„Ne nadarmo mám narozeniny 17. listopadu a byt nad Václavským náměstím, kde nám historie, kdykoli se dá do pohybu, zavelí: ‚Chramostová, Milota – nástup.‘“ Letos v listopadu by se herečka Vlasta Chramostová dožila sta let.
Reklama



Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.

Přidat na Seznam.cz


Na konci podzimu 1989 měla Vlasta Chramostová za sebou hereckou slávu, politické selhání, rodinnou tragédii i dlouhé roky aktivního odporu proti posrpnovému komunistickému režimu – období, kdy hrála divadlo jen v bytech svých přátel a známých. Dějiny se jí opravdu zapsaly do života, jak připomíná výše citovaný výrok z rozhovoru pro Britské listy (21. 11. 2011).

Narodila se v Brně 17. listopadu 1926. Na konzervatoř nastoupila za války a už jako studentka hrála v Komorních hrách. Když nacisté v září 1944 zavřeli divadla, vystupovala se spolužáky v soukromých bytech. Ve stejném roce ji totální nasazení přivedlo do letecké továrny, kde se vyučila zámečnicí.

Po osvobození působila v Brně a Olomouci. Roku 1950 nastoupila do Divadla československé armády, pozdějšího Divadla na Vinohradech, které se na dvě desetiletí stalo její domovskou scénou. Ztvárnila tu například Annu Kareninu, Marii Stuartovnu či Hanu Jelkesovou v Noci s leguánem.

Prosadila se také ve filmu: objevila se v komunistických agitkách, jako byla Rudá záře nad Kladnem (1955), ale diváci si ji pamatují především z pozdějších výrazných rolí, zejména jako paní Kopfrkinglovou v Herzově oceňovaném Spalovači mrtvol (1968).

Nástěnná malba v Praze připomínající Vlastu Chramostovou.

Tragédie, kterou nelze překonat

Osobní i občanský život Vlasty Chramostové byl mnohem složitější. Jejím prvním manželem byl ředitel brněnského rozhlasu Bohumil Pavlinec, který po politických čistkách spojených s procesem s Rudolfem Slánským přišel o místo. Pod tlakem Státní bezpečnosti se ocitla také Chramostová.

Nabídku ke spolupráci nejdřív odmítla, v roce 1957 však podepsala vázací akt. O pět let později vstoupila do KSČ. Registrovanou spolupracovnicí StB byla několik let, za celou dobu však nepředala tajné policii žádný cenný poznatek. Ke svému selhání se později vracela a mimo jiné přiznávala, že v něm hrála roli i touha po úspěchu. Podrobně o této životní etapě psala ve svých knižních vzpomínkách.

Paměť národa je s vámi díky podpoře dárců.

Přidejte se do ⇒Klubu přátel Paměti národa a pomozte natáčet další příběhy.
Děkujeme, že spolu s námi uchováváte českou historickou zkušenost.

V roce 1963 se stala tragédie, která poznamenala celý její další život. Dne 25. května jela Vlasta Chramostová autem do Brna se svým čtyřletým synem Konrádem, kterému doma říkali Kononek. Při předjíždění měla nehodu, utrpěla vážná zranění a rovněž těžce zraněný syn následující den zemřel. O události se vyjádřila jako o situaci, v níž byla zároveň obětí i katem. Se ztrátou jediného dítěte se nikdy nevyrovnala.

Po sovětské okupaci v srpnu 1968 odmítla přijmout nastupující normalizaci a vystoupila z komunistické strany. O dva roky později odešla na protest proti odvolání ředitele Františka Pavlíčka z Divadla na Vinohradech do Divadla za branou Otomara Krejči. Když bylo divadlo v roce 1972 zrušeno, hostovala ještě v Západočeském divadle v Chebu, kde ztvárnila Matku Kuráž. Poté se před ní oficiální divadelní scény uzavřely a režim jí zakázal veřejně vystupovat.

„A protože herec divadlo miluje, tak o něj strašně nerad přijde, protože jestli je to pro něj život, tak svým způsobem přijde nejméně o půlku života. Proto je to o to statečnější a obdivuhodnější,“ komentoval postoje své herecké kolegyně pro Paměť národa Stanislav Zindulka.

Roky ostrakizace a disentu

Nejbližším životním, uměleckým i disidentským spojencem Vlasty Chramostové byl manžel, kameraman Stanislav Milota, kterého poznala roku 1961 při natáčení filmu Spadla z měsíce. Když přišla o možnost hrát, přestěhovali se spolu na chalupu v Prysku a vyráběli lampy z úlomků skla. „Vždycky vytvořili famózní lampu a dávali to kamarádům pro potěšení,“ říkal rodinný přítel Jakub Ruml. Divadlo jí však chybělo. Vzpomínala, že ji tehdy těšila už samotná možnost trávit večery sledováním her v televizi.

Podnět k návratu „na jeviště“ jí dal spisovatel Pavel Kohout, který přišel s návrhem uspořádat večer věnovaný zakázaným spisovatelům u příležitosti pětasedmdesátých narozenin Jaroslava Seiferta. Vlasta Chramostová s režisérem Lubošem Pistoriem připravila pásmo z básníkovy knihy Všecky krásy světa, která tehdy nemohla oficiálně vyjít.

Vlasta Chramostová s básníkem Jaroslavem Seifertem v roce 1981.

Z původně jednorázového večera v říjnu 1976 postupně vyrostlo bytové divadlo. Jeho ústřední osobností se stala Vlasta Chramostová, která ho založila, organizovala a také v něm hrála. S přípravou a provozem jí pomáhali manžel Stanislav Milota, jenž pořizoval filmové záznamy představení, a režisér Luboš Pistorius. Spolupracovali s nimi také dramatici Pavel Kohout a František Pavlíček, herec Pavel Landovský, Tereza Kohoutová-Boučková a písničkář Vlastimil Třešňák. V malém prostoru vinohradského bytu se často tísnily dvě až tři desítky pozvaných diváků, jen několik kroků od herců. Hrálo se také v bytech přátel v Brně a Olomouci nebo na Hrádečku u Václava Havla.

„Já jsem se snažil občas s pomocí různých kamarádů, které jsem v tu dobu poznal, pořádat takové kulturní akce po bytech. Jel jsem do Prahy k někomu, kdo byl relativně známý, třeba k herečce Vlastě Chramostové.“

„Navštívil jsem ji. Řekl jsem: ‚Dobrý den, já bych se potřeboval s vámi seznámit.‘ Dnes by to znělo divně, ale tehdy to neznělo tak úplně divně... A domluvil jsem s ní, že přijede v nějaký určený den do Brna na kulturní večer, že tam uděláme literární pásmo, které ona bude číst,“ vzpomínal po letech na své setkání s Vlastou Chramostovou brněnský disident Petr Pospíchal.
Bytové divadlo Vlasty Chramostové v roce 1978.

V prosinci 1976 podepsala Vlasta Chramostová Chartu 77. Později vzpomínala, že ji k tomu jako mnoho dalších chartistů přivedly soudní procesy s undergroundem. Dlouho hledala způsob, jak se vyjádřit proti oficiální politice; Charta prý představovala jedinečnou příležitost: „Charta pro mě byla jakýsi zázrak, jakási záchrana,“ řekla 7. ledna 2007 v rozhovoru pro Českou televizi.

V dubnu 1989 byla odsouzena k tříměsíčnímu podmíněnému trestu za otevřený dopis, v němž spolu se socioložkou Libuší Šilhánovou podpořila lidi zadržené při vzpomínkové akci na Jana Palacha. O sedm měsíců později se ocitla uprostřed událostí, které ukončovaly léta její herecké ostrakizace. Den po svých třiašedesátých narozeninách ji kolegové pozvali do Realistického divadla. Brzy nato se připojila k improvizovaným večerům Stávkového výboru Národního divadla a vystupovala také na masových shromážděních na Václavském náměstí.

Libuše Šilhánová (vlevo) a Vlasta Chramostová v době Palachova týdne v lednu 1989.

V roce 1991 nastoupila do Národního divadla, kde ztvárnila kněžnu Anežku v Hilbertově Falkenštejnovi. Prosadila se znovu také ve filmu: za role ve snímcích Je třeba zabít Sekala a Kuře melancholik byla nominována na Českého lva. Naposledy se před kamerou objevila roku 2011 v Havlově Odcházení.

Vlasta Chramostová zemřela 6. října 2019.

SOUVISEJÍCÍ PAMĚTNÍCI

— Pavel Landovský (1936–2014) – herec, spolupracovník bytového divadla Vlasty Chramostové a signatář Charty 77.

— Petr Pospíchal (1960) – disident, který organizoval její neveřejná literární vystoupení v Brně.

— Libuše Šilhánová (1929–2016) – chartistka, společně s Chramostovou odsouzená za podporu zadržených účastníků Palachova týdne.