Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Maximálně na pozoru museli být za normalizace všichni aktéři církve působící mimo dohled komunistického režimu. „Počítali jsme s tím, že se kdykoli může stát cokoli. Bylo nutné udržovat určitá pravidla hry a velmi striktní konspiraci a oddělenost od státem řízených struktur v církvi,“ popsal Paměti národa Miloslav Misauer, který se ke skryté církvi připojil v roce 1975.
Po telefonu používali domluvené kódy. Vypadaly jako telefonní čísla, označovaly však místo, čas a to, co se tam bude dít. Také jejich učitelé z bytových seminářů měli přezdívky. Například Dominik Duka byl „Karel“.
Vědět jen to nejnutnější
O rozrůstající se síti mělo přehled jen několik lidí. „Vykonával jsem to, za co jsem byl zodpovědný, ale co dělal Mirek Klípa nebo další, jsem netušil. Když nic nevím a někdo se mě zeptá, tak to doopravdy nevím,“ vyzdvihuje jednoduchou zásadu konspirace Misauer. Vzhledem k metodám, které komunistický režim používal, bylo členům podzemní církve zřejmé, že si člověk nikdy nemůže být jistý sám sebou.
Někdejší potřeba utajení se otiskla i do podoby dvojdomku v Černošicích u Prahy, v němž Miloslav Misauer a jeho kolega Pavel Hradilek bydleli se svými rodinami. „Připravili jsme se na to, že tam budeme muset schovat nějakou literaturu nebo množící zařízení,“ popisuje Misauer. Za tím účelem je v domě utajená část půdy a obě části domu jsou ve sklepě skrytě propojené. „Žili jsme v přesvědčení, že se to tu nijak zvlášť měnit nebude a že se ta situace spíš zhorší,“ připomíná vyhlídky, které ještě v polovině 80. let sdílela většina Čechoslováků.
Nad výklenkem na schodišti, v němž byly skříňky s oblečením, měla být půda. Ve skutečnosti je tam dvoumetrová komora, do níž vede tajný průlez podhledem z tohoto výklenku. „To bylo u nás. Pavel měl přístup do komory řešený jiným způsobem,“ upřesňuje Misauer. Další prostor kamuflovala lomená stěna s vestavěnými skříněmi oddělující dva pokoje v patře. Zmíněná komora a několik skrytých výklenků sloužily jako skrýš pro cyklostyl a blány k němu, případně k uložení překladů zahraniční odborné literatury před jejich distribucí. Šlo o studijní materiály, mezi nimiž byl i tzv. holandský katechismus. „Vznikl po II. vatikánském koncilu a bylo to tedy myšlenkově zcela nové a velice žádané,“ objasňuje volbu jednoho z přeložených a šířených titulů.
Publikační činnost fungovala tak, že někdo ze společenství zajistil knihy z Říma, někdo je přeložil a další, například Miloslavova manželka, je přepisovali na blány určené pro cyklostyl. Materiál a zařízení, které podléhaly evidenci, sháněli jen s obtížemi. „Přístroj jsme našli nejspíš někde na skládce a opravili a pokoutnými cestami jsme se dostávali k těm blánám,“ nastiňuje Misauer situaci. Namnožený materiál uskladnili, zkompletovali a rozváželi.
Kněz v kufru
Vyzrazení v malém městě se neobávali. Nikdo ze sousedů totiž nevěděl, kdo je jaký kamarád. „Dům v Černošicích stavěla spousta lidí a když i později přijížděli na návštěvu titíž lidé, kteří tam předtím chodili po lešení, působilo to přirozeně,“ vysvětluje Misauer. Vycházel ze zkušenosti. V roce 1976 nebo 1977 slavili ve Zbuzanech ve skupině kolem kněze Václava Komárka velikonoční vigilii. Bohoslužbu, která představuje nejdůležitější liturgii celého křesťanského roku a v kratší verzi trvá dvě až tři hodiny, i na vesnici zcela utajili.
Ve Zbuzanech bydlel Pavel Hradilek a v domě naproti němu politický vězeň a významný katolický intelektuál Jan Konzal, který se dobře znal s Václavem Komárkem. Skupina kolem Komárka však byla utajená a nebylo žádoucí, aby se o ní Konzal dozvěděl. Rozhodli se tedy, že Komárka do Hradilkova domu dopraví nepozorovaně. Před Zbuzany proto zastavili a kněze vtěsnali do zavazadlového prostoru, který měla Škoda 110 také mezi zadními sedadly a motorem.
Vyčuhovaly mu jen nohy. „Opěradla zůstala sklopená, Vašek byl zamáčknutý do prostoru u motoru a zarovnaný dekami a různými věcmi ze stavby. Bylo důležité, aby ho Jan Konzal nespatřil, kdyby náhodou byl před domem a chtěl se s námi pozdravit,“ vzpomíná Misauer. To se nestalo, auto zajelo do garáže a přípravy na noční slavnost o čtyřech částech mohly začít.
I během slavnosti došlo na improvizaci. Liturgii světla, která se obyčejně koná před kostelem, provedli ve sklepě a poté se vypravili s paškálem do druhého patra. „Liturgicky je to v pořádku,“ ujišťuje Misauer. Důvod k utajování před Konzalem později pominul. I on totiž patřil ke skryté církvi a byl tajně vysvěcen na kněze i biskupa.
Cesta do podzemní církve
Miloslav Misauer (* 1954) měl otce vojáka z povolání, který byl od roku 1956 příslušníkem SNB u hospodářské kriminálky a později tiskovým mluvčím městské správy VB. Nešel však v otcových stopách. Kolem roku 1970 nosil dlouhé vlasy, což se otci nelíbilo. „Způsobovalo mu to poměrně velké trauma. Jednou jsme měli letět na zájezd policejního ROH do Bulharska a tehdy pro to byla doma šílená scéna, kdy já hájil své máničkovství zatímco otec prohlašoval, že s žádnou máničkou do Bulharska letadlem nemůže,“ popisuje konflikt, který rozhodla otcova pevná ruka.
Miloslav vzhlížel ke strýci Jakubu Herdovi, u nějž ve Slavošovicích v jižních Čechách trávil letní prázdniny. V době, kdy vznikala JZD, Herda prohlásil, že nikdy do žádného družstva nevstoupí. Byl jedním ze dvou lidí ve vesnici a širokém okolí, kteří své rozhodnutí dodrželi až do smrti. S manželkou svépomocí postavili chalupu, včetně vlastnoručně vyrobených nepálených cihel a vytesaných trámů. Miloslav proto na svého strýce vzpomíná jako na nezdolného člověka.
Na střední škole na Miloslava dolehly existenciální pochybnosti o životě, který mu v tehdejší podobě připadal plytký. K hledání hlubšího smyslu ho inspiroval profesor němčiny, který otevřeně mluvil o tom, že chodí do kostela. Dalším momentem byla půlnoční mše v přeplněném kostele sv. Václava v pražských Dejvicích, při níž farář povzbudil přítomné, aby se otevřeli víře v Boha. Inspirovalo ho i prostředí u kamarádky a spolužačky Jany, jejíž rodiče byli faráři Církve československé husitské.
Rozhovory s Janinými rodiči i jejich knihovna ho přiměly otevřít Bibli, po jejímž přečtení se v roce 1974 nechal pokřtít. V kostele Pražského Jezulátka s ním ale farář podle jeho slov vyrazil dveře, neboť prý spadal pod jinou část Prahy. „Buďto se bál, anebo byl s nimi a nechtěl mě do toho zapojovat,“ dohaduje se ještě po letech. Křtu ve smíchovském kostele sv. Václava o tři zastávky tramvaje dál nepředcházela žádná příprava a proběhl rychle. „Měl jsem to všechno tak nastudované, že ať se mě zeptali na cokoli, nebylo mi asi co vytknout.“
Následně navštěvoval různé kostely, až jej zaujalo společenství mladých lidí u sv. Ignáce na Karlově náměstí. Potkal se tam s pozdějším katolickým knězem Aloisem Kánským. „Velmi charismatická osoba, ale bohužel se ukázalo, že spolupracoval se státní bezpečností,“ popisuje. Protože do tamní komunity nezapadl, vrátil se na Smíchov, kde ho duchovní přičlenili ke skupině, kterou připravovali na biřmování. Nejdřív si s ním ale dlouze promluvili.
„Byli to dva kluci, z nichž jeden působil zle a druhý působil jako hodný, rozvážný a rozumný,“ líčí dojmy ze setkání, které předznamenalo jeho další život. „Ten ‚zlejší‘, to byl Pavel Hradilek, pozdější velký kamarád, a ten ‚hodný‘, to byl Karel Kašpárek, rovněž úžasný člověk. Začali mě oťukávat,“ dodává.
Mít se o co opřít
Miloslav Misauer se tak dostal do společenství místní mládeže, které vzniklo díky působení katolického kněze Václava Komárka. Čítalo desítky mladých lidí, Miloslav však byl součástí jádra, které se scházelo odděleně a ve svobodnější atmosféře. Právě tam také poznal Václava Komárka, jemuž režim krátce předtím zakázal další působení. To, že ho mezi sebe přijali i navzdory poměrům, z nichž pocházel, považuje za důkaz férového přístupu.
Skupina jezdila do hor, pročítala studijní materiály, které jí obstarával Václav Komárek, a slavila mše v soukromí. Jednoho dne však Komárek prohlásil, že by měli studovat hlouběji a že potřebují kvalitní učitele. Takto se Misauer seznámil s knězem, teologem, filozofem a vysokoškolským pedagogem Josefem Zvěřinou a začal u něj studovat dogmatiku.
Různé studijní skupiny se scházely mimo jiné v Domě družin na pražské adrese Pod Klikovkou, kde Misauer topil a jeho manželka pracovala jako školnice. V této budově se o víkendech nebo i v pracovní dny dopoledne mohly scházet na přednáškách s Josefem Zvěřinou, Otou Mádrem, Miroslavem Mášou či Dominikem Dukou. „Ten tam vyučoval Starý zákon, ale to byl ‚jiný‘ Duka, než jak jsem ho vnímal o mnoho let později,“ ujišťuje.
Na Klikovce slavili eucharistii, jezdili tam kněží, neoficiální i oficiální, pokud byli dostatečně spolehliví na to, aby mohli fungovat ve strukturách skryté církve. Skupiny se kromě Klikovky scházely i v bytech různých známých, například u Tesárků v Praze na Starém Městě nebo u Jana Šikla v Podskalí. Posledně zmíněný byt byl příhodně v domě se zahradou a několika vchody. Studenti přicházeli vesměs jednotlivě a skupiny čítaly zpočátku čtyři, později už i deset studentů. Výuka byla intenzivní, zabrala celý den, typicky sobotu.
První etapa se posléze uzavřela a začal jiný typ studia. Zajišťoval jej okruh kolem tehdejšího biskupa Fridolína Zahradníka a pozdějšího biskupa Jana Konzala. V uceleném teologickém kurzu probírali zejména tři svazky Systematické teologie amerického baptistického teologa Jamese Williama McClendona mladšího, označované podle barvy obálek jako Bílá, Modrá a Červená kniha. „Dosáhli jsme tak určitého přehledu, vzdělání, ale nikdy jsme nepomysleli na to, že by nám to mělo být uznáno,“ odpovídá na otázku, zda by jim někdo z akademických církevních autorit neměl jejich vzdělávání zpětně formálně uznat.
„Chtěli jsme mít erudici nutnou k fungování v církevním společenství a předávat znalosti dál. Chtěli jsme mít argumenty a znalosti. Chtěli jsme něco sdělovat druhým o církvi, víře a křesťanství. K tomu bylo důležité mít své vnitřní přesvědčení a mít se o co opřít. Na to razítko nepotřebujete,“ dodává.
Související pamětníci
Pavel Hradilek (1950) – přímý spolupracovník Miloslava Misauera.
Jan Konzal (1935–2021) – tajně vysvěcený biskup.
Josef Rendl (1953) – člen stejného společenství skryté církve.
