Stanislav Mašek se narodil kutnohorskému hodináři Adolfu Maškovi a Růženě Maškové 28. června 1941. Adolf byl náčelníkem Sokola a záhy se stal jedním ze sto čtyřiceti spolupracovníků Josefa Němce, který v Kutné Hoře organizoval protikomunistický odboj a staral se o jeho členy.
Do skupiny se však infiltroval zrádce – údajný major Hasman, iniciátor konkrétních protirežimních akcí. Skupina „Kutná Hora“ byla vyzrazena a v následujícím lidovém soudu Josef Němec dostal trest odnětí svobody na dvacet pět let. Jednou z obětí procesu byl i Adolf Mašek.
Otce zatkla v noci z 18. na 19. února 1950 přímo na sokolských šibřinkách Státní bezpečnost. Malému Stanislavovi tehdy bylo osm let. Znovu se setkali po deseti letech, kdy se v roce 1960 díky všeobecné amnestii mohl Adolf vrátit domů.
Stanislav Mašek mezitím odmaturoval a nastoupil na vojenskou službu. Poté pracoval v pražském podniku Regula. Když se ke konci šedesátých let začala uvolňovat politická situace, inicioval v rámci ROH zakládání rad pracujících, které měly protiváhu ke komunistickému vedení. K zaměstnancům pronesl také kritický projev.
Začátek invaze
„Ráno 21. srpna mě vzbudila sousedka, říkala, že nás okupujou Rusové. A já jsem říkal, že to je blbost, že to je zase nějaký cvičení,“ vzpomíná Stanislav na první den okupace. Jako všichni kolem se snažil vojáky rusky přemlouvat, aby jeli domů. „Ale jim to bylo jedno, protože stejně rusky neuměli,“ vypráví.
Kolega Urban od rána fotil na Václavském náměstí, Stanislav fotky vyvolával a společně je rozdávali v podniku. Později pořizoval vlastní fotografie na pohřbu Jana Palacha. Všechny jsou k prohlédnutí ve fotogalerii níže i s dalšími fotografiemi ze života rodiny Mašků.
S normalizací přišly prověrky. „V podniku jsme byli čtyři takový ‚nezdravý jádro,‘“ říká Stanislav Mašek. Mezi prověrkáři byl i jeho kolega, s nímž při okupaci schovávali cyklostyl. Ten pak vstoupil do KSČ. „Jestli nechceš, aby tě propustili, musíme tam dát, že ses mýlil,“ řekl mu. „A ty dvě věty se se mnou pak táhly až do roku devadesát,“ vzpomíná Stanislav Mašek.
Absurdní dohra
Mezitím ještě pokračoval příběh otce Adolfa Maška. Devět let po amnestii byl zproštěn obžaloby. V průběhu normalizace si to však komunisté rozmysleli a následně v roce 1971 rozhodl Nejvyšší soud ČSSR o zrušení předchozího rozsudku a nařídil obnovení řízení. K němu došlo a nový soud v roce 1973 otce zpětně odsoudil na tři roky.
Za sedm let, které si tak odseděl navíc, mu přiřkli odškodné, z něhož mu ovšem strhli skoro polovinu částky za údajný výdělek v době výkonu trestu. Až v roce 1990 krajský soud tatínka plně rehabilitoval. Adolf Mašek však nezahořkl a ve zdraví se dožil osmasedmdesáti let.
Stanislav Mašek nastoupil v roce 1985 do firmy Interm, kterou v roce 1989 zprivatizovali. Po její insolvenci se vrátil do Reguly a od roku 2017 do svých 77 let pracoval na projektech ve společnosti Inelsev. V roce 2024 žil v Praze.
Tak Stanislav Mašek hodnotí svůj život na závěr svého vyprávění a dodává: „Někdo mi občas pomohl a to bylo hezký, ale já jsem vždycky věděl, že si musím pomoct sám.“
