Náš nový AI asistent. Objevte v příbězích pamětníků nečekané souvislosti! Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Jména obcí Gemelčička, Bodonoš nebo Nová Huta většině lidí nic neříkají. V Rumunsku v bihorsko-salajské oblasti a v okolí města Nădlac v aradsko-banátské oblasti se přitom stále nacházejí desítky slovenských vesnic, v nichž žije přibližně 14 tisíc Slováků. V roce 1930 tyto dvě lokality označovalo za svůj domov kolem 35 tisíc Slováků, ale po druhé světové válce jich asi 21 tisíc reemigrovalo do Československa. Usadili se v pohraničních oblastech, které se vylidnily po odsunu Němců, zejména na Chebsku, v jižních Čechách, v severních Čechách, na Jesenicku, Šumpersku a na severní Moravě.
Do bihorsko-salajské oblasti dorazili první slovenští osadníci na konci 18. století, kdy toto území spadalo do Sedmihradska v habsburské monarchii. K těžbě dřeva a s příslibem půdy je sem tehdy pozval kníže Baranyia. Další Slováci přišli z území Oravy, Kysuce a Gemera během druhé vlny kolonizace v letech 1811 až 1820 na pozvání knížete Bánffyho.
Měli jen své ruce
Dřevěná chalupa bez vody a elektřiny, pole a pastviny na strmých a těžce dostupných kopcích, k nejbližšímu obchodu nebo škole několik kilometrů prošlapanými pěšinkami, vlci stále ohrožující stáda ovcí – přesně v takovém místě prožila své dětství Františka Trojáková.
Narodila se v roce 1933 rodičům Štefanovi a Marii Danielovým. Jejich prvorozený syn Janko zemřel tři měsíce po porodu. Svou rodnou osadu v Rudohoří (rumunsky Munţii Plopişului) zná jen pod slovenským názvem Feketanské. Nejspíš spadala pod obec Negreni, které se slovensky říkalo Feketov, a nacházela se v župě Cluj v Rumunsku. V tomto kraji nežili osamoceně; v okolních obcích žili také Rumuni a početná maďarská menšina.
V roce 1941 se rodina přestěhovala do osady Valkovanské, která spadala pod obec Sub Cetate (maďarsky Valko Varja). Podle pamětnice šlo o jednu z nově založených slovenských osad s asi padesáti domy rozesetými po okolní krajině. Otec tam pak za pomoci přátel postavil dřevěný domek. „Všechno jsme tam nosili na ramenou. Nepoužívali ani koně, protože to bylo drahé,“ vypráví Františka Trojáková.
Hned poté se pustili do obdělávání pronajatých pěti hektarů půdy. Na ploše bývalého lesa plné pařezů a náletových stromků nebylo možné použít pluh, a tak rodiče vše zúrodňovali pouze motykami. „Táta to tam vysekal a nechal přes zimu ležet. Říkalo se tomu požáry. Celé pole se vypálilo a do toho se motykou zakopalo takzvané zimní obilí.“
Hračky si vyráběla sama
Jako nejstarší z dětí se Františka od raného věku podílela na všech pracích. Vařila a starala se o mladší sourozence, pásla husy a ovce a také pracovala na poli. „Jak jsem udržela motyku, už jsem musela kopat,“ vypráví.
Její vzpomínky z dětství jsou spojeny především s povinnostmi. I hračky si vyráběla sama a do školy kvůli nedostatku času a několikakilometrové vzdálenosti nikdy nenastoupila, a tak za sebou nemá ani jediný den obecní školy. Sama říká, že žena v jejich kraji musela hlavně umět vařit a starat se o domácnost a hospodářství.
Tamní Slováci žili v patriarchálních rodinách, což vzhledem k časté náklonnosti místních mužů k samohonce nebylo jednoduché. „Neexistovalo, aby se žena rozvedla. Ženy tam byly víceméně služky, ne manželky. Co řekl chlap, to muselo platit.“ Františka Trojáková také vzpomíná, že neustále pracovně zaneprázdnění rodiče na ni neměli příliš času. „Nevím, co je to pohlazení, nevím, co je to pusa. Nevím, co je to láska od rodičů. Ale nezazlívám jim to. Oni tak byli vychováni.“
Vlci šli po její stopě
Drsný život v osadě ještě umocňovaly občasné výpady vlků. Františka Trojáková vzpomíná, že jí na pastvě odtáhli ovečku a nebáli se chodit ani přímo k chalupám. Jednou ji dokonce málem napadli. „V podvečer nám došel petrolej, a tak mě rodiče poslali k sousedům pro náhradní zásobu. Na cestě zpátky za kopami sena byli schovaní vlci. Neviděla jsem je, ale šli přesně po mé stopě, a jak jsem zavřela dveře, vrhli se na našeho psa. Máma se strašně lekla, vzala lopatu a tloukla po deskách, a vlci utekli. Kdyby mě chytili, asi by mě roztrhali,“ vypráví.
Rodina musela žít v podstatě soběstačně, protože do nejbližšího obchodu to měli několik kilometrů pěšinou. Většinu roku chodili bosí, protože kožené krpce, které vyráběl otec, nosili jen v zimě, do kostela a do lesa, aby je šetřili před opotřebením. I konopné látky si vyráběli sami. Nejprve zpracovali vlastnoručně vypěstované konopí a v zimních měsících utkali látku, z níž ušili oblečení. V obchodě kupovali hlavně petrolej a sůl. Peníze získávali prodejem vajec nebo lesních plodů. Františka Trojáková vzpomíná, že jako dítě občas chodila na trhy do pětadvacet kilometrů vzdáleného města Șimleu Silvaniei. „Nasbírala jsem v lese jahody, ráno jsme vyrazili a šli bosky. Bylo sucho a domů jsem přišla s krvavými nohami, protože cesta byla plná tvrdých hrudek.“
Jednotlivé domy v osadě stály poměrně daleko od sebe, přesto místní lidé k sobě měli velmi blízko. V domech s většími místnostmi se často pořádaly zábavy. „Tam byl skoro každý muzikant. Můj táta uměl hrát na harmoniku, na vlastnoručně vyrobenou píšťalu, housle, basu i buben a nikdo ho to neučil.“ O žních si lidé pomáhali a v zimních měsících se scházeli v chalupách. „Přicházeli i chlapci, zpívali jsme u práce u kolovratu, dralo se peří, loupala kukuřice nebo fazole a při tom jsme hráli různé hry.“
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Život místních Slováků byl také spjatý s vírou v Boha, a tak se lidé z okolí každou neděli i při katolických svátcích scházeli v kostele v několik kilometrů vzdálených Šaranech.
Pod Maďarskem
Když se rodina přestěhovala do Valkovanského, už rok spadala osada i severní část Sedmihradska pod horthyovské Maďarsko. V srpnu 1940 proběhla druhá vídeňská arbitráž, při níž Německo a Itálie donutily Rumunsko odevzdat polovinu Sedmihradska Maďarsku. Paradoxně oba státy tehdy patřily mezi spojence nacistického Německa.
V celé Evropě zuřil válečný konflikt, ale odlehlé osady se příliš nedotkl. Jen otec musel odevzdat úřadům pušku, protože ho někdo udal pro pytláctví, a hrozilo mu zatčení. Do maďarské armády ale díky věku narukovat nemusel. Zlom nastal v roce 1944, kdy Maďarsko obsadila německá armáda a do čela vlády se dostal pronacisticky smýšlející Döme Sztójay. Františka Trojáková vzpomíná, že ten rok jim došly zásoby a než se urodily brambory, trpěli doma hladem.
Odešli do Československa
V červnu 1946 podepsali zástupci Československa a Rumunska v Bukurešti protokol o reemigraci Slováků do Československa. Stejně jako tisíce dalších Slováků využila této možnosti i rodina Františky Trojákové. O Československu přitom nic nevěděli a netušili ani, kam vlastně jedou.
Od února 1947 do prosince 1949 reemigrovalo z Rumunska kolem 21 tisíc Slováků i Čechů, z toho 14 tisíc z bihorsko-salajské oblasti. Několik tisíc jich však zůstalo a podle sčítání lidu v roce 2021 žilo v bihorsko-salajské oblasti 5 620 Slováků. Reálný počet lidí hlásících se ke slovenské komunitě může být vyšší. Jejich způsob života se dodnes příliš nezměnil. Zachovali si víru v Boha, rodnou řeč i tradice. Chybí však střední generace, protože mladí před tvrdou realitou místního života odcházejí do zahraničí.
Rodiče s pěti dětmi se usadili v domě po odsunutých Němcích v obci Kunčice na Šumpersku. Tam se později narodili další čtyři sourozenci pamětnice. Začátky v novém bydlišti nebyly jednoduché, protože přicestovali jen s nejnutnějšími věcmi a dům v Kunčicích už někdo kompletně vyraboval. Františka Trojáková vzpomíná, že do obce přišlo několik dalších slovenských rodin z Rumunska. Ještě několik let se prý scházely a dodržovaly tradice a zvyky své původní domoviny. V Kunčicích se také seznámila s Janem Trojákem, s nímž měla v lednu 1952 tradiční slovenskou svatbu. Později se jim narodily tři děti: Honza, Marie a Hanka.
.JPG)
Jan Troják pocházel ze stejné oblasti jako pamětnice, konkrétně z obce Gemelčička (rumunsky Făgetu). Za války musel narukovat do maďarské armády, dostal se do zajetí a několik měsíců strávil v zajateckém táboře v Sovětském svazu. Nechybělo mnoho a kvůli infekci tyfu se domů už nevrátil.
Sama se naučila číst, psát a počítat
Františka Trojáková sice nechodila do školy, ale vlastní pílí se od mladších sourozenců naučila číst, psát a počítat. Později dálkově vystudovala dvouletou zemědělskou školu v rámci Státního statku Staré Město. Do svého rodného kraje se jela ještě dvakrát podívat, ale do Valkovanského už nikdy, protože tam stále vedla jen pěšina a nedalo se tam dojet autem. „Kdyby to, co já, měly prožít dnešní děti, nevím, jak by to zvládly. Když jim řekneme, jak jsme žili, tak odpoví, že je to dávno pryč a že jsou to jen pohádky. To ale není pohádka, my jsme to zažili. To je skutečnost,“ dodává na závěr Františka Trojáková.
