Den válečných veteránů 2026 Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
„Je tu novinář z Česka a pátrá po fotografiích deportovaných, pamětnících a zdemolované Ezeru,“ říká s překvapením svému kolegovi Stefan, zaměstnanec úřadu v rumunské obci Grădiștea, ležící v nížině Bărăganu, nedaleko města Călărași. Právě do této oblasti, stovky kilometrů od svých domovů v Banátu, byly v roce 1951 deportovány české rodiny. „Nejsem si jistý, kdy ta vesnice zanikla. Je to už dávno. Zmizela někdy na přelomu padesátých a šedesátých let. Pamatuji si, jak o tom mluvil otec. V té vesnici měl kamarády, se kterými si hrával,“ pokračuje Stefan.
Na chodbu se postupně sbíhají další pracovníci úřadu. Fotografie nemají a pamětníci už nežijí. „Deportovali je támhle k Movilă. Tomu místu tady tak říkáme. Je to tam docela pěkné,“ říká Stefan a zapíchne špendlík do mapy. Jedná se o mírný pahorek uprostřed polí, asi dva kilometry za vesnicí. Rázem se mi vybaví slova deportované Johany Rothové, jejíž rodinu pohraniční oddíly zajaly a odvedly pryč z rodné vesnice.
Čeští krajané z rumunského Banátu, jejichž předkové sem přišli na počátku 19. století za prací při osidlování pohraničí, se v 50. letech minulého století stali obětí jedné z nejčernějších kapitol soudobých dějin Rumunska. V rozlehlých pláních na východu země, v kraji zvaném Bărăgan, prožili pět let vyhnanství. V chudobě a hladu jen napospas totalitnímu státu.
Napětí mezi Jugoslávií a prosovětským Rumunskem prudce vzrostlo po roztržce mezi Stalinem a Titem. Po vyloučení Jugoslávie z Kominformy začalo rumunské vedení připravovat vyčištění pohraničí od politicky nespolehlivých obyvatel. Za třídní nepřátele byli označeni zemědělci, učitelé, kněží i další údajní odpůrci režimu. Deportace měla zlomit odpor proti kolektivizaci, osídlit řídce obydlený Bărăgan a zároveň odstranit obyvatele z pohraničí s Jugoslávií.
V červnu 1951 pohraniční oddíly uzavřely pětadvacetikilometrové hraniční pásmo, které již nikdo nesměl opustit. Deportace začala o letniční noci 16. června 1951. Z obcí Eibenthal, Gerník, Svatá Helena, Berzáska a Lubkové bylo násilně vystěhováno do Bărăganu několik českých rodin včetně širšího příbuzenstva. Ze Svaté Heleny se deportace týkala rodin Klepáčkových a jejich příbuzných Kovaříkových. Rodinu bývalého starosty Křivánka se podařilo ze seznamu na poslední chvíli vyřadit. V Gerníku pak byly mezi deportovanými rodiny Bradáčových, Cizlerových a Merhautových.
Úterý 10. listopadu 2026 v 19.00
Bazilika sv. Petra a Pavla, Vyšehrad, Praha
Vstupenky od 490 Kč. Celá cena vstupného podpoří pomoc válečným veteránům a zaznamenávání jejich příběhů.
Pietní setkání začíná v 18.20 před bazilikou; samostatná registrace není nutná.
Vojáci naložili rodiny do dobytčích vagónů v Oršavě a následovala několikadenní strastiplná jízda. Nikdo z deportovaných netušil, kam je odvážejí. Jen odhadovali, že míří na východ.
V kavárně v centru Călărași mě z omylu vyvede ředitel městského muzea Florin Rădulescu. „Ezeru stála ještě o kus dál,“ říká a ukazuje mi letecké snímky. V poli, na místě, kde vesnice stávala, jsou stále patrné obrysy domů, ulic i celé zástavby. Nejlépe jsou viditelné od jara do podzimu. Místo jsem přehlédl. Musím se vrátit.
Jaro je tu nyní o pár týdnů napřed oproti České republice. Stromy podél Dunaje na konci března kvetou bíle i růžově. Opouštím město a za sebou nechávám industriální budovy. Pokračuji po hlavním tahu z Călărași na Bukurešť. Všude kolem se rozprostírají nekonečné lány polí. Les tu nezahlédnete, přesně jak Bărăgan popisovali pamětníci.
U protější odbočky polehává smečka pasteveckých psů. Není radno pokoušet jejich pozornost. Opatrně vkročím na polní cestu, kam mě Florin nasměroval, a rozhlížím se. Ze zeleného obilného pole vystupují nevýrazné skvrny vyvýšené zeminy. Leží jedna za druhou. Jsou to obrysy někdejších hliněných stavení Ezeru, která tu deportovaní po svém příjezdu vystavěli a v nichž následující roky žili. Rozeznávám nejen půdorysy domů, ale také ulice a zahrady.
Češi tu drželi při sobě
Rovinatou a nehostinnou krajinu v zimě bičoval vítr zvaný crivăț, o němž píše ve svém románu Panait Istrati. Dlouhé týdny přežívali Češi v obyčejných zemljankách na udusané hlíně. Děti na noc přikrývali vším možným, co si s sebou přivezli ze svých domovů.
Ezeru byla jen jednou z osmnácti vesnic, které deportovaní v oblasti Bărăganu vystavěli. Rumunské úřady zde mezi lety 1951 a 1956 soustředily přibližně 515 deportovaných rodin různých národností. Žily v otřesných podmínkách, trpěly hladem a zimou.
Teprve během následujících měsíců si deportovaní vlastníma rukama vystavěli hliněné domy pokryté rákosem. Ještě před příchodem první zimy vyrostly stovky obydlí a postupně přibyly také budovy školy, policejní stanice, zdravotního střediska, kulturního domu i obchodu.
Právě houževnatost a řemeslná zručnost mnoha českých rodin, zvyklých na zemědělskou práci, jim pomohly překonat první nejtěžší měsíce deportace. O to obtížnější bylo toto období pro učitele, kněze nebo intelektuály, kteří neměli s fyzickou prací podobné zkušenosti.
 (1).jpg)
Každodenní život v Ezeru se podřizoval tvrdé a vyčerpávající práci. Deportovaní pracovali převážně na státních statcích, kde vedle místních obyvatel vykonávali ty nejpodřadnější práce. Denně odpracovali deset hodin a museli plnit předepsané pracovní normy. Kdo normu nesplnil, mohl být v noci předvolán k výslechu milicionáři. Pracovalo se za každého počasí, v letním vedru, dešti i sněhu. Výdělek mnohdy nestačil ani na základní obživu. Nedostatek potravin patřil k největším problémům deportovaných. Kromě práce na státních statcích museli pomáhat také s výstavbou celé vesnice.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
Nový AI asistent prohledává archiv nejen podle klíčových slov, ale také podle významu dotazu. Ptejte se na události, místa i zkušenosti pamětníků a objevujte související svědectví.Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Utrpení deportovaných rodin ukončilo až rozhodnutí rumunského ministerstva vnitra z prosince 1955. Politické uvolnění po Stalinově smrti se promítlo i do osudů lidí vyhnaných do Bărăganu. Během roku 1956 se mohli postupně vracet do svých domovů, které však většinou našli poničené, rozkradené a zchátralé. Část deportovaných banátských Čechů se v následujících desetiletích rozhodla odejít za svými příbuznými do Československa, nejčastěji na Chebsko a Plzeňsko. Další je následovali po pádu komunistického režimu.
Po vesnici nezůstalo téměř nic. Do Ezeru najely buldozery a hliněné domy srovnaly se zemí, jako by bylo potřeba zahladit všechny stopy. Místo se proměnilo zpět v širé pole.
Vernisáž výstavy Kdo by chtěl žít na strništi? se uskuteční 10. listopadu 2026 od 16 hodin na třídě Svobody v Chebu. Od 18 hodin bude v Muzeu Cheb následovat přednáška autora výstavy, dokumentaristy a redaktora Magazínu Paměti národa Rostislava Šímy. Výstava bude v Chebu k vidění do 10. prosince. Koná se za finanční podpory města Cheb.
Přesná poloha Ezeru
- Johana Rothová (1939) – deportována z Gerníku do Ezeru.
- Ekaterina Černíková (1936) – deportována ze Svaté Heleny do Ezeru.
- Václav Bradáč (1950) – deportován jako dítě do Ezeru.
- Anna Urban (1943) – deportována z Eibentálu do oblasti Bărăganu.
