Přináležitost a volba: Židé na Ukrajině po roce 1945

Židovské komunity na Ukrajině v období po druhé světové válce byly utvářeny novými, často traumatickými zkušenostmi – genocidou, antisemitismem státním i spontánním, překotnou modernizací i sekularizací, vznikem státu Izrael i (ne)možností aliji – repatriace do Izraele. Židovská zkušenost a komplikovaná sebeidentifikace je často plná vnitřních protikladů. Spočívá židovství v náboženském vyznání? V kulturní identitě? Etnicitě? Nedostatek znalostí o judaismu vyvolaný stíráním kulturních odlišností byl provázen pocitem skupinové výlučnosti, který vycházel z odcizeného postoje okolí. Je to příběh o hledání a přijímání rozhodnutí, na který lze jen stěží odpovědět jednoduchými tezemi. 

V padesátých letech žilo v Ukrajinské sovětské socialistické republice téměř 800 000 Židů. Poválečné židovské komunity tvořili lidé, kteří přežili holocaust díky evakuaci, a také je tvořilo malé množství těch, jimž se podařilo přežít v německé či rumunské okupační zóně. Na území západní Ukrajiny, kterou SSSR anektoval v roce 1939, se židovské komunity změnily – místní Židé, kteří přežili, se po roce 1945 většinou přestěhovali do Polska, kdežto nově příchozí ze střední Ukrajiny, Besarábie a Bukoviny představovali jinou židovskou kulturu, která se lišila od místní polskojazyčné. Současně zde v někdejší zóně osídlení existovala menší města, například Šarhorod nebo Balty či velkoměsta jako Kyjev nebo Oděsa, v nichž zůstala část místního židovského obyvatelstva. 

Náboženský život za Sovětského svazu

Politika sovětské moci vůči Židům byla nedůsledná a v různých obdobích se lišila. Židovství se určovalo podle etnického původu jako „národnost“, ale činnost židovských organizací úřady kontrolovaly, jako by šlo o struktury náboženské. Na sklonku čtyřicátých let se v Sovětském svazu obnovovaly náboženské obce a získaly možnost nakládat s majetkem. Ve Lvově tak například do šedesátých let fungovala synagoga na ulici Vuhilna – byla ve městě jediná a sloužila nejen jako místo modlitby, ale také jako centrum šíření dobročinné pomoci od Amerického židovského spojeného distribučního výboru, takzvaného Jointu. Také v Oděse sloužila od roku 1954 potřebám věřících jediná synagoga Nachlas Eliezer (Kleinmannova). U každé synagogy se nacházela i další zařízení, která souvisejí s fungováním židovské obce coby náboženského společenství – rituální lázně, takzvané mikvy, košer jatka či pekárny na výrobu macesů. 

Situace se změnila během protináboženské kampaně Nikity Chruščova na přelomu padesátých a šedesátých. V roce 1963 zavřeli jedinou funkční lvovskou synagogu na ulici Vuhilna na základě obvinění z valutových machinací a náboženský život se přesunul do „podzemí“. Židovské hřbitovy postihla v mnoha městech zkáza právě v sovětském období. 

Religiozita sovětských Židů byla generačně podmíněna. Ti, kteří dospěli ještě před druhou světovou válkou, náboženské obřady vykonávali, jejich děti ale do synagogy zpravidla už nechodily a ani nerozuměly významu jednotlivých svátků.

Jak Adel Dianova, která vyrůstala ve Lvově, tak Cvi Hirš Blinder z Oděsy pocházeli ze sekulárního prostředí, ale oba si pamatují, že před svátkem Pesach dostávali macesy ze synagogy nebo z tajných pekáren. Náboženské svátky občas ztrácely svůj původní význam, ale ponechávaly si úlohu symbolů židovství. Cvi Hirš Blinder si vzpomíná, jak rodina slavila jeho třinácté narozeniny:

Podle židovské tradice totiž měl v tomto věku absolvovat bar-micvu, obřad symbolického přijetí mezi dospělé, při němž chlapec musel v synagoze předvést, že umí číst z Tóry. V sovětské realitě však už šlo jen o rodinný svátek.

Příslušníci mladší generace zpravidla už nehovořili jidiš, a dokonce se za tento jazyk styděli. Jidiš se však mohl uplatnit jako „tajný jazyk“ starší generace nebo se jednotlivá slova v této řeči vplétala do každodenního jazyka, jímž byla převážně ruština. Hebrejština byla zakázána, a dokonce i její výuka probíhala v podzemních podmínkách.

Antisemitismus a stírání paměti

Podstatným prvkem reality sovětských Židů byla diskriminace, která někdy získávala rozměry represí, například v období boje s „vykořeněnými kosmopolity“ v padesátých letech, kdy Židovky a Židy propouštěli z práce a vyhazovali ze vzdělávacích zařízení.

Během studené války Sovětský svaz vedl agresivní kampaň proti sionismu, jejíž součástí byly i kampaně antisemitské, například v knize Judajizm bez prykras (Judaismus bez příkras, 1963). Cvi Hirš Blinder vzpomínal, že nevěděl, jak má na antisionistickou propagandu reagovat. Kromě toho existovala neformální diskriminace na úrovni každodenního života, neboť židovská „národnost“ znesnadňovala získání prestižního vzdělání či zaměstnání. 

Další společnou charakteristikou židovských rodin, které za války přišly leckdy o desítky příbuzných, byla paměť holocaustu.

Vzápětí po válce se Židé pokoušeli místa, kde došlo k masovým popravám, označovat, úřady ale drobné pomníky brzy zlikvidovaly. V Babím Jaru v Kyjevě, který je jedním z nejdůležitějších symbolů holocaustu ukrajinských Židů, stál na památníku, který vznikl až roku 1976, nápis o obětech z řad „sovětských občanů“ bez upřesnění, že je Němci zabili proto, že byli Židé. Sovětské tajné služby spontánní vzpomínkové akce, které se v den popravy odehrávaly, omezovaly a jejich účastnice a účastníky pronásledovaly.

Paměť holocaustu, ačkoliv se mu tak neříkalo, však existovala na soukromé, rodinné úrovni. Snaha o její uchování se stala důležitou součástí činnosti židovských obcí po vyhlášení ukrajinské nezávislosti. Odhalení památníku lvovského ghetta se v roce 1992 stalo jednou z nejdůležitějších událostí v období po vzniku nezávislé Ukrajiny, neboť přiznání faktu dovolilo židovským obyvatelům, aby o této tragédii otevřeně hovořili. Ředitel Oděského muzea holocaustu Pavlo Kozlenko vzpomíná:

Možnosti a výzvy nezávislosti

Vznik nových židovských obcí během perestrojky a jejich působení na Ukrajině po roce 1991 probíhalo v kontextu nových podmínek a výzev. Teprve tehdy začala skutečně masová alija, emigrace do Izraele, i když existovala už v předcházejícím desetiletí. Během devadesátých let se takřka milion někdejších sovětských Židů přestěhoval do Izraele, ale také do Německa a USA. Rozhodnutí, zda emigrovat, nebo zůstat, bylo obtížnou volbou, která závisela jak na profesních možnostech a stycích na Ukrajině, tak na kontaktech a možnostech integrace v Izraeli.

Svou roli tu sehrávala i generační příslušnost. V tomto období na Ukrajině obnovila svou činnost mezinárodní organizace Joint a také Židovská agentura, takzvaný Sochnut. Ty jednak poskytovaly podporu při vystěhování, jednak usilovaly o podporu obcí na Ukrajině. Náboženské obce získaly zpět nemovitosti, zejména synagogy. Náboženský život se často obnovoval za pomoci rabínů, kteří přijeli ze zahraničí. Renesanci zažila tradice chasidských poutí do Umaně, Medžybiže, Belzu a Sadagury. Mnohým Židům to umožnilo, aby znovuobjevili a pochopili svou víru. Malé obce však ne vždy měly finanční prostředky na to, aby se o nově nabytý majetek postaraly, a často se proto právě v devadesátých letech stav synagog zhoršil.

Značná část jejich působení ovšem nesouvisela ani tak s náboženstvím, jako spíš s kulturním životem. Začal vycházet židovský tisk, otevřely se kurzy jidiš a hebrejštiny, návštěvníky přivítaly židovské školy a divadla. V prvních desetiletích nezávislosti Židé o vlastní kultuře věděli poměrně málo a podobná činnost se pro ně stala způsobem, jak pochopit sebe sama a hlouběji poznat židovskou literaturu či umění. Adel Dianova, která se podílela na založení židovského divadla ve Lvově, vzpomíná: „Naší devizou bylo: ‚Žádná Tumbalalaika, žádná Hava nagila‘.“ (silné písně, ale západní kulturou zároveň i trochu zprofanované židovské kulturní symboly, pozn. edit.)

V devadesátých letech se také otevřely vzdělávací programy věnované židovské historii či kultuře na univerzitách, zvláště na Solomonově univerzitě v Kyjevě, i kurzy hostujících profesorů z Izraele a USA, například historika Moshe Rosmana. Po roce 2010 začala vznikat vzdělávací centra nejen pro židovské obce, ale také přímo na univerzitách, zejména na Národní univerzitě „Kyjevsko-mohyljanská akademie“ a na Ukrajinské katolické univerzitě. Centrum městské historie ve Lvově či Ostrožská akademie pořádaly tematické letní školy. O židovskou kulturu se postupně začala zajímat i širší společnost.

Ukrajinští Židé

Také vztah židovských komunit ke státu i k ukrajinské kultuře se v průběhu třiceti let nezávislosti proměňoval. Sociologické průzkumy, které cituje výzkumník Ze'ev Chanin, ukazují, že v roce 2019 žilo na Ukrajině téměř 45 000 Židů, které lze označit za jádro, a až 140 000 příslušníků širší židovské komunity, kam se počítají i lidé ze smíšených rodin. U Židů ze zemí někdejšího Sovětského svazu sílí po roce 2009 sebeidentifikace jako Židů z určité země – „ukrajinských“, „ruských“, „moldavských“, a ne pouze Židů a stále silnější je i vědomí vlastních odlišností v závislosti na zemi. Co se loajality týče, na Ukrajině je ze všech bývalých sovětských republik nejsilnější „duální loajalita“, čili vlastenectví jak ve vztahu k Ukrajině, tak k židovskému státu Izraeli.

Silnými faktory změny sebeidentifikace jsou v případě Ukrajiny politické události – obzvláště Revoluce důstojnosti a později válka Ruska proti Ukrajině, která trvá od počátku roku 2014. Hrozba války a ekonomická nestabilita vyvolaly další vlnu emigrace do Izraele a jiných zemí i přesuny uvnitř země. Díky nově příchozím se aktivizovaly židovské obce na západní Ukrajině, ve Lvově či Černovicích. Euromajdan se současně stal okamžikem, kdy se židovští lídři začali zřetelněji hlásit k proukrajinské pozici a deklarovat příslušnost k ukrajinskému politickému národu. Částečně to byla odpověď na obvinění z antisemitismu či zveličování významu krajně pravicových hnutí na Ukrajině, která zaznívala v ruských nebo proruských médiích.

Židé na Ukrajině se sami považují za „ukrajinské Židy“ a je to poměrně nový jev. Možnosti volby, které před židovskou komunitou vyvstávají, vedou k novému přehodnocování a prožívání těchto loajalit a pocitů přináležitosti. Nabízí se také otázka, jak se mění sebeuvědomění ukrajinského politického národa, jenž nyní zahrnuje i ty, kteří byli dříve považováni za „jiné“ a „cizí“.

Vladyslava Moskalec, Centrum městské historie Lvov / Ukrajinská katolická univerzita, překlad Miroslav Tomek