakým způsobem vymezit. To platí i dneska.

Jak jste pracovali s mírou explicitnosti násilí (gestapo, lágry, masakry) ve vztahu k mladšímu publiku? Existuje vzhledem k mediálním zkušenostem současného recipienta ještě jednoznačná „stopka“ – toto už zobrazovat nebudeme?

TV: Já osobně v tomto příběhu žádné takové stopky neměla. Tím bych vše, co se dělo paní Kočnarové a její rodině, vlastně bagatelizovala. 

Museli jste pro tvorbu příběhu dohledávat fakta vtělená do komiksu i mimo příběh pamětnického vyprávění? 

JB: Jistě. Ale dělali jsme to tak, aby to nebylo poznat.

Jak konkrétně vypadal postup práce při tvorbě autorsky komplexního díla? Byl to vždy tradiční postup scénář – storyboard – kontrola faktů?

TV: My s Mikulášem …

MP: … pracujeme …

TV: … hodně …

MP: … organicky! (smích)

Co pro vás bylo při práci na komiksu „těžkým rozhodnutím“?

TV: Zůstat věrni konceptu, na kterém jsme se shodli, a neustupovat jakýmkoli pochybnostem ohledně jeho srozumitelnosti. 

MP: To rozhodovanie, čo sa týka takýchto realizácií, obvykle vôbec nie je ťažké. To náročné príde až potom. A to je utiahnuť tú realizáciu… Dvadsať strán kreslených tušom a akvarelom na formát A2 bolo ľahkým rozhodnutím, ale ťažkou prácou. Aj keď krásnou. 

JB: Těžké bylo smířit se s tím, že hodně ze zajímavých příběhů na Paměti národa se do knížky prostě nemohlo vejít. Rozhodovat, který ano, a který ne, to bylo těžké. Ale nebagatelizujme to. Rozhodnutí, která dala knížce jméno, byla opravdu závažná. Ti lidé se rozhodovali v době, kdy ještě vůbec netušili, kdy a jak válka skončí. Šli hlavou proti zdi, riskovali všechno, většinou za to i zaplatili. Rozhodli se správně a za hodně jim vděčíme.

Jako editor prosím vyberte jednu obrazovou scénu z každého příběhu, kterou by si čtenář měl odnést do současnosti.

JB: Tak to prosím rozhodně neudělám! Já bych chtěl, aby si každý našel a odnesl tu svoji scénu, ty svoje scény. Hrozně by mě zajímalo, které to budou. Škoda, že se to asi nikdy nedozvím. Kterou jste si odnesli vy? 

Jak hodnotíte komunikaci o jedné publikaci napříč pěti autorskými týmy?

JB: Konec dobrý, všechno dobré.