Její rodiče František a Marta Havlíkovi žili v národnostně smíšeném manželství. Rodina tehdy bydlela v Liberci, který se později stal hlavním městem sudetské župy. František měl české předky, Marta německé a italské
Maminka mě nesměla držet za ruku
. Po vypuknutí druhé světové války zdánlivě ůstalo vše ve starých kolejích. Marianna měla německé kamarádky a němečtí sousedé Havlíkovým nijak nezazlívali, že se hlásí k Čechům. Oficiálním datem konce války je u nás osmý květen 1945, ale Liberec se jej dočkal až několik dní poté.
„Já bych jinak bývala přešla silnici za ní. Tak jsem tam zůstala stát a v ruce jsem měla panenku. Ozvaly se takové krátké rány. Pořád cítím ten pocit strašného strachu. Sesypala jsem se a doktor říkal, že to je nervový šok,“ vzpomíná Marianna Pevná na okamžiky konce války, kdy se nad Libercem objevili sovětští stíhači.
stí
Pěchota do města vstoupila 11. května. Sověti procházeli kolem domu Havlíkových a viděli v okně Marianninu tetu. Jeden z nich vtrhnul dovnitř, kde narazil na dědečka – policejního inspektora Josefa Müllera. Ten se mu postavil do cesty. Odpovědí mu byla rána pažbou do žaludku. Způsobila mu vnitřní zranění, které se nezhojilo a nejspíš způsobilo rakovinu. Josef rok na to zemřel. „Pak nás ten voják postavil celou rodinu ke zdi. Stáli jsme s rukama nahoře.“
Z těžkých chvil rodinu nechtěně vysvobodil soused, dezertér z wehrmachtu, který se v domě ukrýval. Když viděl, co se děje, dal se na útěk a sovětský voják se rozběhl za ním.
Čtrnáct dnů života na půdě
Rodina se v panice a strachu o život začala skrývat. V domě, kde žili, byla dvojitá půda, na tu vrchní vždy chodil jen kominík. Přesně tam Havlíkovi vyšplhali a vytáhli žebřík, aby se k nim už nikdo nedostal. Přežívali tak čtrnáct dní. Dům zamkli a dolů pro nezbytnosti a jídlo chodili jen v noci. Takhle je našel Mariannin bratr Jan, který se před Sověty sám ukrýval v pařeništi ve vedlejším zahradnictví. Osvoboditelé totiž město vnímali jako německé a podle toho také k obyvatelům přistupovali. Jedné z Marianniných příbuzných tehdy bylo sedmnáct let a ona neušla znásilnění šesti sovětskými vojáky:
Nastala doba odsunu. Havlíkovým se naštěstí vyhnul, zachránil je otcův český původ, ale i fakt, že lidé, kteří je znali, napsali na dědečkovy dveře: Josef Müller, komisař ve výslužbě – ANTIFAŠISTA. Do sběrného tábora pro sudetské Němce ale musela nastoupit většina Marianniných kamarádek.
„Abychom se tam dostali, sebrali jsme vždycky dědečkovi trošku tabáku a nesli jsme ho v pytlíčku lidem, kteří tam hlídali. A tak jsme se k holkám dostali a dali jim věci, které si s sebou už nesměly vzít, třeba kanárka Pipina,“ říká pamětnice. Když se později vdávala za Karla Pevného, poslaly jí kamarádky, dávno žijící v Německu, nádherný svatební závoj. Marianna Pevná vystudovala vyšší zdravotnickou školu a s manželem se usadili ve městě Mohelnice, kde pamětnice také opakovaně kandidovala za Občanskou demokratickou stranu do městského zastupitelstva.
