Libuši Jůzové (1949) byl sotva rok, když jejího otce zatkla Státní bezpečnost. Ztratila tehdy i domov – místo, které mělo poskytovat bezpečí a útočiště. „Vystěhovali nás do zdravotně závadného bytu. Byla tam jen jednoduchá okna, topit se tam nedalo, voda byla na chodbě, stejně tak toaleta. Nábytek nám nezůstal žádný,“ vzpomíná.
Její otec Petr Kouba se po únorovém komunistickém puči zapojil do odboje. V té době byl velitelem Sboru národní bezpečnosti v Jiříkově. Státní bezpečnost ho zatkla na začátku roku 1950 a v monstrprocesu s odbojovou skupinou doktora Edvarda Beneše byl odsouzen k doživotnímu trestu.
Na společný život s otcem neměla vzpomínky ani Marie Ryšavá (1949). Byla příliš malá na to, aby si ho pamatovala. Její otec Josef Vaníček po únorovém převratu utekl do Německa, odkud se vrátil jako agent americké tajné služby. Policejní zátah tehdy zasáhl i malou Marii: „Hlídal nás mamky bratr, který byl jen o deset let starší než já. Vyprávěl mi, že estébáci přišli i k nám domů a prohledali všechno, včetně kočárku. Dívali se mi i do plenek.“ StB Josefa Vaníčka dopadla a také on dostal doživotí.
Dlouhodobá nepřítomnost rodiče znamenala mnohem víc než ztrátu každodenního kontaktu s blízkým. Rodiny politických vězňů se ocitly na okraji společnosti a jejich děti přicházely o pocit přijetí a bezpečí. „Takové dítě může prožívat smutek, opuštěnost a nejistotu. Může se objevit zvýšená úzkostnost, citlivost na odmítnutí, nadměrná potřeba kontroly nebo obtíže s důvěrou vůči autoritám,“ vysvětluje vedoucí psycholog Vězeňské služby České republiky Václav Jiřička.
Zřekni se otce
Ztrátu bezpečí a vyloučení popisuje i Marie Roszyncová (1941). Otce Karla Procházku zatkli v rámci akce Kámen, při níž StB fingovala převody lidí přes falešnou hranici na Západ. I on odcházel od soudu s doživotním trestem. Rodina tehdy bydlela ve dvoupokojovém bytě v Dobrušce. Krátce po vynesení rozsudku dostali příkaz k vystěhování do nedaleké cihelny. Měli žít v ratejně spolu s romskými rodinami. „Přišel takový šílený esenbák a mamince řekl, že pokud se nevystěhujeme do tří dnů, bude střílet.“ Nakonec s matkou a starší sestrou našla útočiště ve sklepním skladu.
Po otcově odsouzení čelily dcery Karla Procházky také pranýřování ve škole. Mariinu sestru Hanu Roszyncovou postavil soudruh učitel v gymnaziální třídě před tabuli a prohlásil: „Máš otce vlastizrádce. Když se ho veřejně zřekneš, vezmeme tě do svazu mládeže.“ Po traumatizujícím zážitku pak na několik dní ztratila řeč.
Rovněž Marie Ryšavá se mezi školními dětmi cítila nepatřičně: „My jsme byli takoví žebráci. Ve Rtyni byly hnědouhelné doly. Horníci měli všechno a moji spolužáci byli proti nám poměrně bohatí. U nás doma se počítaly desetníky na chleba.“ Chování spolužáků nelíčí jako šikanu, spíš jako opovržení. „Bylo to třeba kvůli oblečení. Se sestrou jsme po sobě vše dědily nebo jsme nosily, co nám kdo dal. Pamatuji si, že jsem měla zelené šaty a červené baleríny. A oni mi říkali: ‚Zelené šatky, botky rudé…‘ Dělali si zkrátka legraci z toho, jak vypadám.“
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Dítě kriminálníka
Mít otce politického vězně znamenalo stigma, které si rodiny nesly po celá desetiletí. „Byla jsem dítě kriminálníka. V Jiříkově se nám jinak neřeklo. Nemohla jsem studovat. Táhlo se to se mnou až do roku 1989,“ vzpomíná Libuše Jůzová. Neustálý tlak byl vyvíjen i na její maminku, kterou estébáci chtěli přimět k rozvodu s uvězněným manželem: „Říkali, že z něj stejně kloudný chlap nebude a pro rodinu už vůbec ne. Říkali, že je mladá pěkná ženská, ať si vezme někoho jiného, že táta stejně kriminál nepřežije. Tátovi zase v kriminále říkali, že je mu manželka nevěrná.“
Tatínek Libuše Jůzové se z vězení vrátil 9. května 1960. Bylo jí jedenáct let. Po dlouhém odloučení si členové rodiny museli zvykat na společný život a znovu k sobě hledat cestu. Otce Marie Roszyncové propustili po téměř dvanácti letech, měsíc před její svatbou. Když odešel, ještě nechodila do školy; když se vrátil, zakládala rodinu.
Psycholog Václav Jiřička upozorňuje, že během odloučení u některých dětí přirozeně dochází k idealizaci rodiče a vznikají očekávání, která se ne vždy potkají s realitou. „Když se vězněný rodič s dítětem setká, nemusí vždy dojít ke vzájemnému porozumění. Naopak to může přinést vzájemné zklamání, když věci jsou náhle jiné, než si oba dlouhé měsíce nebo dlouhá léta představovali.“
Marie Ryšavá vztah s otcem Josefem Vaníčkem budovat nemohla. Na začátku školního roku 1958 se dozvěděla, že v Leopoldově zemřel. Pohřeb se nekonal, úmrtní list dostala rodina až v roce 1960. Jako příčina úmrtí byl uveden pracovní úraz.
Pravdu o tatínkově smrti se dozvěděla až po roce 1989: v Leopoldově ho zastřelil dozorce. Pád komunistického režimu byl pro Marii Ryšavou zásadním životním zlomem. V rozhovoru pro Paměť národa popisovala samu sebe před a po pádu železné opony. „Byla jsem taková zakřiknutá, abnormálně přecitlivělá a nevěřila jsem lidem. Pak jsem postupně viděla, že už se nemusím tolik bát. Začala jsem s lidmi víc komunikovat.“
Promarněné dětství
Vedoucí psycholog Vězeňské služby České republiky Václav Jiřička připomíná, že člověk si od raného dětství vytváří hlubší představy o tom, zda je svět bezpečný a lze mu důvěřovat. Tyto základní vzorce pak mají tendenci přetrvávat i dlouho poté, co zmizely okolnosti, za nichž vznikly. Někdy trvají celý život. Nastiňuje pak možné reakce členů perzekuovaných rodin na zhroucení komunismu:
„U některých lidí mohla rehabilitace dříve vězněného nebo jinak sankcionovaného rodiče přinést významný pocit zadostiučinění. To, co bylo dříve zdrojem studu nebo obav, se stalo zdrojem hrdosti. Taková změna mohla významně podpořit sebeúctu, přinést symbolické uzdravení či aspoň zadostiučinění. U jiných mohl naopak vzniknout pocit, že společnost sice uznala utrpení rodiče, ale nikdo jim už nevrátil promarněné příležitosti, dětská léta, případně nemožnost vzdělání či rozpadlé vztahy.“
Dcery mužů uvězněných v 50. letech jeho výklad potvrzují. Rok 1989 pro ně představoval životní předěl. Pád komunismu přišel ve chvíli, kdy už byly dávno dospělé, mohly začít svou dětskou zkušenost zpětně pojmenovávat a sdílet ji s ostatními. Libuše Jůzová našla pochopení v komunitě, která se kolem rodin politických vězňů vytvořila: „Já jsem se pak – jak ráda říkám – vdala za Konfederaci politických vězňů. Byli v ní tátovi přátelé a já mezi nimi byla… doma.“
Některé věci však zůstaly nevyřčené i desítky let po listopadu 1989. „Třicet let jezdím na školní srazy, ale se spolužáky o svém dětství nemluvím. Oni se ostatně nikdy neptají,“ uzavírá Libuše Jůzová.









