Náš nový AI asistent. Objevte v příbězích pamětníků nečekané souvislosti! Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
S blížící se frontou o Velikonocích 1945 přicházel i konec války a úplná porážka nacistického Německa. Členové ostravského gestapa však právě v těchto dnech rozjížděli jednu z posledních rozsáhlých zatýkacích akcí. Tentokrát se zaměřili na skupinu kolem skauta Vladimíra Čermáka alias Zuziny. Bilance byla tragická. Osmnáct mladých odbojářů se konce války nedožilo.
.jpg)
Oni o svých činech nikdy nemluvili, oni byli skauti!
Kořeny skautského odboje na Ostravsku sahají do období polského záboru Těšínska na podzim roku 1938. „Skauti byli vlastenci a díky jejich slibu jsem pochopila, že je to něco, co chci,“ vysvětluje Dobromila Vaňková, proč se ihned zapojila do odbojové činnosti.
Mladí skauti i další odbojáři prováděli drobné sabotáže a shromažďovali zbraně. Po německé okupaci využili výborné znalosti Beskyd. Pomáhali převádět přes hranice lidi ohrožené nacistickým režimem i ty, kteří chtěli odejít do zahraničního odboje. Později shromažďovali informace o válečné výrobě ostravských podniků a pohybu německých jednotek, zakreslovali obranná postavení, obstarávali potraviny, oblečení, léky a doklady pro partyzány a pomáhali ukrývat hledané osoby. Udržovali spojení se západním výsadkem Clay-Eva a informace předávali Spojencům. Prostřednictvím dalších odbojových skupin měli kontakty také na výsadky působící v Beskydech.
.jpeg)
Dobromila Vaňková jejich činnost popsala v dokumentárním filmu Moji dobří bratři: „Skauti převáděli na Slovensko, do Polska a dál. Převáděli vysoké hodnostáře, bratra prezidenta Beneše, než Hitler obsadil Polsko. Já jsem dělala spojku. Přenášela jsem zprávy, zbraně a nějaké jídlo na určitou adresu, včetně Sudet, protože jsem uměla chodit přes Odru. Byla jsem i výborná plavkyně.“
Při příležitosti 80. výročí vzniku mohyly Ivančena vás zveme na panelovou diskusi, v níž se vrátíme k nejdůležitějším milníkům našich dějin, které jsou s Ivančenou spjaté. Setkání se koná 6. října od 16 hodin na zámku Nová Horka. Diskusi bude moderovat Bc. Kryštof Hyvnar, místopředseda krajské rady Junáka – českého skauta.
Pořádají: Muzeum Novojičínska, Junák – český skaut, Moravskoslezský kraj, Československá obec legionářská – Jednota Ostrava 1 a Paměť národa Moravskoslezský kraj.
Každý znal jen dva nejbližší spolubojovníky
Hlavní jádro junáckého odboje tvořili členové a členky 1. oddílu Moravská Ostrava. Jejich výcvik v omezené míře probíhal až do roku 1940, kdy nacisté Junáka oficiálně rozpustili.
Skauti ale ve své činnosti nepolevili, připravovali se i na nasazení v boji. Zapojovali se i ve chvílích, kdy se ocitli daleko od svých druhů. Například Otto Klein navázal spojení s odbojem z místa svého totálního nasazení ve Štýrském Hradci, odkud v létě 1944 uprchl do Ostravy.
Důmyslná konspirace byla založena na trojkovém systému, kdy každý z odbojářů znal jen dva nejbližší lidi a při případném zatčení nemohl vyzradit celou strukturu. Tato strategie se vyplatila roku 1942, kdy gestapo odvedlo ze školy tehdy sedmnáctiletou Dobromilu Vaňkovou, nejmladší z celé organizace: „Každý věděl cestu jen k někomu, aby nevyletělo všechno najednou,“ vysvětluje. Dívka byla vězněna do roku 1944, kdy ji pustili na svobodu.
Na stejnou taktiku upozorňuje i další člen skupiny Jaroslav Rozsypal alias Čmel:
„Vím jenom, čím se zabýval můj bratr, který mapoval obranná zařízení,“ pokračuje Jaroslav Rozsypal. „Když Němci začali ustupovat, kopaly se kolem Ostravy zákopy, budovala se obranná linie. Můj bratr to zakresloval do speciálních map a někam to předával. Já jsem zas měl za úkol roznášet balíčky se zdravotními potřebami, protože jeden můj strýc byl lékárníkem ve Frýdlantu nad Ostravicí.“
Odbojáře prozradili konfidenti
Díky promyšlenému utajení se odbojářům dařilo před gestapem skrývat po většinu války. Na jejím konci se však projevilo vyčerpání, ostražitost začala polevovat, nebyl čas na důkladné prověřování nových spolupracovníků. Gestapo s blížící se Rudou armádou za zády postupovalo stále agresivněji. Čermákovu odbojovou skupinu sledovalo již delší dobu a vyčkávalo na vhodný okamžik k zásahu, při němž chtělo zadržet co nejvíce členů.
Past sklapla v dubnu 1945. Plány gestapa uvedl do pohybu dlouholetý konfident Josef Kohutek, který svou příliš horlivou aktivitou spustil zatýkací akci dříve, než bylo původně zamýšleno.
Kohutek se nejdříve živil jako horník, ale po odchodu do invalidního důchodu si přivydělával například jako uvaděč v kině Palace. Ještě na počátku války se zapojil do ilegálního komunistického odboje, šířil protinacistické letáky a platil stranické příspěvky. Jenomže v roce 1942 organizaci nacisté odhalili a Kohutka zatklo gestapo. Na služebně dostal na výběr. Buď se stane konfidentem, nebo ho čeká vězení. Podepsal závazek spolupráce a obdržel krycí jméno Max. Jelikož vyrůstal v Ostravě, měl výborné znalosti místního národnostního složení a uměl se infiltrovat mezi místní odbojáře. Za své služby dostával pravidelnou finanční odměnu s bohatými příplatky za dopadení významných odbojářů.
.jpg)
aroslav Rozsypal začíná vyprávět příběh osudného dubnového dne roku 1945:
V úterý 3. dubna, těsně po velikonočních svátcích, Josef Kohutek s gestapáckým agentem Františkem Wilkovskim potkali Milana Rottera. Rozhodli se jednat na vlastní pěst. Kohutek Rottera hlídal v nedalekém parku a Wilkovski přivolal gestapo z nedaleké strážnice. Rotterovo zatčení spustilo řetězec událostí, který už nebylo možné zastavit. Jaroslav Rozsypal vzpomíná: „Bylo to odpoledne ve Vítkovicích, Milan šel se slečnou, kterou gestapo nechalo. Strčili ho do auta. Ta slečna okamžitě obtelefonovala všechny známé, že Milana zatkli. Někteří to pochopili jako krajně nebezpečnou situaci a včas se ztratili. Někteří to podcenili a zůstali doma. Gestapo je vybralo v noci, nad ránem dalšího dne.“
Gestapo teď muselo dlouho připravovanou akci spustit co nejrychleji, ještě než se zpráva o Rotterově zatčení rozšíří a ostatní odbojáři stačí zmizet do úkrytů. Postupně byli zatčeni členové tvořící hlavní jádro skautského odboje. Kromě Vladimíra Čermáka a Milana Rottera mezi ně patřili Vladimír Pach, Otto Klein, Quido Němec, pravděpodobně také Zdeněk Novák. Současně gestapo pozatýkalo i jejich spolupracovníky, například Bedřicha Poláka.
.jpeg)
Bedřich Polák se při převozu v nákladním autě ocitl vedle Vladimíra Čermáka: „Chytili jsme se za ruce a dorozumívali jsme se morseovkou. Chtěl jsem vědět, kdo nás zradil. On mi sdělil, že gestapo už dva měsíce sleduje Ottu Kleina.“
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Jejich katem se stal „Černý Willi“
Vilém Kampf, rodák z Nového Jičína, patřil k nechvalně známým členům ostravského gestapa. Z poválečného řízení před mimořádným lidovým soudem vyplývá, že ho pro surovou a bezohlednou povahu zařadili do komanda, jehož členové prováděli zatýkání a předběžné výslechy. Byl pověstný sadistickým týráním zatčených. Jeho nadřízení si toho byli dobře vědomi a začali jej nasazovat na vězně, z nichž chtěli fyzickým násilím vymámit doznání.
Kampf při výsleších používal mimořádně brutální metody. Jednou z nich byla takzvaná Stalinova houpačka. Vyslýchaného po předchozím bití svázal do kozelce, zavěsil hlavou dolů na tyč a dalšími ranami jej nutil k výpovědi, často až do bezvědomí. Jinou metodou byla Stalinova lázeň, při níž těžce zbitého vězně ponořoval nahého do vany se studenou vodou a následným bitím jej přiváděl zpět k vědomí. K zastrašování vězňů také používal střelbu v jejich bezprostřední blízkosti. Velká část vyslýchaných se pak potýkala s dlouhodobými následky.
jpg.jpg)
Bedřich Polák vzpomíná, že stopy fyzického násilí byly viditelné na první pohled. Když se Vladimír Čermák holil, viděl zblízka jeho zbitý obličej:
I holení probíhalo před očima dozorců, kteří měli zabránit případným pokusům o sebevraždu.
Životy mladých odbojářů vyhasínaly, na gestapu zatím pálili archiv
Zatímco se fronta blížila k Ostravě, schylovalo se k poslední velké popravě. Zbylí vězni, kteří nebyli určeni k okamžité likvidaci, dostali za úkol spálit veškeré důkazy o chodu ostravského gestapa. Jedním z nich byl i Bedřich Polák, který odhaduje, že měli spálit nejméně padesát tisíc karet: „Mačkali jsme to do čtyř kotlů a počítali jsme, že díky nedostatku vzduchu ohoří jen něco nahoře a nějaká tisícovka dokumentů že zůstane.“
Vězně určené k popravě odvezli na židovský hřbitov v Polském Těšíně, kde už byly připraveny hromadné hroby. Vilém Kampf později vypověděl, že z převážených vězňů osobně znal Vladimíra Čermáka, Ottu Kleina, kterého ve své výpovědi označil dobovým nacistickým výrazem za „položida“, a Krauta z Vítkovic. Další čtyři muže podle svých slov neznal. Po válce rodiny stále doufaly, že se jejich blízcí vrátí domů. Naději jim vzala až exhumace v červnu 1945. V hromadných hrobech objevili i těla popravených členů ilegální Čermákovy organizace, která rodiny postupně identifikovaly. Exhumace ostatků se účastnila i Dobromila Vaňková, která vzpomíná na strašlivý pohled na těla svých přátel:
„Až potom jsme zjistili, že mu to oko vytloukli už na gestapu,“ pokračuje Dobromila Vaňková.
.png)
Zavraždění členové Čermákovy skupiny se v roce 1996 dočkali pamětní desky, která byla odhalena na zdi hřbitovní budovy v Těšíně. Její česko-polský nápis připomíná všech osmnáct „členů ostravské skautské skupiny Odboj slezských junáků, kteří byli v Těšíně zavražděni 24. 4. 1945“.
Historik Mečislav Borák však upozorňoval, že právě tato formulace v sobě skrývá zárodek nových mýtů. Označení zavražděných za členy skautské skupiny totiž vyvolává dojem, že všichni byli skauty, což neodpovídá skutečnosti. Také samotný název „Odboj slezských junáků“ vznikl zřejmě až dodatečně a není úředně evidován. Problematické je rovněž datum 24. dubna, na které připadá svátek svatého Jiří, patrona skautů. Nešlo totiž o skutečné datum úmrtí všech osmnácti odbojářů.
Kdo jdeš kolem, přilož kámen
Myšlenka na vytvoření pietního místa vznikla spontánně po skončení války. Její iniciátoři chtěli vzdát hold svým kamarádům, kteří položili životy za osvobození vlasti. Členové oddílové rady se tehdy pravidelně vydávali z Frýdlantu přes hřeben Lysé hory k hájovně na Břačce. Během jedné deštivé říjnové neděle navrhl Sláva Moravec, vedoucí 30. oddílu Junáka navazujícího na činnost 1. oddílu Moravská Ostrava, aby na hřebeni vztyčili kříž připomínající jejich zavražděné kamarády.
Jednoduchý kříž zhotovili z nalezené soušky a připevnili k němu lahvičku s krátkým vzkazem, který předtím společně sepsali. „Každý z nás šesti přiložil kámen na památku našich kamarádů,“ vzpomíná Jaroslav Rozsypal. Jejich pietní akt se proměnil v tradici:
V průběhu desetiletí se Ivančena stala nejen symbolem boje proti nesvobodě a připomínkou demokratických hodnot, ale také místem setkávání lidí napříč generacemi.
