Den válečných veteránů 2026 Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Než opustili stanoviště v severoitalské Aroně, ovázali koním kopyta hadry. Jaroslav Chejstovský a jeho druhové potřebovali zmizet v tichosti. Bylo po půlnoci a k italským partyzánům měli namířeno i s výzbrojí. „Za vesnicí jsme jim to sundali, aby se jim lepší šlo. A šli jsme celou noc, až do rána k partyzánům,“ vzpomínal. Předtím Chejstovský sloužil v ozbrojeném sboru, který měl nacistickému Německu pomáhat. Teď odcházel k lidem, kteří proti němu bojovali.
Foto: Jaroslav Chejstovský (vpravo) u jízdní roty vládního vojska. Sbírka Jaroslava Chejstovského
Uniforma chránila před nasazením i gestapem
Vládní vojsko vzniklo v létě 1939 po likvidaci československé armády. Formálně stálo pod velením prezidenta Emila Háchy, ve skutečnosti o něm rozhodovali němečtí okupanti. Sbor tvořilo pouhých sedm tisíc mužů. Měl omezenou výzbroj a strážní, pořádkové a pomocné úkoly. Jeho existence měla především navozovat zdání protektorátní autonomie.
Vedle profesionálů převzatých z předválečné armády do něj nastupovali i mladí dobrovolníci. Jejich motivace byly různé. „Jsem měl dvě možnosti: buď jít na práci do Německa, anebo k vládnímu vojsku. Tak jsem vzal tu druhou možnost,“ vysvětloval Václav Rachač, který se v Hradci Králové dostal k jízdní rotě. Antonín Daněk měl za sebou službu v prvorepublikové armádě a také on volil možnost zůstat doma.
Miroslav Klepáč se k vládnímu vojsku přihlásil po konfliktu s gestapem. V přeplněné brněnské tramvaji se ohradil proti muži s hákovým křížem na klopě, který mu šlápl na nohu. Ten se legitimoval jako příslušník gestapa a chtěl jej zadržet. Klepáč tehdy z tramvaje za jízdy vyskočil. Ze strachu z dopadení pak využil náboru do vládního vojska. Gestapo jej přesto vypátralo a předvolalo. „Šel jsem tam v uniformě vládního vojska,“ vzpomínal. Přes výhrůžky jej tehdy propustili.
Foto: Antonín Daněk v kasárnách vládního vojska. Sbírka Antonína Daňka
AUTOROVA CITACE
„Všichni jsme v sobě cítili, kdo je náš opravdový nepřítel. Což byli Němci. To jsme cítili. Byli jsme mladý, ale věděli jsme o tom a nahlas jsme to ani sami sobě neříkali.“ (Stanislav Lukš)
Pak najednou přišel befel
Na jaře 1944 už Němci považovali vladaře za hrozbu. Obávali se jejich zapojení do povstání. V květnu proto téměř pět tisíc důstojníků a příslušníků mužstva poslali do severní Itálie, kde měli střežit dopravní komunikace a vojenské objekty.
Foto: Odjezd vladařů z protektorátu do Itálie. Sbírka Karla Škarky
Rachač rozvážel stravu hlídkám v okolí jezera Lago Maggiore. Chejstovského prapor byl rozmístěn podél železnice směřující k Domodossole. Daňkova skupina pak dostala na starost muniční sklad nedaleko Turína. Postupně navazovali spojení s místními obyvateli a jejich prostřednictvím i s italským odbojem.
Důvěra ale nevznikala automaticky. Zdeněk Neruda si vybavoval, že na ně partyzáni po příjezdu do Cremony stříleli. „Já jsem se schoval za kolo, to tam cvrnkalo, ale krátce, protože se dozvěděli, že nejsme fašisti, ale že jsme Čechoslováci,“ vyprávěl. V dalších dnech už hledali cestu ke spolupráci a k útěku.
Foto: Zdeněk Neruda coby desátník vládního vojska. Sbírka Zdeňka Nerudy
Chejstovský se italsky učil se slovníčkem a s pomocí kamarádů. Nerudovi po známosti s jednou Italkou zůstala přezdívka Ragazzo – chlapec. Vzpomínal také na víno a hospody: „Byla válka, jsme říkali: ‚Zejtra tady nemusíme bejt.‘“ O veselí během jejich návštěv se staral budoucí herec Karel Effa, tehdy ještě Karel Effenberger. Ten do vládního vojska vstoupil roku 1940. „To byl komediant non plus ultra, to byla figurka,“ vybavoval si ho Neruda.
Ne každý chtěl odejít
U Daňkova skladu pomohli zprostředkovat kontakt s partyzány lidé pracující na sousední vinici a česky mluvící kněz. O odchodu se ale muselo teprve rozhodnout. „Říkal ten farář: ‚Vy byste chtěli jít k partyzánům?‘ Já jsem říkal: ‚Chceme.‘ A ten velitel říkal: ‚Nechceme.‘ ‚No, to se domluvte.‘ A já jsem mu říkal: ‚Podívejte se, my chceme jít k partyzánům. Když nepůjde on, tak půjdeme my sami.‘“
Podle Daňkovy vzpomínky část starších vojáků odchod odmítala. Mladší obsadili místnost se zbraněmi a ostatní nakonec přiměli, aby šli také. Velitele stráže partyzáni svázali a odvezli s ostatními do hor. Navenek měl útěk vypadat jako přepadení. Před odjezdem prý vojáci potřísnili místo králičí krví. „Němci to nebudou zkoumat, jestli je to lidská krev […] hlavně, že je to červený,“ vzpomínal Daněk. Také Neruda popisoval fingovaný boj a krev. Zástěrka měla chránit rodiny vojáků v protektorátu před německou mstou.
AUDIO: Jak proběhlo přidání k italským partyzánům
https://www.pametnaroda.cz/cs/danek-antonin-1916?clipId=171867
Zbraně obrátili proti Němcům
Někdejší vladaři partyzánům pomáhali při přepadech hlídek, stanovišť či skladů. Němcům a italským fašistům škodili také narušováním spojení a ničením dopravních staveb. Daněk vzpomínal i na zajímání důstojníků, které partyzáni následně vyměňovali za své vězněné druhy.
Chejstovského skupina se podle jeho vzpomínky střetla s Němci hned po příchodu k partyzánům. Němci do hor vyslali malé obrněné vozy a Češi proti nim vyrazili s puškami a granáty. „Zajali jsme asi čtyři Němce. To bylo poprvé. Podruhý jsme zajali celý obrněný vůz, takový malý. A to bylo asi pět lidí. Takže my jsme tam celkem byli u těch partyzánů aktivní. Ale říkám, museli jsme chodit jedině po cestách, protože my jsme hory neznali,“ vyprávěl. Dohodli se proto na odchodu do Švýcarska.
VIDEO: Bedřich Jiránek – Raněný kamarád (boje po boku italských partyzánů, 4:07)
https://www.pametnaroda.cz/cs/jiranek-bedrich-1924?clipId=52650
Vedle neznalosti terénu bylo problémem také zásobování. „My vás tady neuživíme. Musíte se rozhodnout, buďto budete s náma bojovat, anebo vás převedeme,“ vybavoval si Neruda rozhovor po několika dnech v horách. I jeho skupina si vybrala přechod hranice.
V německých hlášeních mezitím přibývalo zběhlých a „odvlečených“ vojáků. Na počátku října 1944 přišel rozkaz k odzbrojení zbývajících útvarů. Muži, kteří zůstali ve vládním vojsku, potom pracovali zejména na stavbách.
<div class="factbox-block">
<p style="text-align: center;"><big><strong>Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!</strong></big></p>
<p style="text-align: center;">AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.</p>
<p style="text-align: center;"><a href="https://asistent.pametnaroda.cz/" style="font-size: 1.375em; font-weight: 800;" target="_blank">Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa</a></p>
<div style="text-align:center">
<figure class="image" style="display:inline-block"><img alt="" height="182" src="/file/5a5ce83f28fd7d349e18d654121223e2/30388/ai-asistent-pamet-naroda.png" width="320" />
<figcaption></figcaption>
</figure>
</div>
</div>
Za hranicí čekala internace
Chejstovského skupinu vedl do Švýcarska partyzánský průvodce. Chodili v noci a ve dne se ukrývali. Zásob ubývalo. „Celejch pět dní jsme buď jedli ty sýry, který nám na těch salaších dali, a to bylo bez chleba, jenom čistě sýry. Pak už jsme jedli pomalu borůvkový listí, protože jsme měli hlad,“ vyprávěl Chejstovský. Až švýcarská hlídka jim dala chléb a kakao.
Za hranicí je čekala internace. Procházeli karanténou a přesouvali se mezi tábory. Někteří pracovali u místních obyvatel. Chejstovský se hlásil ke koním, kterým rozuměl ze služby. Rachač využil holičské řemeslo. O dalším zařazení a odjezdu ke Spojencům se teprve jednalo.
Foto: Vojáci vládního vojska ve švýcarském internačním táboře. Sbírka Karla Škarky
AUTOROVA CITACE
„Nám to bylo srdečně jedno, kam půjdeme, jestli půjdeme na východ nebo na západ, protože my jsme říkali: ‚Chceme něco pro tu republiku udělat, tudíž nám je jedno.‘ A chtěli jsme bojovat. Proto jsme taky utíkali.“ (Jaroslav Chejstovský)
Miroslav Klepáč se do Švýcarska dostal až na jaře 1945. Doufal, že projde dál k československým jednotkám. „První rotě se podařilo přejít ještě do Francie a nám už to Švýcaři nepovolili,“ vzpomínal. Válka tím pro něj skončila.
Daněk popisoval jinou cestu. Po ústupu partyzánů do Alp se s dvěma dalšími Čechy dostal ke švýcarským pohraničníkům, od nichž uprchl. Pokračovali do Francie, kde je čekalo další zadržení i krátká služba při dopravě munice. V Lyonu si na obživu vydělával opravováním budíků. Teprve tam se přes českého krajana dostal k náboru do československé zahraniční armády.
Chtěli bojovat, kdekoliv to půjde
Rachačovi, Chejstovskému a Nerudovi se ze Švýcarska podařilo dostat do Marseille. Odtud je lodě přepravily do jižní Itálie a posléze do Británie, kde prošli výcvikem a byli rozděleni k pozemnímu vojsku či letectvu. Rachač se stal radistou u dělostřelců. Neruda se připravoval na práci leteckého navigátora. Také Chejstovský oblékl modrý stejnokroj RAF, avšak s nemalým rozčarováním. Letecký výcvik před skončením války už nestihl dokončit.
Foto: Bývalí vladaři propuštění z internace na nádraží v Annecy při přesunu do Marseille. Sbírka Karla Škarky
AUTOROVA CITACE
„Já jsem chtěl jít k Dunkerku anebo prostě k obrněný brigádě, abych se zúčastnil nějakýho boje, proto jsem utíkal.“ (Jaroslav Chejstovský)
Daněk měl větší štěstí. K Československé samostatné obrněné brigádě obléhající přístav Dunkerk se dostal už na podzim 1944. Zažil tak i útok z 28. října, během kterého jeho tank při manévrování u Němci zatopeného prostoru sjel do vody a převrátil se. Posádce se podařilo dostat ven. Z dalších dnů si vybavoval hlídky na předsunutém stanovišti, ke kterému se muselo plout na člunech.
Foto: Antonín Daněk na svém tanku u Dunkerku. Sbírka Antonína Daňka
Rachač vyrážel do linií s dělostřeleckými pozorovateli. Přenášel hlášení mezi pozorovatelnou a palebným postavením. Dlouhé služby vyžadovaly bdělost, při pohybu v terénu hrozilo ostřelování. Vzpomínal na telefonisty, kteří natahovali vedení a dostali se pod německou palbu: „Štěstí bylo, že kluci šli kolem toho kanálu, tak rovnou naskákali do tý vody. A v tej mořské vodě se koupali až do večera. Večer, když se setmělo, tak jsme je vytáhli a zavolali jsme sanitku.“
Německá posádka Dunkerku kapitulovala 9. května 1945 a brigáda se mohla vydat do vlasti. Někdejší vladaři rok předtím opouštěli coby příslušníci vojska, s nímž okupanti počítali pro své válečné plány. Domů se vraceli jako vojáci československé armády, která přispěla k jejich porážce.
<div style="text-align:center">
<figure class="image" style="display:inline-block"><img alt="Podpořte Magazín Paměti národa" height="336" src="/file/b1cb1e4324c41a4bcd1d27e5cc956374/13004/PN-Mag-!podporte-720x378.jpg" width="640" />
<figcaption><strong><a href="https://www.darujme.cz/darovat/1203759?&frequency=once&paymentMethod=proxypay_charge&firstName=Podporuji&lastName=Magaz%C3%ADn%20Pam%C4%9Bti_n%C3%A1roda&do=submit" target="_blank">Podpořte Magazín Paměti národa</a></strong></figcaption>
</figure>
</div>
Pamětníci:
