Postřelená žena z fotografie před rozhlasem se léčila rok, o muži vedle ní se nic neví

„V jednom okamžiku jsem na protějším chodníku zahlédl zmasakrovanou, asi dvacetiletou, hezkou dívku. Bleskově jsem ji vyfotil a už jsem ji víc nespatřil. Celých padesát let jsem na ni vzpomínal a tížila mě nevědomost o jejím dalším osudu,“ popsal Paměti národa autor fotografie Antonín Chloupek svou starost o osud ženy, kterou zachytil 21. srpna 1968 před Českým rozhlasem v Praze.

U příležitosti padesátého výročí okupace Československa dotyčná žena odpověděla na fotografovu zveřejněnou výzvu a podělila se o svůj příběh. „Své těžké zranění přežila. Ulevilo se mi,“ vzpomíná Antonín Chloupek na chvíli, kdy se dozvěděl o osudu zraněné ženy ze své fotografie. Byla to Hedvika Pavelková, která pracovala v nedalekém antikvariátu a se zraněním se léčila rok. Šrám na srdci, jak zmínila, si ale nese dodnes.

Brzy nato Antonín Chloupek Hedviku Pavelkovou navštívil. Ta mu vylíčila, jak se toho dne nemohla dostat do práce, načež se chtěla vrátit domů. „Najednou se ozvala dávka ze samopalu. Nějaký kluk ji strhl pod auto a tím jí zachránil život. Byla střelena jen do nohy. Lékaři jí tu nohu dávali do pořádku víc než rok. Kulhala na ni, ale chodit mohla,“ řekl Paměti národa. Jeho pozdější starost o zdraví ženy z fotografie byla opodstatněná. Na místě byl totiž svědkem toho, že i odvoz zraněných do Vinohradské nemocnice okupanti zdržovali. „Rusové sanitky zastavovali a prohledávali, zda nevezou ‚kontrarevoluci‘,“ popisuje počínání okupantů.

„Když jsme na ty události po padesáti letech vzpomínali, řekli jsme si s manželem paní Hedviky, členem Clubu gentlemanů na Žižkově, že by ty fotky neměly jen tak odpočívat v archivu. Myslíme si totiž, že mají stále, ale zejména v poslední době, veřejnosti co říci,“ popisuje Antonín Chloupek, který uspořádal již několik výstav. Hedvika Pavelková, která se k tragédii raději nevrací, na vernisáž nepřišla.

Nejasný osud zraněného muže

Chloupkův snímek zachycuje nohy dalšího zraněného, který ležel na chodníku vedle Hedviky Pavelkové. Celého jej vyfotil stavař a matematik Miroslav Hlaváček (1938). „Je to protizáběr mé fotky zraněné dívky. Na obou fotografiích je vidět, že nohy mladíka i té dívky jsou identické,“ porovnává fotograf.

Zmíněný druhý snímek je součástí publikace Karla Bucháčka (1932–2008) Umlčená Praha. O identitě zraněného mladíka se ale autor v knize nezmínil. Ani redaktor Tomáš Vocelka, který v roce 2018 na Aktuálně.cz pomohl najít Hedviku Pavelkovou, si není vědom toho, že by se podařilo ztotožnit i zraněného muže z druhé fotografie. Redakce Paměti národa tedy žádá čtenáře, kteří mají o zraněném muži z fotografie Miroslava Hlaváčka informace, aby nám poslali mail s předmětem 1968 na adresu: 

Fotografové invaze ze srpna 1968

Hned v prvních chvílích invaze vzali fotoaparáty a šli do ulic. Fotografové, kteří dokumentovali počínání okupantů, tím osvědčili duchapřítomnost i odvahu. 21. srpen 1968 očima několika z nich:

Antonín Chloupek – autor fotografie zraněné ženy před rozhlasem

Pohyboval se zejména v okolí budovy Československého rozhlasu na Vinohradské a na Václavském a Staroměstském náměstí. Potvrzuje, že nejhorší situace byla před rozhlasem a v jeho okolí, kam dorazil v osm ráno. V okolních ulicích lidé proti blížícím se ruským jednotkám postavili improvizované barikády z různých vozidel, autobusů, tramvají a cisteren.

Barikády okupantům bránily v postupu, a tak do nich tanky najížděly, až je prorazily. Některá vozidla začala hořet. Chloupek si všiml, že okupanti byli zmatení. „V chaotické situaci se občas ozvala střelba z jejich samopalů, po níž zůstávali na dlažbě mrtví a zranění lidé.“

V následujících dnech se podmínky pro fotografování zhoršily. „Velitelé zřejmě dostali nové instrukce, že jakmile někdo vytáhne fotoaparát, mají mu ho sebrat.“ Po desáté hodině večer 23. srpna se Chloupek vracel pěšky domů. Netušil, že byl vyhlášen zákaz nočního vycházení, takže ho překvapovalo, že jsou ulice úplně liduprázdné.

Na Výtoni u železničního mostu ho minul rychle jedoucí taxík, po němž vzápětí vystřelila sovětská hlídka ze samopalu. Potom si vojáci všimli také jeho a přikázali mu vytáhnout všechny filmy z obalů. Nepoznali, že dvě roličky filmů z prvního dne byly už vyvolané. Díky tomu o ně Antonín Chloupek nepřišel a jeho fotografie z bojů o rozhlas se později objevily na různých výstavách k událostem roku 1968.

Jiří Liška (1942) – muž, který fotografoval invazi, ale i zapaloval tank

V době invaze byl studentem Lékařské fakulty UK. U rozhlasu viděl, jak tanky najížděly na autobus a další vozidla. Neomezil se jen na fotografování. „Pomáhal jsem zapalovat tank jednomu mladíkovi, který prorazil sud s naftou na jednom z nich,“ popsal Paměti národa. Činili tak „pomocí sesbíraných a zapálených novin, protože vytékající nafta nechtěla chytnout,“ upřesnil.

Na výročí před několika lety na stejném místě potkal člověka, který tank zapaloval s ním (v době invaze mu údajně bylo 15 let) a situaci na Liškových fotkách poznával. Tentýž muž se údajně poznal na fotografii Jiřího Egerta, kterou spatřil na výstavě „Sovětská invaze – srpen 1968“ na Staroměstské radnici v roce 2018, jejíž kurátorkou byla fotografka Dana Kyndrová.

Jiří Liška byl také přímým svědkem střelby do Národního muzea. „To jsem ale ležel na zemi a hned jsem pak utekl. Vrátil jsem se k rozhlasu, kde jsem z jednoho obrněnce u Italské ulice ukradl lopatu, což osádku rozčílilo, hnali se za mnou, tak jsem lopatu hodil přes plot a oklikou se vrátil k večeru domů.“

Jiří Všetečka (1937–2016)

Pražský fotograf, tehdy třicetiletý. Fotografoval od svých studií, mimo jiné i v Hudebním divadle Karlín, a později také natáčel u filmu. 21. srpna 1968 zachytil střety mezi Čechy bránícími rozhlas a sovětskými okupanty; jeho snímky obletěly svět a později vyšly v knize Pražský chodec proti tankům.

Kvůli invazi se předčasně vrátil z dovolené. „Něco mě táhlo do Prahy,“ vysvětluje. „Velkým, nepřehlédnutelným foťákem Praktisix jsem na Hradčanech ‚cvakal‘ nervózní vojáky, kteří mi nakonec namířili nabitými samopaly na břicho a zabavili film. Z Hradčan jsem odjel na Vinohrady, kde se bojovalo o Československý rozhlas. Během výbuchů muničních vozů se mi podařil záběr – jakoby srpnové memento – exploze, hořící ulice, tank a běžící muž s rozhlasovým přístrojem v ruce,“ popisuje výmluvný snímek.

Na manifestacích si všímal emocí ve tvářích mladých lidí. „Pocity křivdy, bolesti, pohrdání, strachu, nenávisti i odhodlání čelit okupantům.“ Zaznamenal i zapalování tanků. Jako bývalý tankista si dobře uvědomoval nebezpečí výbuchu munice. „Nikdy nezapomenu na obrovskou soudržnost, kdy se skutečně snad celý národ semkl proti vetřelcům,“ popsal nejsilnější dojem.

Domů se vrátil až večer, špinavý a hladový. V posledním patře paneláku bydlel novinář Mladé fronty Jiří Tvrzník. „Slíbil, že když stihnu fotky vyvolat do rána, půjdou hned do tisku a do světa.“ Druhý den si hrdě prohlížel výtisky novin a časopisů i se svými záběry: vyšly v Mladé frontě, MY 68 a časopise Politika. „Samozřejmě bez uvedení jmen autorů, aby si na nás nezgustly StB a KGB.“ Fotil dál a dodával aktuální snímky i Mezinárodní organizaci novinářů, aby se dostaly do zahraničí.

Vladimír Buček (1952)

Zálibu ve fotografování našel už v dětství. „Otec mi dal můj první fotoaparát, Flexaretu, a pomohl mi udělat si fotokomoru se dvěma zvětšováky,“ popisuje. Na obor fotograf se ale nedostal.

Plotní ulice v Brně, kde bydleli, byla dlážděná, takže na hluk aut byli doma zvyklí, stejně jako na občasné konvoje tanků, které nakládali na vagóny na nedalekém Rosickém nádraží. V noci na 21. srpna 1968 to ale probíhalo jinak. „Spal jsem a slyším nějaký rachot. Říkám si, že zase jedou tanky. Šel jsem k oknu a vidím, že jedou po Dornychu rovně, ale Rosické je napravo. Mají nějaké bílé přilby, tak to nejsou naši. Taky některé vozy měly ty bílé pruhy,“ všiml si.

Ráno spěchal s fotoaparátem do města. Před hlavním nádražím fotil zblízka vojáky na tancích. Na náměstí Rudé armády, dnes Moravském, viděl obsazené redakce novin. Tam zažil i střelbu. „Hvízdaly kulky. To byl teda nepříjemný pocit, když je slyšíte, a viděl jsem i, kam dopadly.“ Na mysli měl schody bývalé Univerzitní knihovny, kde jsou dodnes důlky po střelách.

Bučkovi došel film a další už nesehnal, takže se vrátil domů, kde vyvolal nafocený film. Pořízené snímky poté na matčinu radu nabídl redakci Rovnosti.

Od souseda, který sloužil na brněnském letišti v den invaze, se později dozvěděl, jak probíhalo obsazení Brna. „V tu noc sovětské letadlo hlásilo na letišti potíže a nouzové přistání. Odtud vyskákali ruští vojáci, ozbrojení. Obsadili naváděcí budovu a tam si dali svoje navigátory, aby naváděli svoje letadla. Ostatní vojáci věděli, kde jsou sklady, zbraně, jak vypadají budovy, věděli jména velitelů, všechno. To bylo tak rychlé, že se nikdo ani nezmohl na odpor.“

Václav Toužimský (1935–2025) – fotograf z Fotocentrály v Liberci

Pořídil slavnou sérii fotografií, když sovětský tank na náměstí před libereckou radnicí zbořil podloubí dvou domů, v jehož troskách zemřeli dva lidé. „Viděl jsem, jak se náměstím sunou štrůdly ruských tanků, a najednou vidím, že jeden je moc vlevo,“ vzpomínal Václav Toužimský. „Dal jsem foťák k oku, tank naboural do podloubí, zmáčkl jsem spoušť a fotil dál,“ popsal vznik známé série fotek.

„Když přijely sanitky, tank vycouval a vzal to do sanitek a zastavil se až o tank č. 321 a prorazil si kanystry s naftou. Ruský voják vylezl ven z té kukaně a namířil pistoli před sebe, v tu ránu všichni lidi zmizeli v zákrytech u sloupů. Pak odjel a za ním se táhla čára paliva,“ vylíčil následné chvíle.

Václav Toužimský fotil ještě několik dní. Z mostu nad silnicí u Šaldova divadla nasnímal dlouhé kolony tanků. Zachytil i hněv Liberečanů zklamaných vpádem „bratrských“ armád do Československa. S kolegy rozšířil mnoho kopií nejdůležitějších fotek mezi lidmi. Zanedlouho snímky zabavovala StB a fotograf Toužimský na čas nesměl dělat svou práci. Jeho jméno u snímků z invaze nefigurovalo. Po konci totality ale byl za své dílo oceněn.

Fotil už od mládí. V roce 1950 nastoupil do komunálního podniku Fotocentrála, kde se učil praxi. Teoretické studium fotografie absolvoval v Hradci Králové, studoval obor fotochemie – fotograf. Ve Fotocentrále začali v roce 1952 jako první v republice používat barevnou fotografii.

V Liberci během invaze zemřelo devět lidí. Dva zasypala suť z pobořených domů, další zastřelili vojáci a jednoho srazil tank.