Den válečných veteránů 2026 Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Díky své knize Dobrodružství pana Wellingtona se dostala mezi piloty, letecké nadšence i válečné veterány. Především se však nečekaně spřátelila s Tomášem Lomem, někdejším příslušníkem 311. československé bombardovací perutě RAF. Společně pak navštěvovali školy a vyprávěli dětem o válce, odvaze i svobodě.
Se Dnem válečných veteránů, který si připomínáme 11. listopadu, jsme spisovatelku a ilustrátorku Hanu Bergmannovou Klímovou požádali o rozhovor.
Od klukovských dobrodružství k válečným letcům
Vaše kniha Dobrodružství pana Wellingtona přibližuje dětem osudy československých letců, kteří za druhé světové války bojovali v britském královském letectvu. Jak vás napadlo věnovat se právě tomuto tématu?
Vyrůstala jsem se starším bratrem a mezi jeho kamarády, takže od dětství jsem byla zvyklá na klukovský svět. Vždycky mě přitahoval a myslím, že právě tam někde začíná i můj pozdější zájem o letadla. Mám ráda mužské party. Zejména ty, kde muži pomáhají: hasiče, policisty, záchranáře, vojáky. K československým letcům mě ale přivedlo až vyprávění kamaráda o jeho příbuzném, který za války sloužil v RAF a jako velmi mladý zahynul při výcviku (rotmistr Jan Hadrávek, pozn. redakce). Kamarádovy příběhy a nadšení pro RAF mě nadchly a „nakazily“. Rozhodla jsem se, že chci také stejně podmanivě a nadšeně ostatním zprostředkovat osudy našich hrdinů, kteří bojovali v RAF.
Znala jsem samozřejmě také film Tmavomodrý svět. Začala jsem si o československých letcích shánět a číst knížky a jednoho dne jsem si prostě vymyslela příběh, který by jejich osudy přiblížil dětem. Později se ukázalo, že to budou děti od 9 do 99 let!
Především jsem chtěla čtenářům ukázat, že jsme měli lidi, kteří se dokázali rychle rozhodnout, odejít z okupované vlasti a bojovat za její svobodu.
Nechtěla jsem ale napsat učebnici dějepisu. Přála jsem si vytvořit dobrodružný příběh, který děti zaujme, vtáhne je do děje a zároveň v nich probudí zvědavost.
Nenapsala jste ale historickou knihu o konkrétních pilotech. Vytvořila jste dobrodružný příběh, v němž vystupují samotná letadla. Proč jste zvolila právě takový způsob vyprávění a proč se hlavním hrdinou stal starý bombardér Wellington?
Hledala jsem způsob, jak dětem vyprávět o vážných věcech tak, aby jim byly blízké. A k tomu jsem potřebovala vhodného vypravěče. Starý bombardér Wellington mi připadal jako ideální postava. Představovala jsem si ho trochu jako pohádkového dědečka, který hodně pamatuje a může mladším předávat své zkušenosti. Je moudrý, laskavý a nese v sobě také určité morální poselství. Mluví trochu legrační směsí češtiny a moravštiny, protože je původem z Británie a češtinu pochytil od své československé posádky. Když jsem jeho postavu psala, měla jsem schůzku s Barbarou Day, Angličankou, která také jako pan Wellington žije už několik desetiletí u nás. Zapisovala jsem si drobné chyby, které dělala v češtině, a ty jsem pak dala do „úst“ panu Wellingtonovi.
V příběhu je pan Wellington obklopen společností ostatních letadel v hangáru. Každé má vlastní povahu a trochu jinou úlohu. Některá jsou mladí rebelové, jiné je naivní a neustále se na něco vyptává, nechybí ani postava, která ostatním připomíná maminku. Vlastně je to taková letadlí rodina, v níž děti mohou poznávat charaktery a vztahy, které znají ze svého okolí. Kromě letadel v knížce ale vystupují i jiné „mluvící“ věci: rádio, kola, vzducholoď, remoska. Ti všichni pomáhají v ději, který směřuje k nalezení ztracené československé posádky havarovaného letadla wellington…
Popisuji situace, které mohli za války velmi pravděpodobně prožívat. Ztracenou posádku pana Wellingtona, kterou mají kluci v mém příběhu vypátrat, opravdu najdou a čtenáři se dozvědí skutečné osudy našich letců RAF. Jak například s některými po válce krutě naložil komunistický režim. Knížka má svá vtipná místa, ale je i smutná. Nevyhýbám se tématu smrti a utrpení, které válka nevyhnutelně přináší. Podařilo se mi to ale podat tak, aby děti nebyly vystaveny zbytečnému popisování násilí.
Kvůli Wellingtonu až do Londýna
Knihu jste nejen napsala, ale také sama ilustrovala. Její příprava vám zabrala dva roky a během nich jste se musela důkladně seznámit s válečným letectvím. Jak jste získávala potřebné informace a jak důležité pro vás bylo, aby příběh obstál také před čtenáři, kteří se v letadlech opravdu vyznají?
Byly to dva roky psaní, kreslení a neustálého zjišťování nejrůznějších podrobností. Velmi brzy jsem pochopila, že nestačí mít dobrý příběh a představivost. Když píšete o letadlech, musíte také vědět něco o jejich letových možnostech, mám tam například celou kapitolu, jak prolétají magnetickou bouří.
Proto jsem se obracela na odborníka technického muzea, piloty, modeláře a členy klubů vojenské historie. A spoustu jsem si toho musela načíst sama, protože jsem zpočátku nevěděla vůbec nic. Na všechno jsem se musela vyptávat, konzultovat, učit se… Potěšilo mě ale, s jakou ochotou mi lidé pomáhali. Když jsem potřebovala vysvětlit nějakou technickou podrobnost, velmi rychle se ozval někdo, kdo přesně věděl, o čem mluví. Rukopis před vydáním četli lidé z leteckého prostředí a upozornili mě na nepřesnosti. Jeden z nich mi například opravil „pilotovu trubici“ na správnou „Pitotovu trubici“.
Dokonce jste dvakrát cestovala do Londýna, abyste si mohla prohlédnout skutečný bombardér Wellington…
Když máte něco nakreslit, fotografie a technické výkresy vám nemusí vždycky stačit. Potřebovala jsem si pohladit skutečného pana Wellingtona, prohlédnout si jeho geodetickou konstrukci a radiostanici Marconi T 1154 s Morseovým přístrojem, protože jsem to všechno měla v ilustracích, které jsem potřebovala do svého děje. Podobně důkladně jsem se snažila postupovat i u dalších situací v příběhu. Potřebovala jsem například vědět, jestli by dva kluci – synové pilotů vrtulníku – zvládli v případě nouze sami pilotovat malý vrtulník. Nechtěla jsem napsat, že kluci jenom nastoupí, zmáčknou knoflík a zázrakem všechno funguje. To by byla nuda. Proto jsem se radila s pilotem záchranářského vrtulníku, který mi ochotně vysvětlil, co by v takové situaci bylo možné a jak by to kluci mohli zvládnout. V příběhu pak vznikaly velmi napínavé situace…
Původně jsem si myslela, že budu především psát a kreslit, ale nakonec jsem velkou část času strávila pátráním, cestováním a konzultacemi. Díky tomu jsem ovšem poznala řadu lidí, se kterými bych se jinak pravděpodobně nikdy nesetkala a z kterých se stali mí přátelé.
Kniha, která změnila život
Říkáte, že vám Dobrodružství pana Wellingtona změnilo život. Co pro vás znamenala samotná práce na knize a co se změnilo poté, co se dostala ke čtenářům?
Když jsem knihu začínala psát, procházela jsem těžkým životním obdobím.
Pan Wellington, kterého jsem si stvořila, mě zachránil. Díky němu jsem ale také poznala řadu nadšenců z leteckého prostředí, kteří mi pomáhali a těšili se na knížku. Vydala jsem ji ve vlastním malém nakladatelství, které jsem si za tím účelem založila, a ještě před jejím vydáním si ji předobjednaly stovky lidí, což pro mě bylo obrovským povzbuzením. Otevřel se mi úplně nový svět a některá setkání přerostla v opravdová přátelství.
Knížka vyšla poprvé v roce 2018. Od té doby jsem vydala druhé rozšířené vydání a tři dotisky, protože se vyprodala. Velkou radost mi dělají reakce čtenářů. Na leteckých dnech za mnou přicházejí rodiče a děkují mi za knihu, která je u nich doma oblíbená napříč generacemi. Nedávno za mnou přišel tatínek s dětmi a přinesli mi ukázat výtisk, který už se téměř rozpadal. Vysvětlil mi, že ho doma čtou stále dokola, že prý mají děti na Panu Wellingtonovi „závislost“! To je pro autora jedna z nejkrásnějších pochval. A velice si vážím i toho, že Pana Wellingtona od začátku prodává i Paměť národa.
Překvapilo mě také, kolik dospělých mužů si knihu kupuje, a to nikoli pro děti nebo vnoučata, ale pro sebe. Těší mě rovněž zprávy od učitelů, kteří s knihou pracují při výuce. Právě to jsem si přála. Aby děti příběh zaujal natolik, že se začnou samy ptát a hledat další informace. Proto je také na konci knihy Vysvětlovníček pojmů. Mnohé výrazy, které starší generace považuje za samozřejmé, už dnešní děti neznají. A někdy jim nerozumějí ani jejich rodiče. Pokud byste nevěděli, co je třeba kulak, Svazarm, milicionář, ghetto nebo páka kolektivu, Vysvětlovníček vám to vysvětlí.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
Nový AI asistent prohledává archiv nejen podle klíčových slov, ale také podle významu dotazu. Ptejte se na události, místa i zkušenosti pamětníků a objevujte související svědectví.Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
„To jsem přece já,“ odpověděl neznámý pán na ulici
Jedním z nejdůležitějších lidí, které jste díky knize poznala, byl Tomáš Lom, někdejší příslušník 311. československé bombardovací perutě RAF. Vaše seznámení přitom připomíná scénu z dobrodružného příběhu. Jak k němu došlo?
Po vydání knihy mi můj známý historik řekl, že v mém sousedství bydlí Tomáš Lom, jeden z posledních tří žijících československých veteránů RAF. Byla jsem překvapená, protože jsem netušila, že takový člověk bydlí tak blízko. Jenže jsem nevěděla, kde přesně ho najít, a také jsem dlouho sbírala odvahu. Přece jen nemůžete jen tak přijít k někomu domů a říct mu, že jste napsala knihu o letadlech a chtěla byste se seznámit.
Jednou jsem ale na ulici blízko našeho domu potkala starého pána, kterého jsem znala od vidění už mnoho let. Napadlo mě, že by pana Loma mohl třeba znát, a tak jsem se ho zeptala, jestli náhodou neví, kde bych tu v sousedství našla nějakého pana Loma, dříve Löwensteina, co lítal za války u RAF. Má tu prý někde bydlet…? On dlouho dělal, že neslyší. Nakonec jsem mu to musela zakřičet do ucha. A on mi úplně klidně odpověděl: „To jsem přece já!“ To bylo tedy překvapení!
Knížku jsem měla samozřejmě v autě, a tak jsem mu ji hned dala. Sloužil totiž u 311. československé bombardovací perutě, stejně jako pan Wellington. Ale v roce 1944, kdy se k peruti dostal Tom, už ovšem wellingtony nahradily modernější liberatory. Přesto měl radost, že jsem napsala právě o jeho peruti. Začali jsme se denně vídat a okamžitě mezi námi vzniklo pevné přátelství. Byl to mimořádně zajímavý člověk, měl charisma, báječný smysl pro humor, přirozenou autoritu a dokázal velmi poutavě vyprávět.
Děti se ptaly i na záchod v bombardéru
Z vašeho přátelství postupně vznikla také spolupráce. Začali jste společně navštěvovat školy, kulturní domy a letecké základny. Jak taková setkání probíhala?
Byli jsme zváni na besedy jako paní spisovatelka s knihou a válečný veterán, ale hned po první besedě jsem naše zájezdy přejmenovala na „pan generál a jeho pucflek“ (Tom byl ovšem jen rotný). Zpočátku jsem si představovala, že budu dětem vyprávět o knize, o tom, jak vznikala, a Tom k tomu přidá své zkušenosti. Jenže jakmile vstoupil do místnosti, bylo jasné, kdo je hlavní hvězdou!
A já jsem byla ráda, že to tak je. Kniha byla prostředkem, jak děti k takovému setkání přivést. A dokud Tom žil, bylo důležité, aby dostával co největší prostor. Měl mimořádné charisma a dokázal zaujmout i starší žáky, u nichž někdy nebývá snadné získat pozornost. Nemusel zvyšovat hlas ani se snažit o nějaké efekty. Stačilo, že začal mluvit. Všichni vnímali jeho opravdovost. Nebyl to člověk, který jim přišel odříkat naučenou přednášku, ale někdo, kdo vyprávěl autenticky a vyzařoval respekt a autoritu.
Na co se děti válečného veterána nejčastěji ptaly?
Děti se ptaly úplně na všechno. Samozřejmě je zajímalo, jestli se Tom za války bál, kdo byl jeho nejlepší kamarád, jestli někoho zastřelil a jestli byl za války raněný. Ale děti mají jednu úžasnou vlastnost. Neřeší, jestli je nějaká otázka dostatečně důstojná nebo historicky významná. Zajímají je obyčejné věci, jak člověk skutečně žil. Takže se také ptaly třeba, co letci v letadle jedli nebo jak tam chodili na záchod či jak ta válka dopadla…
To jsou otázky, které by dospělého při slavnostní besedě možná ani nenapadlo položit. Jenže právě díky nim si děti dokázaly představit, že válečný letec nebyl nějaká nedostupná postava z učebnice. Byl to člověk, který měl hlad, byla mu zima, v letadle to smrdělo, protože jak sebou letadlo házelo, kluci tam blinkali, a strach neměl, ale bál se o své kamarády.
Z jeho slov bylo patrné, jak vážné události prožil, ale přitom se nebral vážně a byl nad věcí.
Myslím, že právě spojení jeho osobního vyprávění a dětské bezprostřednosti dávalo těmto setkáním mimořádnou sílu. Když děti čtou o válce, mohou mít pocit, že se odehrávala v nějaké velmi vzdálené minulosti. Setkání s člověkem, který ji prožil, tuto vzdálenost najednou zruší.
Zůstala vám v paměti nějaká reakce, která vás obzvlášť potěšila nebo překvapila?
Dodnes se mi někdy stává, že za mnou přijdou lidé a řeknou mi, že se s Tomem kdysi setkali na besedě a že to pro ně byl jeden z největších zážitků. Velmi silně na mě zapůsobilo, když mi jedna maminka řekla, že její syn byl setkáním s Tomem natolik ovlivněn, že se rozhodl přihlásit na vojenskou akademii. To už je opravdu velká věc. Uvědomíte si, že setkání s pamětníkem může mladému člověku změnit pohled na svět, a někdy dokonce ovlivnit jeho životní rozhodnutí. Samozřejmě nešlo o to, aby se všechny děti chtěly stát vojáky nebo piloty. Přála jsem si především, aby pochopily, co znamená odvaha, odpovědnost a ochota něco udělat pro druhé. Právě proto mi připadalo důležité jezdit s Tomem mezi děti, dokud to bylo možné.
Z besed vznikla další kniha
Vaše spolupráce neskončila školními besedami. Sepsala jste Tomášovy vzpomínky a připravila jejich knižní vydání. Jak se zrodil tento nápad a jak na něj Tomáš Lom reagoval?
Když přišla pandemie, naše besedy tím skončily. Vysílali jsme on-line, ale nemohli jsme jezdit do škol a chodit mezi lidi, a tak jsem si řekla, že nastala ta chvíle, kdy začnu spolu s Tomem sepisovat knihu jeho vzpomínek. To, že o něm napíšu, jsem věděla hned, jak jsem ho poznala. Protože on byl opravdu originál, člověk vychovaný ještě za první republiky v česko-židovsko-německém prostředí. Unikátní člověk se zajímavým osudem, který nesmí upadnout v zapomnění.
Navrhla jsem tedy Tomovi, že spolu sepíšeme jeho životopis. Souhlasil a zavelel: „Piš, budu ti diktovat!“ Diktoval mi tak, jak byl zvyklý diktovat své sekretářce ve Výzkumném ústavu vakuové techniky Tesla Hloubětín, kde pracoval celý život, a hartusil, že píši pomalu. Vznikla tak knížka, ve které válečný veterán RAF vypráví svůj životní příběh ženě, kterou potkal ve svých čtyřiadevadesáti letech, když právě chtěl, jak říkal, „jet tramvají do krematoria a už tam zůstat“. O historických událostech minulého století, které protínaly jeho život, vyprávěl s nadhledem, humorem a poetikou, ale také zcela bez sentimentu. Vyrůstal v první republice a dospíval za války, kdy sloužil u britského královského letectva.
Knihu Modré nebe, Tome jsem dopsala až po Tomově smrti. Doplnila jsem ji o závěr jeho života, který trávil u mě doma. Bylo to pro mě samozřejmě velmi osobní. Přála jsem si, aby čtenáři poznali Toma takového, jakého jsem znala já. Nejen jako válečného veterána, ale také jako silného, inspirativního a vtipného člověka. Myslím, že je to kniha, u které se člověk může zasmát, ale také dojmout.
Hrdinství, o kterém se nemluví
Tomáš Lom patřil ke generaci mužů, kteří se za války rozhodli bojovat proti nacismu. Přesto o sobě odmítal mluvit jako o hrdinovi. Jak se na toto označení díval a co podle něj skutečné hrdinství znamenalo?
Tom neměl rád, když ho někdo označoval za hrdinu. Sám o sobě říkal, že žádným hrdinou není, a myslím, že to nebyla žádná předstíraná skromnost. Prostě se na svůj život takhle nedíval. V jednom z posledních rozhovorů ale dostal otázku, kdo je podle něj hrdina. Chvíli přemýšlel a potom odpověděl:
Ta věta mi připadá zcela výstižná. Použila jsem ji také jako motto knihy jeho vzpomínek, protože podle mě velmi dobře vystihuje Tomův životní postoj. Když bylo potřeba něco udělat, udělal to. Nepovažoval za nutné se tím chlubit nebo o sobě mluvit jako o někom výjimečném. A právě v tom podle mě jeho hrdinství spočívalo.
Příběhy československých letců mají také tragickou poválečnou kapitolu. Muži, kteří riskovali životy v boji proti nacismu, byli po komunistickém převratu často pronásledováni. Proč považujete za důležité připomínat dětem i tuto část jejich osudů?
Protože k jejich příběhu neoddělitelně patří. Nestačí vyprávět jen o tom, jak statečně bojovali za války. Je potřeba také říct, co se s mnohými z nich stalo po návratu domů. Tito lidé odešli do zahraničí, aby bojovali za svobodu Československa. Nasazovali životy, ztráceli kamarády a doufali, že se jednou vrátí do svobodné vlasti. A potom přišel komunistický režim, který se jim místo vděku pomstil. Proč? Podle komunistické mentality byli letci, kteří bojovali v řadách RAF, „načichlí svobodou“ a to se totalitní moci nehodilo. Osudy našich letců RAF, kteří byli komunisty pronásledováni, vězněni, mučeni a vražděni, zůstanou navždy ohavnou neodpustitelnou skvrnou na našich dějinách.
Na válečné veterány nesmíme zapomenout
Náš rozhovor vzniká u příležitosti blížícího se Dne válečných veteránů, který si každoročně připomínáme 11. listopadu. Vy jste díky své knize poznala nejen Tomáše Loma, ale také mnoho lidí, kteří se snaží uchovávat památku československých letců. Co pro vás tento den znamená?
Je to především příležitost připomenout si muže a ženy, kteří nasazovali své životy za naši svobodu. Nejen za druhé světové války, ale také v dalších válečných konfliktech.
Zvlášť československým letcům RAF naše společnost stále mnoho dluží. Za války prokázali obrovskou odvahu, ale po návratu domů se mnozí z nich dočkali velmi nespravedlivého a krutého zacházení. Jsem ráda, že dnes existují lidé a organizace, kluby vojenské historie a soukromá muzea RAF, které jejich příběhy připomínají prostřednictvím přednášek, výstav a besed. My s Tomem jsme čestnými členy klubu vojenské historie Čeští RAFáci. Tato parta lidí ve svém volném čase neúnavně pořádá přednášky a výstavy válečných artefaktů a přibližuje a připomíná veřejnosti osudy československých letců, kteří působili v jednotkách RAF. Stejně jako Jan Dašovský, který provozuje muzeum RAF generála Emila Bočka v Ivančicích. Tito lidé dělají pro uchování paměti národa obrovský kus práce. Zdarma a s obrovským nasazením.
Osudy konkrétních bojovníků jsou inspirativní a pro mladé lidi můžou být vzorem lidé, kteří se uměli v těžké době rychle a správně rozhodnout. Dnes už nikomu z nich nemůžeme osobně poděkovat ani se jich zeptat, co při tom prožívali. Můžeme ale uchovávat jejich příběhy a předávat je dalším generacím. Aby děti věděly, že svoboda není samozřejmost a že za ni mnozí zaplatili životem.
