Náš projekt „Živá paměť pohraničí“ chce podpořit udržitelný rozvoj regionů, kde Paměť národa díky svým pobočkám dlouhodobě působí a kde stále doznívají dopady poválečných změn jako bylo vysídlení obyvatel, izolace a ztráta vazby lidí k samotnému místu.
Projekt zahrnuje celé české pohraničí, tedy území bývalých Sudet. Zapojilo se do něj všech osm regionálních poboček Paměti národa, které v těchto oblastech působí. Každá pobočka se věnuje svému tématu a připravuje aktivity podle potřeb místních obyvatel a podle historie daného místa. Společně tak vzniká soubor regionálních projektů, které tvoří jeden celostátní program. Jak říká Martin Kroupa, vedoucí regionálního rozvoje Paměti národa:
„Projekt má společný cíl, ale každá pobočka pracuje samostatně podle potřeb svého regionu. Zaměřujeme se na minulost, současnost i budoucnost místních komunit.“
Projekt, který od května do prosince 2025 probíhá v jedenácti regionech České republiky, propojuje paměť míst, vzdělávání mladé generace a podporu občanské společnosti. Zaměřuje se na historický a terénní výzkum, pořádání komunitních akcí, kulatých stolů i propojování místních aktérů a rozvojových iniciativ. Hlavním cílem je sdílení regionální paměti a hledání společné vize pro budoucnost jednotlivých oblastí. Každý zapojený region navíc rozvíjí vlastní formu přeshraniční spolupráce přizpůsobenou specifickým potřebám a prostředí. Projekt se skládá z jedenácti vzájemně propojených aktivit a vznikl s finanční podporou Ministerstva pro místní rozvoj ČR.
Silnou připomínkou historie Sudet je například příběh sedmiletého Dietera Piwernetze, který musel v červenci 1945 s rodinou opustit domov v Huti u Jablonce nad Nisou. Čeští „partyzáni“ jim dali jen půlhodinu na odchod. Rodina věřila, že vyhnání bude jen dočasné:
„Babička schovala klíč od kůlny do almary a řekla: ,My se přece brzy vrátíme.‘ Že to bude natrvalo, nikdo nevěděl, a proto jsme s sebou nic nebrali.“
„Já jsem si nic nebalil. Měl jsem pár kalhot a košili a to bylo všechno. My jsme totiž vůbec nemohli uvěřit, že to bude definitivní vyhnání. Nemohli jsme uvěřit, že to bude něco do budoucna. Nemohli jsme uvěřit, že to bude trvalá změna. Domnívali jsme se, že to je jen přechodné opatření a že se přece vrátíme. Vzpomínám na svoji babičku, která schovala klíč od kůlny na dvoře do kuchyňské almary a řekla: ‚Vždyť se zase brzy vrátíme.‘ Maminka v kuchyni a v obýváku uklidila, protože jsme se domnívali, že se brzy vrátíme. Že to bude natrvalo, to nikdo nevěděl, proto jsme s sebou nic nebrali. Měli jsme pak nedostatek šatů, pro mého malého tříměsíčního bratra jsme měli pár plínek, pro nás žádné teplé oblečení, jen co jsme měli na sobě. Hračky jsme s sebou žádné nebrali. Vzpomínám si, že jsme si každý večer prali prádlo v potoce. Mýdlo jsme neměli, ale prádlo se pralo. Staré prádlo, nové jsme neměli. Čas od času jsme někde něco dostali, maminka od jednoho sedláka zástěru nebo sukni, já odněkud košili, tu a tam jsme dostali lžíci nebo něco takového. Hračky? Ne, hračky jsme žádné nebrali. Napadá mě – jednou jsme večer přišli do jednoho statku, seděli jsme na dvoře, statkáři byli velice přátelští a dali nám něco k jídlu. Na hraní tam nebylo nic, děti žádné. Ale na dvoře stálo velké koryto, z něhož pily krávy. Podívám se dovnitř, nevidím v korytě žádnou rybu, dole ale tekl potok. Šel jsem k potoku, chytil rybu, nasadil ji tam a vyrobil si akvárium. To bylo něco na hraní.“
Cesta přes Jablonec a Liberec byla vyčerpávající a Dieterův malý bratr při ní zemřel.
Příběh ukazuje, jak vysídlení poznamenalo životy lidí i paměť pohraničí. Projekt „Živá paměť pohraničí“ uchovává tyto příběhy a pomáhá z nich stavět pevnější a soudržnější komunity pro budoucnost regionu.
