Na podzim roku 1958 se šestiletý Otto Fidor vydal s maminkou do slovenského Leopoldova. Byl sychravý podzimní den. Cesta se mu zdála nekonečná. V bývalé pevnosti, kde sídlila jedna z nejobávanějších československých věznic, si dvanáctiletý trest odpykával jeho dědeček Václav Kratochvíl, někdejší majitel továrny na dřevěné výrobky v Moravičanech.
Matku se synem vpustili do studeného průjezdu. Dozorci přivedli dědečka jen na několik okamžiků. „Ta máma se s ním mohla přivítat. Já ani moc ne. A sotva jsme se otočili na kramfleku, tak už jsme zase padali pryč,“ vzpomíná Otto Schneider. Dědečkovi pořádně neviděl ani do tváře. Bylo to jejich poslední setkání. Václav Kratochvíl zemřel 26. ledna 1962 ve věznici v Leopoldově.
Továrna a vila v Moravičanech
Otto Schneider se narodil 17. března 1952 v Přerově jako Otto Fidor. Jeho matka Otilie, rozená Kratochvílová, pocházela z Moravičan. Její otec Václav tam roku 1918 koupil původní továrnu na mostní váhy a postupně z ní vybudoval podnik na výrobu dřevěných výrobků. Za války zaměstnával kolem stovky lidí z obce a okolí. Otiliina matka pocházela z rodiny Wesselsových, spojené s výrobou loštických tvarůžků.
Ve třicátých letech nechal Kratochvíl postavit funkcionalistickou vilu. Roku 1938 však jeho žena zemřela. Otilii bylo devět let. Otec později založil novou rodinu a narodily se mu další dvě děti. Dcera se s novou situací těžce smiřovala. Brzy odešla z domu, vystudovala střední školu a vyučila se fotografkou.
Po únoru 1948 byla továrna znárodněna a dostala název Zadrev. Kratochvíl odmítl nabídku místních komunistů, aby vstoupil do KSČ. V dubnu 1958 byl odsouzen v politickém procesu ke dvanácti letům vězení. „Měl už dost podlomené zdraví. Kroutil si ten žalář v Leopoldově a to byla známá věznice, že se tam s nikým moc nepárali,“ vypráví jeho vnuk. Nejvyšší soud původní rozsudek zrušil až roku 1969, sedm let po Kratochvílově smrti. Postih zasáhl také Otilii. Kvůli rodinnému původu nemohla získat práci odpovídající svému vzdělání. Živila se jako domovnice a skladnice. Po rozvodu navíc sama vychovávala malého syna.
Matka mu zakázala chodit do Jisker
Ottův biologický otec Milan Fidor pracoval jako optik v Olomouci. Spolupracoval s profesorem Václavem Vejdovským na zavádění kontaktních čoček. Doma říkával, že „dělá vědu“. Práci však věnoval tolik času, že se manželství rozpadlo ještě před Ottovým nástupem do školy.
Matka syna vychovávala přísně. Navzdory finančním potížím dbala na jeho vzdělání. Posílala ho do výtvarného oboru, na klavír i na angličtinu. „Poslala mě do všeho, do čeho mě poslat mohla,“ vzpomíná Otto Schneider. Ještě před jeho nástupem do první třídy se provdala za Františka Schneidera, zaměstnance olomoucké strojní a traktorové stanice. Rodina se přestěhovala na Hněvotínskou ulici. Otčím byl přesvědčeným komunistou, zatímco matka měla s režimem trpkou zkušenost. Synovi zakázala vstoupit do Jisker, do Pionýra už ale chodil. Otto později přijal otčímovo příjmení.
Součástí rodinného příběhu byl také matčin bratr Václav Kratochvíl, jmenovec jejího otce, který odešel studovat do Anglie a po roce 1948 se nevrátil. Otto si dopisoval s jeho ženou Kateřinou. Ta mu anglické dopisy posílala zpět s opravenými chybami. Po dlouhém odloučení se Otilie s bratrem znovu setkala v zahraničí.
Přidejte se do ⇒Klubu přátel Paměti národa a pomozte natáčet další příběhy.
Děkujeme, že spolu s námi uchováváte českou historickou zkušenost.
Srpen 1968 změnil i otčíma
Od roku 1967 studoval Otto na střední všeobecně vzdělávací škole v olomouckém Hejčíně. Rád kreslil a pod vedením učitele Radka Mašaty zachycoval historické uličky města. O prázdninách 1968 chodil na brigádu do dílen strojní a traktorové stanice. Ráno 21. srpna se rodina sešla v kuchyni. „Hledíme z okna a hukot... a lítaly nám nad domem a nad zahradou stíhačky,“ vypráví. Z rozhlasu pochopili, že Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy.
Příběh Otta Schneidera byl zaznamenán za podpory Olomouckého kraje a města Olomouce. Děkujeme!
Paměť národa stále hledá nové pamětníky!
Pokud víte o někom, kdo zajímavým způsobem prožil dějiny 20. století, kontaktujte nás:
„Tak jsme najednou věděli, že je šmytec s pražským jarem a s Dubčekem. Hlavně otci spadla brada, protože on to svoje stranictví baštil.“ František Schneider, do té doby aktivní komunista, okupaci odmítl. „U prověrek se vyjádřil taky velice zřetelně, takže vyletěl jak namydlený blesk,“ vzpomíná jeho nevlastní syn. Ze strany byl vyloučen.
Odpor vůči okupaci ovlivnil také Ottovu maturitu v roce 1970. Přestože dobře ovládal ruštinu, zvolil si němčinu. „Z ruštiny jsem mohl maturovat se zavřenýma očima za jedna, zatímco němčinu jsem se musel fakt fest doučovat a měl jsem za dva,“ říká. „Já už jsem byl v tu dobu zase natolik hrdý, že bych z ruštiny nematuroval.“
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
Nový AI asistent prohledává archiv nejen podle klíčových slov, ale také podle významu dotazu. Ptejte se na události, místa i zkušenosti pamětníků a objevujte související svědectví.Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Normalizační studium jako samoobsluha
Po maturitě nastoupil na architekturu na Vysokém učení technickém v Brně. Zpočátku se mu po Olomouci stýskalo. Studium navíc poznamenala normalizace. Zkušení pedagogové ze školy odcházeli a nahrazovali je mladí učitelé bez dostatečné praxe. „Jeden ze spolužáků celé naše studium nazval samoobsluhou. Že přijdeme, sami se obsloužíme a zase jdeme,“ vzpomíná Schneider. Výjimkou byl například architekt Zemánek, který studentům předával zkušenosti z praxe. Otto během studia odmítl nabídku ke vstupu do KSČ. Místo politiky se věnoval sportu. S přáteli pomáhal zakládat softballový a baseballový oddíl v Brně a později také v Olomouci.
Po promoci roku 1976 následovala roční vojenská služba v Horních Počaplech. „Sám jsem zažil slušnou šikanu od našeho zástupce velitele pro techniku. To byl člověk, který prohlásil, že čest, charakter a svědomí nemají na vojně co dělat,“ vzpomíná. Ve volném čase kreslil projekty rodinných domů. „Ještě jsem byl na vojně a už se stavěl,“ říká o svém prvním projektu.
Po vojně nastoupil do olomouckého Stavoprojektu. Zásadní pro něj bylo setkání s architektem Nováčkem. „To, čeho jsem se nedočkal ve škole, tak to jsem se pak dočkal u něho v zaměstnání,“ říká. Většinu práce tvořily projekty panelových sídlišť, občas však dostal příležitost navrhovat i jiné stavby. Mnohé zůstaly jen na papíře. Roku 1980 se oženil s Jarmilou Skalickou. Narodily se jim dvě děti, Martin a Petra.
Proti opravně sovětských tanků
Ve druhé polovině osmdesátých let se Otto Schneider stal členem olomoucké komise výstavby a později také městského zastupitelstva. Na jaře 1989 se veřejně postavil proti záměru vybudovat v areálu bývalých jatek na Pasteurově ulici opravnu tanků pro sovětskou armádu. Součástí areálu byla také dnešní hala Senimo. Otto Schneider přitom dostal za Stavoprojekt úkol podílet se na přípravě tohoto záměru. Současně se ve městě řešila estakáda u Tovární ulice. Její plánovaná trasa měla obcházet kasárna Prokopa Holého, obsazená sovětskými vojáky. Při jednání zastupitelstva obě záležitosti spojil. Kritizoval opravnu tanků, nevhodné vedení estakády a otevřeně zpochybnil také oprávněnost pobytu sovětské armády v Československu. Jeho vystoupení vyvolalo bouřlivou reakci.
Předseda národního výboru si nechal jeho projev přepsat ze zvukového záznamu a požadoval opravu dvou dílčích výroků. Na dalším jednání je Schneider upřesnil. Při následném projednávání se ho zastal kolega architekt Alois Janů. Od záměru zřídit opravnu tanků se nakonec upustilo a začala příprava estakády přes areál kasáren. „To snad byl můj nejpodstatnější životní vliv na to, co se po té urbanistické stránce ve městě odehrálo,“ hodnotí Schneider.
Funkcionalistickou vilu poškodil úmyslně založený požár
Vila v Moravičanech, kterou nechal ve třicátých letech postavit továrník Václav Kratochvíl, se po roce 1989 stala předmětem restitucí. Získaly ji děti z jeho druhého manželství, tedy nevlastní sourozenci Ottovy matky.
Otto Schneider v rozhovoru kritizoval úpravy domu, které podle něj narušily původní funkcionalistickou podobu stavby. V září 2023 vilu těžce poškodil požár. Později se prokázalo, že byl založen úmyslně v souvislosti s pokusem o pojistný podvod. V červnu 2026 soud pravomocně potvrdil tresty čtyřem odsouzeným.
Zdroj: ČTK / iROZHLAS, 24. června 2026; Olomoucký Report, 24. června 2026.
V listopadu 1989 chodil na demonstrace na olomouckém náměstí. Zároveň si uvědomoval, že sám zasedal v dosavadním zastupitelstvu. Po revoluci se stal členem městské rady a působil v ní do prvních svobodných voleb. Roku 1991 odešel ze Stavoprojektu a začal samostatně pracovat jako architekt a projektant. V době natáčení pro Paměť národa v roce 2023 žil a pracoval v Olomouci.
Související pamětníci
– Vlastimil Stratílek (1935–2022) – Jeho rodina přišla o továrnu na hasicí techniku. Strýc byl odsouzen v politickém procesu.
– František Lhotský (1932–2016) – Syn výrobce hašlerek. Komunisté rodině znárodnili továrnu a jemu znemožnili vysokoškolská studia.
– Václav Svoboda (1929–2019) – Syn zakladatele továrny na traktory v Kosmonosech, kterého komunisté připravili o podnik.










