Pavlův Studenec: příběhy zmizelé vesnice

Kdy a proč vás napadlo uspořádat akci „Pavlův Studenec ožívá“?

Vzniklo to tak, že nás s kamarády z Bärnau napadlo, že jedna parta půjde z Bärnau, druhá z Tachova a na Pavlově Studenci se potkáme. Uděláme si oheň, přespíme tam. Původně jsme se chtěli jen potkat na louce, která je na místě zaniklé obce. Během plánování ale padaly další a další nápady. Říkali jsme si, že to místo má svou historii, a když tam pozveme další lidi, měli bychom jim o ní dokázat něco říct. Nakonec z toho vznikl festival s historickým přesahem.

Proč vesnice zmizely

První festival Pavlův Studenec ožívá proběhl během víkendu v červenci 2024. Venkovní výstava mapovala vývoj obce od počátků přes poválečné vyhnání Němců až po následné dosídlení, především Rusíny z Rumunska. Později byli z hraničního pásma vystěhováni i oni. Zbytky vesnice zpočátku sloužily Pohraniční stráži, v 70. letech však byly také odstraněny. Součástí akce bylo promítání historických dokumentů a setkání s pamětníky. Letos jste uspořádali už třetí ročník festivalu. Je o něj zájem?

Ano, zjistili jsme, že lidi takové téma zajímá. Jsou ochotni přijet, i když to není žádná prvoplánová sranda, ale poměrně vážné téma. Pořád to ale probíhá v přátelském kruhu, večer se sedí u ohně, u piva a povídá se. Zájem nás motivoval začít podobné akce dělat i na dalších místech Tachovska.

Festival „Pavlův Studenec ožívá“ pořádá Česko-bavorský spolek přátelství a spolupráce. Vy jste v tříčlenném výboru, který ho vede, a zároveň působíte jako manažer festivalu. Kdo jsou kamarádi z Bärnau, o kterých jste mluvil?

Jsou to lidi kolem spolku Via Carolina, který v Bärnau provozuje historický park a ukazuje život ve středověku. Právě oni přišli s nápadem udělat něco i na Pavlově Studenci.

Proč právě tady?

Pavlův Studenec má historii spojenou s českou i německou stranou. Velká část odsunutých Němců skončila právě v Bärnau. Dodnes mají k Pavlovu Studenci (Paulusbrunnu) vazby. Navíc sem vedou cesty, dá se sem dostat autem, pěšky i na kole. Vstřícná byla také zemědělská společnost Lučina – Studánka, která dnes pozemky obhospodařuje.

Věděl jste předtím o tomto místě něco?

Věděl, protože už někdy od střední školy jsem začal chodit do pohraničních lesů a objevovat zaniklá lidská sídla, o kterých jsem jako dítě – v Tachově žiji od pěti let – neměl ani ponětí. Začal jsem se zajímat o to, proč vesnice vlastně zmizely. Obrovské množství informací jsme ale zjistili až při přípravě podkladů pro festival. Zejména příběhy jednotlivých lidí se vynořily teprve při podrobném bádání. Právě těmito příběhy Pavlův Studenec ožil.

Madona v kočárku

Jaké příběhy se vynořily?

Velice zajímavý příběh je spojen s tradicí slavnosti Schaa-Feier, kterou jsme letos poprvé obnovili. Kdysi probíhala nejen v Pavlově Studenci, ale i v dalších vesnicích. V Pavlově Studenci však byla velmi důležitá, byl to největší svátek v celém roce. Je to pravděpodobně nějaká staroněmecká tradice, která souvisela s dobrou úrodou a počasím. Její historie zřejmě sahá na počátek 19. století, kdy přišlo velké krupobití a místní hladomor. Se slavností Schaa-Feier je spojen příběh madony, kterou rodina Standfestových v roce 1945 propašovala přes hranice v dětském kočárku. Takové sochy Panny Marie byly v Pavlově Studenci čtyři, každá v jiné části vesnice. Během slavnosti se vynášely, vycházela s nimi čtyři procesí, zpívalo se a pronášely se modlitby. Poté se všichni sešli v kostele, kde proběhla bohoslužba za dobré počasí a úrodu. Večer se tančilo a zpívalo.

Madona propašovaná v kočárku je jediná z těch čtyř, která se zachovala?

Nejdřív jsme si mysleli, že zbyla jen tahle jedna. Postupně, jak jsme na příběhu pracovali, se vynořily další dvě. Čtvrtá na konci války shořela. Pan Rudi Standfest, jehož maminka dřevěnou sochu propašovala do Německa, nám ji letos přivezl na festival. Po 81 letech se tak vrátila. Ze strany německých pamětníků to bylo silné gesto důvěry, díky němuž jsme mohli jejich svátek letos obnovit.

Proč rodina Standfestových pašovala madonu za hranice?

V Pavlově Studenci měl každou madonu někdo na starost a zároveň připravoval slavnost ve své části vesnice. Opatrovníkem této madony byl dědeček Rudiho Standfesta. Jeho maminka žila v Německu a často chodila za svými rodiči do Pavlova Studence na návštěvu. Na hraničním přechodu nebyla podrobována tak důkladným prohlídkám, protože ji tam znali. Když bylo po válce jasné, že přijde odsun, a počítalo se s tím, že si lidé budou moci vzít jen málo věcí, dala madonu do kočárku k Rudiho sestře, přikryla ji peřinkami a odvezla do Německa.

Vybaví se vám ještě nějaké příběhy?

Třeba příběh rodiny Dillových, která měla v Pavlově Studenci hospodu. Její členové byli velmi muzikální a měli i vlastní kapelu, která se jmenovala Der Bämische Wind. Stejnojmenná kapela dnes vystupuje v bavorském městě Tirschenreuth a zejména starší generace ráda poslouchá její staré české a vídeňské písničky. Právě v Tirschenreuthu a už zmíněném Bärnau dnes žije většina potomků lidí, kteří byli z Pavlova Studence a okolních vesnic po válce vystěhováni. V Pavlově Studenci prožil část dětství také německý humanitní spisovatel Max von der Grün. Vzpomíná na to v autobiografickém románu Dva dopisy Pospischielovi.

Příběhy, které lidé vyprávět nechtějí

Když kolegové z karlovarské pobočky Paměti národa hledali informace o hromadném hrobu čtyř německých sedláků v Nové Vísce, jako cenný zdroj informací o regionu se ukázal takzvaný Heimatbuch (vlastivědná kniha). Heimatbuchy sestavovali odsunutí Němci; jsou to jejich vzpomínky na místa, kde dříve žili. Neměli jste při hledání příběhů k dispozici nějaký podobný zdroj?

Existuje kronika Pavlova Studence, bohužel k ní ale nemáme přístup. Myslím, že je na městském úřadě v Bärnau, ale nechtějí nám ji poskytnout. Říkají, že nejdřív musí proběhnout jakýsi vědecký výzkum kroniky a teprve potom nám ji případně zpřístupní. Samozřejmě to respektuji, ale je to škoda.

Také Paměť národa hledala v okolí Pavlova Studence pamětníky. Mluvila jsem se dvěma muži, kteří mají v něčem podobný příběh. Oba pocházejí z německých rodin žijících v pohraničí a matky obou byly Němky. Obě se provdaly za Čechy, kteří se do pohraničí přistěhovali, a nemusely proto do odsunu. Oba muži zmiňovali německého učitele, jemuž kdosi vyřezal do čela hákový kříž, zvýraznil ho popelem a pak ho někdo utloukl lopatou. Neslyšel jste o této tragédii?

Neslyšel. Ale tohle jsou příběhy, k nimž se dostáváme jen obtížně. Nikdo nám o nich nechce vyprávět. Moje osobní domněnka je, že právě v kronice Pavlova Studence, k níž nemáme přístup, mohou být podobné tragédie zaznamenány.

Zmiňoval jste, že kromě akce „Pavlův Studenec ožívá“ jste se věnovali také dalším místům v pohraničí. Kterým?

Minulý rok jsme se věnovali Staré Knížecí Huti, zaniklé osadě, která byla částí obce Lesná. Váže se k ní příběh pochodu smrti. Dne 13. dubna 1945 dorazil do Tachova vlak s tisícovkami vězňů evakuovaných z koncentračního tábora Buchenwald. Vězni museli jít směrem ke státní hranici a část z nich nocovala právě u Staré Knížecí Huti. Ráno dozorci SS zastřelili ty, kdo kvůli nemoci nebo vyčerpání nemohli dál. Uspořádali jsme tam také sousedské setkání, jehož tématem byly příběhy lidí, kteří přežili holocaust.

Byli jsme také na vrchu Havran. V roce 1963 tam byla postavena první vojenská věž, která sloužila k radiotechnickému odposlechu vojenských cílů v Německu.

Věnovali jsme se také historii zaniklého Zlatého Potoka nedaleko Lesné. Kdysi tam býval hostinec a hájovna; na jejich místě dnes stojí dvě chaty. Posledního hajného zabili čeští pohraničníci, ale nevěděli jsme proč. Na naši akci dorazil jeho pravnuk a vyprávěl nám příběh, jak se traduje v jejich rodině. Jeho praděda po válce ukryl loveckou zbraň, protože němečtí obyvatelé nesměli zbraně držet. Jako hajný si myslel, že ji bude pro svou práci znovu potřebovat. Někdo ho udal a pohraničníci ho umlátili. Bylo to pro mě velice silné setkání, nevěděl jsem, co na to říct.

Utkvěl mi v paměti také příběh Ferdinanda Hollicka z osady Helldroth (Pastvina). Nevysídlili ho, protože jeho sestra se vdala za Čecha. Byl hodinářem a zůstal v bývalé osadě sám. Před válkou Helldroth žil: byl tu oblíbený hostinec a lidé ze šest kilometrů vzdáleného Tachova sem chodili na procházky a za muzikou. Někteří lidé, kteří přišli na naši akci, si pana Hollicka pamatovali. Opravoval jim hodinky a chalupu měl plnou hodin.

Lidé se o historii zajímají

Věnovali jste se také příběhům lidí, kteří Pavlův Studenec dosídlovali?

Ano, ale s nimi je to složité, protože tam žili hrozně krátkou dobu. Když se vesnice ocitla v hraničním pásmu u železné opony, museli se znovu vystěhovat. Tématem dalšího festivalu „Pavlův Studenec ožívá“ bude dosídlování, respektive vysídlování a dosídlování. Sám jsem zvědavý, jestli se nám podaří dohledat lidi, kteří ve vsi žili po druhé světové válce.

Letos byla na programu také beseda „Rota Pavlův Studenec“ s Jiřím Bouškem, pamětníkem Pohraniční stráže. O čem mluvil?

Sloužil tam základní vojenskou službu a přišel k tomu jako slepý k houslím. Když šel na vojnu, nevěděl, kde skončí. Nepatřil k profesionálním pohraničníkům, kteří hranice často hlídali z přesvědčení. Odkroutil si vojnu a má na ni samozřejmě, jako každý mladý člověk, spoustu veselých vzpomínek. Na rozdíl od spousty jiných lidí mu ale časem došly souvislosti. Staví se k tomu jako rovný chlap, který byl hozen do nějaké situace.

Byl na hranici u Pavlova Studence někdo zabit nebo zadržen při přechodu do Německa?

K několika incidentům tady rozhodně došlo. Nejzajímavější je příběh Miloše Cettla, který popsal spisovatel Jiří Padevět v knize Český bestiář. Cettl byl agentem několika tajných služeb a hrál na všechny strany – někdy fungoval jako skutečný převaděč, jindy naopak lidi, které měl převést přes hranici, předal pohraničníkům. Nevím, podle jakého klíče si vybíral. Hlídka z útvaru Pavlův Studenec ho zastřelila v lednu 1951, když chtěl převést do Německa manžele Jiřinu a Bohumila Nezvalovy. Bohumil Nezval byl podnikatel a bratranec básníka Vítězslava Nezvala.

Jaké jsou reakce na vaše česko-německé aktivity?

Jsou natolik pozitivní, že nás to všechny nabíjí, a proto tomu věnujeme tolik času. Negativních reakcí je minimum a všechny se odehrávají na internetu. Víc jich bylo až letos po tom, co naše vláda předvedla kolem setkání sudetských Němců v Brně.

Lidé tady vědí, že Tachovsko přišlo o devadesát pět procent obyvatel a že sem přišli lidé z Rumunska, Bulharska a Ukrajiny. Ti si dnes ve třetí generaci budují vztah k tomuto území, jeho historii však příliš neznají a zajímá je ji objevovat. Na jedné školní besídce jsem se žáků ptal, čí rodiče nebo prarodiče pocházejí z jiného státu. Přihlásila se víc než polovina dětí. A i když rodina pocházela z Česka, byla na tom podobně: kdysi byla hozena do prostředí, které vůbec neznala. Společná česko-německá historie může být pro zdejší lidi zajímavá i proto, že řada z nich jezdí pracovat do Německa.