Narodila se jako Ruth Klein. V Uherském Brodě prožívala krásné, klidné dětství. Její otec Karel Klein zde provozoval stavební firmu a vedle toho také továrnu na nábytek.
Z váženého továrníka muklem v Osvětimi
Měli ho tu rádi – postavil Nadační dům, zasloužil se o zřízení elektrického osvětlení a vedle toho také dával práci mnoha lidem. Nikdo z nich zatím netušil, že Karel Klein se po válce nevrátí z koncentráku, že Ruthina starší sestra Žofie zmizí beze stop v Terezíně a že Ruth sama přežije Osvětim.
Příběh židovské uherskobrodské komunity sahá hluboko do středověku. První rodiny se zde objevily už v patnáctém století – patřily jim domy v dnešní ulici Bratří Lužů. Ve městě stála synagoga i židovský hřbitov, během sedmnáctého století se komunita rozšířila. Na přelomu 19. a 20. století už byla ve městě židovská škola, ortodoxní modlitebna, náboženská studovna, výrobna macesů (tradiční chlebová placka pro židovský svátek Pesach) a rabinát. Židé vlastnili půdu, podnikali a neomezeně se pohybovali a právě kvůli tomu se jejich komunita začala zmenšovat – odcházeli do větších měst a kolem roku 1930 jich bylo v Uherském Brodě o něco méně než pět set. A pak zasáhla do života místních druhá světová válka.
Od roku 1939 začalo přibývat protižidovských nařízení, Židé přicházeli o práci, ale i o možnost svobodného pohybu. Nesměli vejít do veřejných prostranství, používat telefon, navštěvovat knihovnu, vycházet po setmění a nakupovat směli jen ve vyhrazených obchodech. Disidentka a pozdější politická vězeňkyně Anna Honová (1926–2019) na tu dobu vzpomíná: „Proto jsem já mívala nejvíce půjčených knížek z knihovny, nosila jsem je totiž do židovských rodin.“
Maminka z té hrůzy umřela
Sama Ruth Bejkovská nejprve navštěvovala uherskobrodské gymnázium a později i tříletou odbornou školu pro ženská povolání: „Tehdy jsem také chtěla studovat a být sociální pracovnicí, jenomže když přišel Hitler, poměry byly už takové, že mě na tu školu sociálních pracovnic nesměli přijmout.“
Rodina měla ještě možnost odejít k příbuzným do Spojených států, ale otec byl přesvědčený uherskobrodský patriot a vlastenec – odmítl to. „Bylo to zlé. Z té hrůzy, špatně to snášela, maminka umřela. A protože moji starší sestru odvlekli do Terezína, zůstali jsme s tatínkem sami. O tom, co se stalo se sestrou, jsme se už nikdy nedozvěděli,“ vzpomíná Ruth Bejkovská, která pak sama i s otcem musela během roku 1943 nastoupit do jednoho z transportů směrem Terezín. S sebou si směli vzít jen padesát kilo věcí na osobu včetně peřin.
Vybrali si nás pár a ostatní šli do plynu
Ruth pracovala v Terezíně jako uklízečka a za parťačku měla vídeňskou Židovku. Společně chodily uklízet k jednomu starému muži: „A on říkal, že je hrabě a jestli prý budeme umět německy. Ta Vídeňačka přikývla: ,Jo, budeme.´ A on zase, že je hrabě a že jestli bychom byly tak hodné a ukrojily mu kus chleba, že je z tak bohaté rodiny, že to sám neumí.“ Tehdy Ruth v Terezíně potkala lásku – Žida Arnošta Smolinského, který sem přicestoval z Přerova. Vzali se, ale vztah mezi ploty vydržel jen chvíli. Arnošt dostal na pracovišti otravu krve, kterou nepřežil.
O jeho smrti se Ruth dozvěděla v dopise, který pro ni napsal jeho kamarád. Někdy v tu dobu zemřel její otec. Z Terezína ho odvezli do Osvětimi, kam se během roku 1944 dostala i ona sama.
Ruth Bejkovská naštěstí asi po deseti dnech v Osvětimi odjela do Metzdorfu v jihovýchodním Slezsku (dnes Marciszów v Polsku), kde se nacházel tábor, jehož vězeňkyně pracovaly v místní textilní továrně.
My také chceme, aby Hitler zmizel…
Ruth se její nadřízený mistr zeptal:
„Rozumíš trochu německy?“
„Ano, trošku rozumím.“
„Víš, my nejsme pro Hitlera, abyste si nemyslely, my taky chceme, aby byl pryč…“
Mistr pak Ruth přinesl pletací jehlice, aby si ze zbytků mohla uplést teplé ponožky. Slušně a lidsky se zachovala i jedna dozorkyně. Ruthina spoluvězeňkyně porodila dítě, které pak válku nejspíš přežilo jen díky tomu, že bachařka přinesla teplé prádlo a řekla, aby miminko mohlo žít... Jinak byly ovšem životní i pracovní podmínky v Metzdorfu nesnesitelné.
Ženy musely před každou směnou nastoupit na apelplac. „Nechali nás tak stát skoro bez oblečení a v mrazu. Logicky jsem se silně nachladila, začalo to být zlé. Měli jsme tam jednu doktorku z Litvy a ta mi říkala: ,Jestli nebude brzy konec, umřeš na zápal plic.‘“ Nedostatečné bylo i stravování – ráno černá káva s kouskem chleba, k obědu řídká polévka a večer kus chleba s margarínem.
Tahle paní potřebuje neobyčejnou péči
Ruth Bejkovská přežila, tábor osvobodili sovětští vojáci. Ženy zrovna vyhlížely zpoza zamřížovaného okna a najednou vidí postavu v cizí uniformě.
Jedna z vězeňkyň se hned zaradovala a vojáci otevřeli bránu a řekli vyhladovělým ženám, ať si zajdou do obchodu. A že si tam můžou vzít všechno, co jen budou chtít. Také prý tehdy porazili krávu, aby se bývalé vězeňkyně mohly dosyta najíst
Cesta domů jí trvala dlouho a nejprve vedla do Prahy, odkud se Ruth dostala do Uherského Brodu. Jediný, kdo tu z její rodiny zůstal a přežil, byli tetička se strýcem, kterým se transport do koncentračního tábora vyhnul. Ruth pod tlakem osvobození, dlouhé cesty a tělesného vyčerpání onemocněla a byla delší dobu v nemocnici ve Zlíně:
Ruth Bejkovská se později podruhé provdala – za válečného veterána a účastníka bitvy o francouzský přístav Dunkerque Bedřicha Bejkovského. Prožili spolu plný a dlouhý život, Bedřich zemřel v březnu 2012, Ruth rok nato odešla za ním.
