Od 11. století až do rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 bylo Zakarpatí pod nadvládou Uher, Rakouska a později Rakousko-Uherska. Během 20. století se oblast postupně, zcela nebo částečně stala součástí Československa, Rumunska, Maďarska i Sovětského svazu. Na krátkou dobu Zakarpatí dokonce zažilo nezávislost: v březnu 1939 byla vyhlášena Karpatská Ukrajina, která však nedokázala odolat tlaku maďarských vojsk. Od roku 1991 je Zakarpatí součástí nezávislé Ukrajiny. Maďarská přítomnost v regionu však zůstává i nadále výrazná jak v kulturní, tak v politické rovině.
Po nástupu Viktora Orbána k moci se tyto procesy ještě zintenzivnily a napětí mezi Kyjevem a Budapeští narůstalo – nejprve kvůli právu ukrajinských Maďarů na vzdělávání v mateřském jazyce, později po roce 2022 také kvůli postoji Maďarska k sankcím vůči Rusku, poskytování vojenské pomoci Ukrajině a jejímu vstupu do EU.
Kdo jsou zakarpatští Maďaři? Jak se formovala jejich identita v mnohonárodnostním pohraničním regionu? Jak se změnil jejich život po zahájení ruské invaze a jak vnímají současné napětí mezi Kyjevem a Budapeští?
Tým Post Bellum-Ukraine o tom hovořil se třemi etnickými Maďary původem ze Zakarpatí: skladatelem a překladatelem Peterem Gergelim, vojákem Ozbrojených sil Ukrajiny Viktorem Troskim a dobrovolníkem a veřejným činitelem Kristianem Škirjakem.
Co znamená být Maďarem na Zakarpatí?
Narodil se v roce 1951 ve městě Vynohradiv v Zakarpatské oblasti. Ačkoli vyrůstal v maďarské rodině, rodiče ho nechali na matrice zapsat jako Slováka, aby zabránili jeho diskriminaci ze strany sovětských úřadů. Ty totiž uplatňovaly represivní politiku vůči místnímu maďarskému obyvatelstvu, které bylo kolektivně trestáno za účast Maďarska ve druhé světové válce po boku nacistického Německa. I přesto se Peter ve škole vzdělával v maďarském jazyce, kterým se mluvilo doma.
V 70. letech se Peter přestěhoval do Lvova. V době rozpadu SSSR se aktivně zapojil do veřejného života a spolu se známým ukrajinským disidentem Vjačeslavem Čornovilem působil ve Výboru občanské shody. Ten koordinoval činnost ukrajinských demokratických sil, které se stavěly proti návratu komunistického režimu v předvečer vyhlášení nezávislosti Ukrajiny 24. srpna 1991.
Podle Petera Gergeliho přijali zakarpatští Maďaři nezávislost Ukrajiny v roce 1991 pozitivně. Uvědomovali si totiž, že pouze v demokratickém státě mohou mít plnohodnotný politický i kulturní život.
Peter se sám označuje za „stoprocentního politického Ukrajince“. Vzpomíná, že mu jednou ve stranickém výboru řekli: „Chováte se jako ukrajinský nacionalistický buržoust!“ Peter také všemožně podporoval rozvoj maďarské komunity ve Lvově a byl spoluautorem dopisu, který jménem všech Maďarů celého světa vyzýval Ukrajince k míru a vzájemné spolupráci během války na území bývalé Jugoslávie.
Dopis Ukrajincům jménem celého maďarského národa během války v Jugoslávii
V Budapešti například proběhl druhý [třetí] Světový kongres Maďarů. Byl jsem tehdy, byl jsem tady ve Výboru pro občanskou alianci s Chornovilem, přemýšleli jsme o tom, situace byla velmi obtížná a našli jsme určitá řešení. Tak jsem se dostal na tento kongres. A následujícího dne se v Kyjevě zahájil Celosvětový kongres [fórum] Ukrajinců. A byly to velmi těžké časy. Jugoslávské události, odvíjení všech těch konfliktních příběhů. Vzpomínáme si, jaké hrůzy se tam tehdy děly. Moje dcera, která jednou byla na táboru v jižním Maďarsku, si dopisovala s jugoslávským klukem. A po jedném z dopisů dostala takový, se specifickým razítkem, že tato obec… ne přímo tento pan, ale že tato obec již neexistuje. Tak teda. Takže povědomá nám praxe vyhlazení celých etnických skupin a tak dále. Právě tehdy se odehrávaly tyto události. Maďarský kongres měl nějaké takové vyznění, všichni se tam totiž snažili zmanipulovat situaci tak, aby nedej bože Maďarsko nezůstalo stranou tohoto konfliktu. Vtáhnout se do tohoto konfliktu. A najednou vidím, že se vynořil takový návrh, a pokud by publikum, které se v tom nevyzná, hlasovalo pro takovou zdánlivě jednoduchou a jemnou otázku, Maďarsko by bylo automaticky vtaženo do tohoto konfliktu během několika týdnů. A pak jsem vlastně navrhl takový způsob, jak formulovat tuto otázku, také bylo nutné to udělat nenápadně, ale pokud by pro to hlasovali, nevyvolalo by to automaticky takové důsledky. A to se povedlo. Druhý den jsem vzhledem k tomu, že v Kyjevě byl zahájen Celosvětový kongres Ukrajinců, vlastně navrhl, abychom napsali takový dopis a oslovili je. Protože kdy se taková příležitost znovu naskytne, že? Že my, sousedé, bychom měli žít v míru, pomáhat si navzájem, takové učebnicové věci. Ale ne každý den je možnost fyzicky oslovit zástupce všech Ukrajinců světa jménem zástupců všech Maďarů světa. Maďaři jsou dokonce i v Africe, jsou i černošští Maďaři, a ne každý to ví. Vlastně ve třech: jeden bývalý poslanec CDU [Křesťanskodemokratické unie] v Bundestagu; jeden bývalý, no, ne bývalý novinář, který býl odsouzen budapešťskými soudy k nejvyššímu trestu, měl být popraven a diplomati ho převezli v kufru auta do Německa; a váš pokorný sluha. Seděli jsme ve třech a napsali takový dopis. Tak to bylo zajímavé. A Dmytro Tkač, který byl tehdy velvyslancem v Maďarsku, to předal, stihl to předat, a přečetli ho celé ukrajinské veřejnosti. No, to je jedno, nemělo by se tím chlubit, ale tohle je věc, na kterou jsem pyšný, napsal jsem dopis všem Ukrajincům světa a bylo to oficiální. Tak to je něco. Jiná taková příležitost se těžko najde.“
Vyrůstal v 90. letech v malé vesnici poblíž Užhorodu a v jeho životě byla přítomnost ukrajinského jazyka mnohem výraznější. Viktor chodil do ukrajinské školy a jeho rodiče, matka Ukrajinka a otec Maďar, mezi sebou často mluvili suržykem (směsicí ruštiny a ukrajinštiny - pozn. překl.). Rodina žila s prarodiči z otcovy strany, a tak se slavily maďarské náboženské svátky a udržovaly se maďarské tradice.
Zdroj: osobní archiv rodiny Troski
„Když jsme si jako děti hráli na dvoře, byli tam tak půl na půl Ukrajinci a Maďaři. Jak Ukrajinci, tak i Maďaři mluvili oběma jazyky. „Děti to mají v mnohém jednodušší,“ vzpomíná Viktor.
Smíšené rodiny jsou v Zakarpatí totiž běžným jevem a v jedné takové vyrostl i Kristian, Maďar z matčiny strany narozený v Užhorodě v roce 1992. Maďarská kultura výrazně formovala jeho dětství. Kristian vyrůstal na maďarských knihách a kreslených filmech, doma se vařila maďarská jídla a každodenní komunikace probíhala také v maďarštině.
„Ale tradice a rodinné hodnoty mi byly předávány v maďarském jazyce,“ říká Kristian. „A to mi stačí, abych se mohl nazývat ukrajinským Maďarem.“
Kristianova ukrajinská identita se formovala postupně pod vlivem revolučních událostí a rostoucího zájmu o politiku. „Za ukrajinského Maďara jsem se označil ve chvíli, kdy mě začalo zajímat, jak se maďarská společnost staví k Ukrajině. Často jsem jezdil za příbuznými do Maďarska, kde jsem sledoval tamní politické dění a vnímal, jak Maďaři pohlížejí na Ukrajince a zakarpatské Maďary,“ popisuje Kristian Škirjak.
Viktor Troski se otázkou národní identity příliš nezabýval až do chvíle, kdy v roce 2022 vypukla ruská invaze naplno. „Žil jsem si svůj život. S někým jsem mluvil maďarsky, s někým ukrajinsky. Nerozlišoval jsem, co je maďarská tradice a co ukrajinská. Ale jakmile začala válka, měl jsem jasno,“ vysvětluje voják Viktor Troski. „Říká se, že válka umocňuje všechny city. Národní identita je jedním z těch citů, který se ve mně silně ozval.“
Jak válka změnila maďarskou menšinu na Zakarpatí?
Podle údajů ze sčítání lidu z roku 2001 žilo v Zakarpatské oblasti přibližně 150 tisíc etnických Maďarů (12 % obyvatelstva). Centrem maďarského kulturního života v regionu je pohraniční město Berehove, kde působí maďarský institut, divadlo, školy a kulturní centra. V ulicích je běžně slyšet maďarština a na budovách vlají maďarské vlajky.
Po zahájení invaze na Ukrajinu v roce 2022 však mnoho etnických Maďarů oblast opustilo. Podle neoficiálních odhadů Zakarpatské oblastní správy se jejich počet snížil na 70–80 tisíc, tedy přibližně 5–6 % obyvatelstva.1
Na druhou stranu se část maďarské národnostní menšiny ze Zakarpatí aktivně zapojila do obrany Ukrajiny. V srpnu 2023 na frontě bojovalo 374 Maďarů, z nichž 31 padlo v boji.
Jedním z těch, kteří se rozhodli zůstat a bojovat, je i Viktor Troski. Jeho rozhodnutí vstoupit do armády ovlivnily vzpomínky jeho babičky na druhou světovou válku. Se slzami v očích mu vyprávěla o krutostech, které sovětská vojska páchala na místním obyvatelstvu v Zakarpatí.
„Když se 24. února 2022 dozvíte, že naplno začala skutečná válka, všechny tyto příběhy se najednou vynoří z paměti. A vy si položíte otázku: co teď? Vždy existují minimálně dvě možnosti. První – odjet a druhá – pokusit se něco udělat, abyste mohli zůstat,“ svěřuje se Viktor.
Ačkoliv Viktor nikdy předtím v ruce zbraň nedržel a nepodléhal mobilizaci, šel si vystát čtrnáctihodinovou frontu před odvodovou komisí a vstoupil do armády. Dnes slouží ve 128. samostatné horské útočné zakarpatské brigádě na Záporožském úseku. „Vždy postupuju od nejbližšího k nejvzdálenějšímu. V prvé řadě chráním svoji rodinu a příbuzné, pak vesnice, oblast a nakonec celou zemi.“
Kromě přímé účasti na bojišti se zakarpatští Maďaři aktivně zapojují do pomoci vnitřním uprchlíkům, organizují dovoz humanitární pomoci ze zahraničí a zajišťují vojenské vybavení pro potřeby fronty. Angažují se také v oblasti kulturní diplomacie. Na pozadí narůstajících neshod mezi Ukrajinou a Maďarskem vzniklo občanské sdružení Ukrajinští Maďaři, které založil právě aktivista Kristian Škirjak.
Počátečním impulsem k tomu, že se rozhodl „začít něco dělat“, pro Kristiana bylo rozhodnutí maďarské vlády nepodpořit sankce proti Rusku v prvních dnech invaze. Kristian tehdy zveřejnil video, v němž vyzval maďarskou společnost, aby své vládě vysvětlila, proč je podpora Ukrajiny důležitá. „Měl jsem tehdy čerstvou zkušenost s evakuací obyvatel z Buči, která proběhla v posledních hodinách před okupací,“ vysvětluje Kristian.
Prostřednictvím občanského sdružení Ukrajinští Maďaři Kristian přibližuje život a kulturu zakarpatských Maďarů, osvětluje témata důležitá pro místní menšinu a usiluje o lepší porozumění mezi zakarpatskými Maďary, Ukrajinci a maďarskou společností. O své motivaci říká:
V čem spočívá podstata ukrajinsko-maďarského konfliktu?
Vztahy mezi Maďarskem a Ukrajinou se výrazně zhoršily v roce 2017, kdy ukrajinský parlament schválil novelu zákona o vzdělávání. Ta stanovila, že školy národnostních menšin musí postupně přejít na výuku převážně v ukrajinštině. Budapešť tento krok označila za diskriminaci maďarské menšiny na Zakarpatí a pohrozila blokací evropské integrace Ukrajiny.
Po začátku invaze v roce 2022 se postoje Maďarska vůči Ukrajině vyostřily. Maďarská vláda odmítla poskytovat Ukrajině vojenskou pomoc, dále zakázala tranzit zbraní přes své území a vystupovala proti zpřísnění sankcí proti Rusku. Zároveň začala šířit narativy, které zpochybňují ukrajinskou státnost a často se překrývají s ruskou propagandou.
Podle průzkumu organizace Globsec z března roku 2023 pouze 54 % Maďarů jednoznačně označilo Rusko za viníka války. Jiný průzkum publikovaný bezpečnostní platformou Školy sociálních věd Univerzity v Gruzii ukázal, že 37 % respondentů věří v mýtus o „genocidě ruské menšiny“ na Ukrajině.2
Podle Petera Gergeliho mají jak v Maďarsku, tak na Ukrajině velkou zkušenost s populistickými politiky, kteří v podmínkách nestability snadno manipulují veřejným míněním. Peter Gergeli varuje před tím, aby Maďaři, zejména ukrajinští, nezačali být vnímáni jako majetek „svatého Orbána“. Podle něj právě místní lidé nejlépe chápou, co se děje, a necítí nic jiného než vztek.
Viktor Troski vzpomíná, že na začátku služby v ukrajinské armádě se setkal s předsudky ze strany svých spolubojovníků kvůli politice Budapešti. „Ale já jsem to vysvětlil velmi jednoduše: jsem tady stejně jako ty.“
Během svého dlouhého funkčního období Orbán poskytoval významnou podporu maďarským menšinám v jiných zemích, zejména na Ukrajině. Součástí jeho politiky je prosazování teze, že zástupci maďarských národnostních menšin nemají dostatečná práva na sebevyjádření a zachování maďarské identity. V Zakarpatí je jeho konečným cílem uznat místní Maďary jako původní obyvatelstvo regionu a poskytnout jim autonomii.
„Ideologie, která má poměrně silnou podporu v maďarském politickém prostředí s více stranami, hovoří o Zakarpatí a zakarpatských Maďarech v kontextu Velkého Maďarska... Ačkoli je to z historického hlediska pravda, žijeme v současné společnosti a chápeme nedotknutelnost hranic po druhé světové válce a rozpadu Sovětského svazu,“ říká Kristian Škirjak. A dodává:
Kdo na tom vydělá a co s tím?
Podle Kristiana je provádění revizionistické politiky v Maďarsku během plnohodnotné války proti sousední zemi „příležitostí pro maďarské politiky, aby se legalizovali jako bojovníci za udržení národa“. Vytváření napětí v pohraniční oblasti Ukrajiny však podle něj nahrává agresorovi.
V roce 2018 došlo ke dvěma útokům na maďarské kulturní centrum v Zakarpatí: první útok spáchala skupina Poláků s vazbami na Rusko, druhý byl „čistě ruskou akcí“, řekl veřejnoprávní televizní stanici Suspilne Jaroslav Halas, tehdejší místopředseda Zakarpatské oblastní správy. Podle Halase v době těchto útoků Rusko označilo Zakarpatí za zranitelné místo, kde lze využít mezietnické napětí, a nakonec ho dokonce oddělit od Ukrajiny.
Pokusy o roznícení nepřátelství na Zakarpatí však musí skončit fiaskem, je přesvědčený Kristian, který Zakarpatí označuje za nejtolerantnější mnohonárodnostní region Ukrajiny. Jak Kristian, tak Viktor tvrdí, že se tam nikdy nesetkali s diskriminací nebo nepřátelstvím na základě národnosti.
„Samozřejmě, vždycky se kolem toho vtipkovalo, ale nepamatuji si, že by na nějakých akcích, kde byli lidé různých národností, docházelo ke konfliktům,“ vysvětluje Kristian. Domnívá se, že narativy o takzvaném utlačování práv Maďarů na Zakarpatí mají největší vliv právě na maďarskou společnost. „Chtějí ji ‚sjednotit‘ pomocí narativu, že Ukrajina ohrožuje Evropskou unii.“
Viktor si také všiml, že tento pohled je v Maďarsku rozšířený. Kdyby Maďaři viděli, jaké výhody může Ukrajina přinést v oblasti bezpečnosti a ekonomiky, podle jeho názoru by se jejich postoj k integraci Ukrajiny do EU změnil. „To je ovšem možné pouze v rámci výměny na různých úrovních a rozvoje cestovního ruchu potom, co skončí válka.“
Kristian doufá, že v budoucnu bude mezi Ukrajinci a Maďary větší porozumění, apeluje na občany Maďarska:
„A zakarpatské Maďary bych vyzval k tomu, aby nezapomínali na své kořeny a pomáhali v boji proti agresorovi. Aby válka co nejrychleji skončila a bylo možné budovat vysněnou evropskou budoucnost, pro kterou jsme všichni už tolik udělali.“
