Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Když Jindřich Tomeš v listopadu 1982 dorazil do Paříže, neměl u sebe vlastní cestovní doklady, neuměl francouzsky a za sebou nechával zemi, ve které mu hrozilo další věznění. Bylo mu třiadvacet let. Do Francie se dostal díky odvážnému plánu své přítelkyně Carole Paris, která mu opatřila cizí pas a pomohla překročit přísně střežené československé hranice. Dramatický útěk však představoval pouze jednu kapitolu jeho života. Předcházely mu roky strávené mezi severočeskými máničkami.
Hudba a dlouhé vlasy
Pocházel z Teplic. Když se v polovině sedmdesátých let začal učit chemikem v Ústí nad Labem, postupně pronikal mezi lidi z alternativní kulturní scény. Severočeský underground vytvářel vlastní prostředí, ve kterém se prolínala přátelství, koncerty, společné cesty i politické postoje. Důležitou roli sehrávaly soukromé usedlosti, známé jako undergroundové baráky, kam přijížděli lidé z různých částí Československa. Scházeli se zde hudebníci, výtvarníci, disidenti i mladí lidé, kteří jednoduše hledali prostor pro svobodnější život.
V této době vznikla i jeho celoživotní přezdívka Vajda, podle postavy z písně Pijan Vajda, kterou koncem sedmdesátých let často hrával.
Z hospod mezi chartisty
Na undergroundových setkáních se Jindřich Tomeš dostal do kontaktu s lidmi kolem Charty 77. Poznal mimo jiné evangelického duchovního a písničkáře Svatopluka Karáska, hudebníka Charlieho Soukupa i další osobnosti neoficiální kultury. Setkání s nimi pro něj znamenala důležitý posun. Z prostředí, v němž se především poslouchala hudba a kritizovaly poměry, se dostával mezi lidi, kteří proti režimu veřejně vystupovali. To ani mezi máničkami nebylo samozřejmostí: „Vlastně jenom jedna malá část se chtěla angažovat trošku víc,“ vzpomínal v rozhovoru roku 2012.
On sám také podepsal Chartu 77 a s kytarou se postupně začal věnovat autorské tvorbě:
Své skladby zpíval především mezi přáteli. Nešlo o oficiální vystoupení ani o koncerty určené široké veřejnosti. Přesto se právě jeho písničky později staly důvodem trestního stíhání.
Za písničky před soud
Osudným se Jindřichovi stalo vystoupení na svatební oslavě jednoho z přátel v březnu 1980 na Ústecku. Mezi hosty byli lidé z undergroundu, vedle Jindřicha Tomeše vystupoval i písničkář Karel „Charlie“ Soukup. Událost, která měla být soukromým setkáním přátel, se však dostala do hledáčku bezpečnostních orgánů. Na základě udání začala policie vyšetřovat údajně vulgární a protistátní obsah jejich písní.
V květnu 1980 byl Jindřich Tomeš zatčen. Soud proběhl počátkem listopadu téhož roku v Ústí nad Labem. Charlie Soukup dostal deset měsíců, Tomeš roční trest odnětí svobody za výtržnictví.
Proces vyvolal protesty mezi československými disidenty. Případem se zabýval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a na podporu odsouzených proběhla protestní hladovka. Rozsudek se však změnit nepodařilo. Jindřich Tomeš si část trestu odpykal ve věznici v Bělušicích na Mostecku.
Po propuštění se navíc ukázalo, že problémy s komunistickou justicí zdaleka neskončily. Za několik měsíců čelil dalšímu stíhání, tentokrát kvůli údajnému křivému svědectví. Podle jeho vzpomínek šlo o případ známého, kterého odmítl usvědčit z pěstování marihuany.
Mladší bratr Jan byl přesvědčen, že cílem nového stíhání bylo Jindřicha zlomit:
Jindřich se nakonec rozhodl, že se do vězení už nechce vrátit. Během soudního jednání opustil budovu a začal se skrývat.
 během své ukrývání v Praze, arch. Petr Vránek.JPG)
Život pod cizím jménem
Následující měsíce strávil Jindřich Tomeš v ilegalitě. Přespával u přátel, střídal místa pobytu a používal cizí doklady. Policie po něm vyhlásila celostátní pátrání. Každodenní život se změnil v neustálé hledání bezpečného úkrytu. Nemohl běžně pracovat, svobodně se pohybovat ani navštěvovat rodinu. Uvědomoval si, že svou přítomností ohrožuje lidi, kteří mu pomáhali.
Významnou roli v této době sehrála disidentka Alena Bytomská, která mu poskytla útočiště ve svém pražském bytě, třebaže každodenní soužití s člověkem hledaným policií jí přinášelo řadu problémů.
Právě u Aleny Bytomské poznal v únoru 1982 mladou Francouzku Carole Paris. Ta se o Československo začala zajímat během studií jazyků a do Prahy přijížděla s exilovou literaturou, zejména s časopisem Svědectví. Jindřich a Carole se sblížili. Když bylo stále zřejmější, že další skrývání nemůže trvat donekonečna, rozhodla se mladá Francouzka pomoci mu dostat se na Západ. S pomocí přátel připravila plán, podle kterého měl Jindřich odcestovat na francouzský pas jiné osoby. Po změně vzhledu a několika komplikacích se jim nakonec v listopadu 1982 podařilo překročit hranice.
Carole později vysvětlovala, že nešlo jen o pomoc samotnému Jindřichovi. Obávala se také o jeho přátele, kteří mu poskytovali úkryt a vystavovali se nebezpečí postihu:
Francie mu byla cizí
Příjezd do Paříže znamenal konec bezprostředního nebezpečí zatčení, ale zároveň začátek úplně nového života. Jindřich Tomeš se ocitl v zemi, jejíž jazyk neovládal a v níž se nevyznal. Neměl vlastní doklady a musel si nejprve vyřídit povolení k pobytu a politický azyl. Při jednání s francouzskými úřady mu pomáhaly informace o jeho pronásledování v Československu, včetně zpráv Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.
Do Francie přitom původně vůbec odejít nezamýšlel. „Francie mi byla dost cizí,“ přiznával po letech. Kdyby se neseznámil s Carole, uvažoval by podle vlastních slov spíše o Německu nebo Rakousku, kde měl příbuzné a mohl využít alespoň částečnou znalost němčiny. V Paříži zůstával především kvůli vztahu s Carole, s níž po příjezdu společně bydlel.
Jejich partnerský vztah přibližně po roce skončil. Jindřich však už nechtěl začínat znovu v další zemi:
Ve Francii se mu postupně zalíbilo a vytvořil si vlastní zázemí. Naučil se francouzsky a našel si zaměstnání v chemickém oboru, kterému se vyučil ještě v Československu. Pracoval na pařížském předměstí a během osmdesátých let žil v hlavním městě.
Páteční setkání u Tigrida
Jedním z míst, která Jindřich Tomeš v Paříži navštěvoval, byla redakce exilového časopisu Svědectví. Seznámil se zde s jeho vydavatelem Pavlem Tigridem, jeho manželkou Ivanou i dalšími československými emigranty.
„Většinou se lidi sešli v pátek,“ vzpomínal Tomeš. Chodili si půjčovat exilovou literaturu, o kterou se staral také spisovatel Jan Pelc, a často pak společně pokračovali do některé z okolních hospod. Pro mladého emigranta tato setkání představovala možnost zůstat ve spojení s českým jazykem, kulturou i lidmi, kteří sdíleli jeho zkušenosti.
Zvlášť silně na něj zapůsobil Pavel Tigrid. Přestože patřil ke generaci starší než Tomešovi rodiče a v zahraničí žil již od roku 1948, podle Jindřichových vzpomínek se mimořádně zajímal o současné dění v Československu:
Zároveň si vážil jeho otevřenosti vůči mladším emigrantům. Tigrid se jich vyptával na situaci doma a dokázal s nimi mluvit bez povýšenosti.
Dalším místem setkávání byla domácnost manželů Dubinových, kteří žili ve Francii už od druhé světové války. Vedle mladých lidí z undergroundu se tu setkával s poválečnými exulanty, spisovateli, výtvarníky a lidmi, kteří opustili Československo po srpnu 1968.
Sedm let bez bratra
Odchod do emigrace zasáhl také Jindřichovu rodinu. Jeho mladší bratr Jan, který se sám pohyboval v severočeském undergroundu a zažíval policejní kontroly a výslechy, jej dlouhé roky nemohl navštívit. K osobnímu setkání došlo až v roce 1989, krátce před pádem komunistického režimu, kdy Jan konečně získal možnost vycestovat do Francie. Možnost zůstat na Západě tehdy odmítl.
Po listopadu 1989 začal Jindřich Československo a později Česko pravidelně navštěvovat, ale Francie zůstávala jeho domovem. Časem opustil Paříž a usadil se v Alsasku, ale do Čech přijížděl na koncerty a setkání se starými známými – naposledy ještě v červnu 2026 navštívil v Lounech koncert Plastic People of the Universe. V tu dobu se již přes dva roky léčil s rakovinou a zbývaly mu sotva dva měsíce života.
Jindřich Tomeš zemřel 16. srpna 2026 v nemocnici v Munsteru v Alsasku. Poslední rozloučení proběhlo více než symbolicky. Urna s Vajdovým popelem byla umístěna v první řadě na koncertě Plastic People v barokním chrámu Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích. Kapela mu koncert věnovala a pro několik zasvěcených se konala také zádušní mše.
