Den válečných veteránů 2026 Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Rokytnice nad Jizerou (Rochlitz an der Iser) bývala před válkou jiným místem, než jaké známe dnes. V horských chalupách a domech žili lidé, kteří tu po generace hospodařili, pracovali v textilních továrnách a živili se také rozvíjejícím cestovním ruchem. Většina obyvatel byla německé národnosti. Život se tu odehrával mezi továrnami v údolí, chalupami na stráních a cestami stoupajícími do Krkonoš.
Rokytnice, kterou už neznáme
Pak přišla válka. Přinesla strach, rozdělení rodin a sousedů i ztráty, které se nevyhnuly ani horským samotám. Po válce následoval odsun většiny německého obyvatelstva a příchod nových obyvatel. Změnily se domy, jména i sousedství. Krajina ale zůstala.
Dnes po stejných cestách chodíme na Dvoračky, Lysou horu nebo Kotel a možná netušíme, co všechno se na nich během jediného lidského života odehrálo. V domech a krajině kolem nás zůstávají stopy lidí, kteří tu žili před námi – těch, kteří museli odejít, i těch, kteří zůstali. Osmdesát let od poválečné proměny českého pohraničí je příležitostí naslouchat těm, kteří tuto změnu zažili jako děti, a dívat se na známou krajinu novýma očima.
Úterý 10. listopadu 2026 v 19.00
Bazilika sv. Petra a Pavla, Vyšehrad, Praha
Vstupenky od 490 Kč. Celá cena vstupného podpoří pomoc válečným veteránům a zaznamenávání jejich příběhů.
Pietní setkání začíná v 18.20 před bazilikou; samostatná registrace není nutná.
O národnostním složení Rokytnice krátce po vzniku Československa vypovídá sčítání lidu z roku 1921. V soudním okrese Rokytnice nad Jizerou se tehdy k německé národnosti hlásilo více než 87 % obyvatel. Samotná Rokytnice měla 5 227 obyvatel – 4 699 Němců a 496 Čechoslováků – a 1 128 domů. V důsledku odsunu většiny německého obyvatelstva se město po druhé světové válce výrazně vylidnilo a ani následné dosídlení původní počet obyvatel neobnovilo. Na konci roku 2025 zde podle ČSÚ žilo 2 459 lidí.
Krista: Válka přišla až domů
Malá Krista vyšla před dům, vzala sáně a vydala se cestou dolů do údolí. Do školy to měla čtyři kilometry. Zpátky na Dvoračky, kde její rodina žila, byla cesta delší a náročnější. Promočené boty cestou zmrzly a doma jí maminka balila nohy do deky a napařovala je.
Krista Bartoníčková, rozená Stumpe, se narodila v roce 1933. Do školy šla 1. září 1939 – v den, kdy začala druhá světová válka.
popisovala pocity toho dne. Bylo jí šest let a domov pro ni tehdy znamenal především Štumpovku, vysoko položenou horskou chalupu na Dvoračkách mezi Lysou horou a Kotlem. Narodila se tam a její rodina zde hospodařila. Chovali dobytek, sušili seno a později provozovali i ubytování pro hosty.
Časem měla zjistit, že svět, který považovala za samozřejmý, se může během několika let úplně změnit:
vzpomínala Krista Bartoníčková na proměnu rokytnické atmosféry poté, co se v roce 1938 pohraničí připojilo k nacistickému Německu. Její otec, československý Němec, s připojením nesouhlasil a pomáhal ještě předtím v horském terénu při stavbě bunkrů, které měly sloužit k obraně hranic po nástupu Adolfa Hitlera k moci.
Čeští vojáci byli v době jejich stavby ubytovaní u Stumpových a strach z války se malé Kristy dotkl ještě předtím, než začala: když šel jednou otec na pastvu pro koně, vojáci venku pili a stříleli do vzduchu. Krista chtěla jít s otcem, bála se o něj, ale nedovolil jí to, aby se jí něco nedopatřením nestalo. S tím se nechtěla smířit a volala za ním:
Německá rodina na samotě nad Rokytnicí přitom pomáhala českým vojákům, když se německé jednotky blížily. Kristin otec jim odvezl zbraně do Štěpanic, kde je známí ukryli ve stodole. Vojáci pak Dvoračky opouštěli jeden po druhém, jen s nejnutnějšími věcmi:
„Další den si to v těch Štěpanicích vyzvedli. Tím byli zachráněni před německým vojskem a po válce mockrát si toho vážili, co tatínek pro ně udělal, protože jinak by to s nima dopadlo špatně,“ vyprávěla Krista Bartoníčková, co předcházelo tomu, než museli oni sami domov opustit.
Irena: Když sousedé přestali být sousedy
Válka ale neměnila jen životy těch, kteří žili přímo na horských samotách. Proměnila i sousedství, v němž vedle sebe po generace žili Češi a Němci.
Irena Hartigová rozená Holubcová vyrůstala na Horních Domkách vzdálených necelé dva kilometry od domova Stumpových. Žila v domě s matkou a prarodiči, kteří pomáhali s její výchovou.
Irenin dědeček dřevařil a rodina bydlela v domě lesní správy nad Lovčenkou. Holubcovi patřili mezi několik českých rodin, které žily mezi německými sousedy. S některými se přátelili, například s rodinami Schienových a Gebertových. Ani válka jejich vztahy nepřerušila. Němečtí sousedé české rodině tajně pomáhali a dávali jí potraviny.
vzpomínala Irena Hartigová. Na Schienovy a Gebertovy nezapomněla ani po desetiletích – dodnes chodí na jejich hroby.
I malá Irena za války zažila přímé násilí, když ji učitel Friedrich Pfohl zbil ve škole poté, co nepřinesla podepsanou přihlášku do Hitlerjugend, mládežnické organizace NSDAP. Dědeček přihlášku roztrhal, a když Irena přinesla místo podepsaného formuláře jeho roztržené části, učitel si na ní vylil vztek:
„On vám vstal, měl malý hrb, a křičel: ‚Böhmischer Hund, český pes! Teď řekni dědečkovi, že až bude po válce – my to vyhrajeme – bude první stát na komíně a my ho zastřelíme.‘“ Poté ji zkopal a zamkl do komory, kde ji až večer, když už ji hledali doma, našla pomlácenou uklízečka.
Odsun: Z opuštěných stavení se ozývalo bučení krav, které nikdo nedojil
Ze sousední chalupy měla Irena Hartigová kamaráda Leopolda Schiena. Chodili spolu do školy, kde musely děti při příchodu hajlovat. Pokud to neudělaly, což se těm dvěma nejednou stalo, četníci je nahlásili řediteli a ten je nechal za trest stát hodinu venku – často na mrazu.
Po válce se ale sousedství, které přežilo válečné roky, začalo rozpadat. Oblíbených sousedů Schienových se dotkl poválečný odsun německého obyvatelstva. Irena Hartigová těžce prožívala nucené loučení, všichni plakali. Sousedé si přáli, aby si Holubcovi vzali jejich dům, dědeček to však odmítl. Vzali si od nich ale nějaký nábytek a vybavení. Četníci je poté nařkli, že věci ukradli.
Domy v okolí se vyprazdňovaly, sousedé mizeli. Do uvolněných stavení chodili financové, kteří vyprazdňovali spíže. Postupně se sem začali stěhovat noví obyvatelé z jiných částí města nebo z vnitrozemí. Irena Hartigová vzpomínala, jak její rodina na národním výboru upozorňovala na bučící krávy ve stájích opuštěných chalup, protože je nikdo nepodojil.
Živly: Když byla nahoře bouřka, měli jsme doklady a peníze na stole
Ačkoli se tomu dědeček původně bránil, i jejich rodina se po čase rozhodla nastěhovat do nedalekého uvolněného domu. Měli v něm už přestěhované věci, pamětnice si ještě hrála se svým kamarádem na půdě na flašinet, který tu našli mezi ostatními poklady po předešlých majitelích. Strýc je popoháněl, ať si pospíší, že začala bouřka a musí se ještě vrátit domů. Seběhli z půdy a v okamžiku, kdy strýc zhasínal světlo, jím za hromového burácení projel blesk. Proud ho ještě dlouho držel u vypínače, zatímco Irenu rána odhodila do vodárny a kamaráda k půdě.
popsala Irena Hartigová situaci, která tady v horách nebyla nijak výjimečná. Lidé si často kvůli požárům chalup způsobených blesky museli hledat nové domovy a dočasná útočiště.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
Nový AI asistent prohledává archiv nejen podle klíčových slov, ale také podle významu dotazu. Ptejte se na události, místa i zkušenosti pamětníků a objevujte související svědectví.Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Petr: Bylo to jen jméno
Další takto postiženou rodinou byli příbuzní Petra Rosůlka. On sám se narodil až po válce, v roce 1954, německé matce a českému otci. Matčina rodina však ještě před válkou přišla o domov při požáru způsobeném bleskem. Matka Petra Rosůlka také pocházela ze smíšené česko-německé rodiny:
popisoval Petr Rosůlek příběh rodiny se shodným příjmením, ale jiným osudem. Poté, co původní chalupa lehla popelem a rodina se přestěhovala do jedné místnosti v podnájmu, postavil dědeček Petra Rosůlka na místě původní chalupy nový zděný dům. Po válce z něj ale rodinu poslali do odsunu.
Ačkoli se příbuzným podařilo vymoci pro matčinu rodinu návrat z odsunu, jejich dům už byl obsazený, a tak jim osidlovací úřad přidělil jiný v části jménem Liščí díra. Když se obyvatelé původního domu rozhodli přestěhovat a nabídli jej k prodeji, museli si ho Hartigovi koupit. „Byl to paradox, že barák, který neprodali, si museli zas koupit,“ vyprávěl Petr Rosůlek trnitou cestu rodiny k návratu domů.
Kurt: Když z domova zůstanou jen kulisy
Kurt Gernert se v Rokytnici narodil stejně jako jeho rodiče a prarodiče. Německá národnost a jazyk a také otec a bratr odvedení do války mohli být důvodem k tomu, aby byl s matkou po válce zařazen do odsunu:
„Byla to náhoda, že jsme tu s mámou zůstali. Do tkalcovny ‚na Donthu‘, později Severky, kde jsme i bydleli, přišel národní správce Štěpánek z Pasek a on tam mámu držel, že všechno ve fabrice znala. Ještě si trochu pamatuju, jak šel poslední transport s Němci ven a on říkal mámě: ‚Vy nemusíte jít, vy nemusíte jít,‘“ vyprávěl Kurt Gernert, kterému bylo na konci války patnáct let.
Museli ale odejít jiní příbuzní: dědeček Emil Gernert, největší sedlák z rokytnického Studenova, se svou rodinou. Pamětník se s ním kvůli rychlému vystěhování ani nestačil rozloučit. Bratr Walter se do války ani nedostal, po výcviku byl v americkém zajetí a po ní zůstal žít v Německu:
vzpomínal Kurt Gernert a vyprávěl také o otci, který ve válce bojoval, zažil sovětské zajetí včetně sibiřského lágru a trvalo dalších devět let, než se ke zbývající rodině v Rokytnici vrátil. Našel tu v mnohém stejné kulisy, ale osoby a obsazení se výrazně proměnily. Němci, kteří mohli ve svém rodném městě zůstat, sice nepřišli o místo, které nazývali domovem, museli ale odevzdat část majetku včetně vkladních knížek a bezprostředně po válce nosili na rukávech bílé pásky. Kurt se učil česky celkem rychle. Jeho matku však ze života obce vylučovalo to, že neuměla česky a do obchodů, kde se nesmělo mluvit německy, nemohla chodit. Nákupy a záležitosti na úřadech proto vyřizoval Kurt Gernert. Matka začala nakupovat až tehdy, když v Rokytnici otevřeli první samoobsluhu. Toto období otec pamětníka minul, nenašel tu už ale své dávné přátele, širší rodinu a mnohé sousedy.
Dům už náš nebyl, ale doma jsme se v něm cítili
Přestože Stumpovi patřili k německým antifašistům a mohli v Československu zůstat, přišli po válce o československé občanství i o svůj horský penzion. Rodinu vystěhovali do vnitrozemí, na státní statek Javorek u Jilemnice. Otec se ale opakovaně snažil o návrat. V roce 1951, poté co stát rodině občanství vrátil, se na Dvoračky skutečně vrátili. Dům už jim však nepatřil. Přesto byla Krista šťastná, že je znovu doma:
„Prostě jsme byli doma ve svým, už ten pocit byl nádhernej,“ popisovala dojmy z návratu navzdory skutečnosti, že se rodiče stali pouhými zaměstnanci v místě, které sami vybudovali.
Po roce 1989 se Stumpovi domáhali navrácení svého domu v restituci. Ještě během restitučního řízení však penzion vinou zaměstnanců vyhořel a rodině zůstalo jen spáleniště a pozemek. Ten později prodali. Dnes na něm stojí horský hotel Nová Štumpovka.
Krista Bartoníčková kvůli mnoha ztrátám, které od dětství zažívala, nicméně vyprávěla o tom, že domovem jsou kromě míst hlavně lidé:
I ostatní příběhy pamětníků ukazují, že největší ztrátou byly rozdělené rodiny, válečné oběti, vystěhovaní sousedé i rodný jazyk, který náhle umlkl v prostředí, kde mu už nebylo rozumět. Ne každý musel odejít, aby o svůj domov do značné míry přišel. Příběh Petra Rosůlka ale ukazuje, že i z takových protichůdných osudů mohl vzniknout nový domov. Jeho matka byla jako Němka po válce odsunuta a později se směla vrátit. Otec pocházel z české rodiny, která naopak přišla do pohraničí osídlovat domy po odsunutých Němcích. Jejich příběhy z obou stran poválečné změny se přesto spojily v jeden společný domov.
Petr Rosůlek už desítky let značí turistické cesty, aby se po nich člověk v horách neztratil. Když dnes prochází Krkonošemi, míjí místa, jejichž minulost není na turistické mapě vidět. Příběhy Kristy Bartoníčkové, Ireny Hartigové, Kurta Gernerta a dalších pamětníků ale ukazují, kolik různých cest se v těchto horách během jediného století protnulo.
Některé vedly domů. Jiné z domova. A některé trvalo desítky let znovu najít. Dnes po nich můžeme kráčet znovu – a díky vzpomínkám těch, kteří je prošli před námi, se v jejich krajině neztratit.
Dokumentování pamětnických příběhů z Rokytnice nad Jizerou bylo možné realizovat také díky finančnímu daru města Rokytnice nad Jizerou a podpoře Libereckého kraje. Tato podpora přispěla k zachycení vzpomínek místních pamětníků a uchování příběhů, které připomínají proměny zdejšího regionu ve 20. století.
 (2).png)
|
|
