Národ vyhnaný, ale ne zlomený: příběh návratů krymských Tatarů

Krymský poloostrov byl po celou svou historii turbulentní zónou. Na oněch dvaceti sedmi tisících kilometrech čtverečních se odedávna vedly války, přes krymské hory a stepi vedla Hedvábná stezka a na pobřeží Černého a Azovského moře se setkávaly různé kultury a náboženství. Tato země darovala světu tři jedinečné národy: krymské Tatary, Karaimy a Krymčáky, národ, o němž většina lidí nikdy neslyšela – malou komunitu židovského vyznání, která mluvila turkickým jazykem. Osudy každého z těchto národů – stejně jako osudy samotného poloostrova – provázely tragédie i síla.

Káva s chutí Krymu

Lerane Hanum Kurtnebi Qizi vítá hosty ve své malé kavárničce Krymskyj dvoryk. Voní tu čerstvé jantyky, placky z nekvašeného těsta podávané s různými náplněmi, a domácí sušenky Orman Qoş. Uvnitř všechno připomíná Krym: knihy, obrazy, nejrůznější předměty; z reproduktorů tiše zní krymskotatarská melodie. Paní Lerane pochází z Krymu a nebylo to první nucené stěhování, které zažila. 

Nenarodila se u Černého moře, ale ve Střední Asii, kam sovětské úřady v květnu 1944 na Stalinův rozkaz krymské Tatary deportovaly. Formálním zdůvodněním vyhnání z Krymu se stalo obvinění celého národa ze spolupráce s nacisty, což nebyla pravda. Zatímco skoro třicet tisíc krymských Tatarů bojovalo na straně Sovětského svazu, jejich manželky, děti a rodiče v tu chvíli nakládali do nákladních vagónů a odváželi je pryč z Krymu. „Sürgünlik“, jak tuto tragédii nazývají sami Tataři, způsobil,  že svou vlast opustili takřka na půl století. 

Na sklonku 80. let, kdy začalo být zřejmé, že se sovětská vláda nechystá krymským Tatarům vrátit jejich práva, začal hromadný návrat původního obyvatelstva na poloostrov. Úřady se snažily Tatary zastavit – zatýkáním aktivistů, odmítáním registrace nebo zaměstnání, tvrzeními o „přelidněném Krymu“. Ale vlna navrátilců všechny překážky překonala. 

Na Krym se vrátila i rodina Lerane, která se usadila u města Džankoj. Lerane vystudovala žurnalistickou fakultu  a pracovala v okresních novinách, ale po okupaci Krymu v roce 2014 ji okolnosti donutily k tomu, aby se stala občanskou aktivistkou. Lerane podporovala hodnoty Revoluce důstojnosti, která tehdy zachvátila celou Ukrajinu, a nemohla stát stranou. Stálo ji to domov. Roku 2016 paní Lerane Krym opustila a odjela na pevninskou Ukrajinu. V Irpini nedaleko Kyjeva si otevřela podnik, jehož posláním bylo šířit povědomí o Krymu a krymských Tatarech. Přesně to paní Lerane dělá i dnes ve Lvově:

Jedním z podstatných momentů její vzdělávací práce je vyvracení mýtů o tom, že Krym byl odjakživa ruský. 

Promítání jsou součástí partnerského projektu, který realizují Post Bellum CZ a Post Bellum UA za podpory Evropské unie v rámci programu Dům Evropy.

Krym – společný domov původních obyvatel Ukrajiny

Byl jím už od dávných dob, kdy se na Krymu setkávali mořeplavci z Hellady, bojovní jezdci ze stepí, kmeny Taurů a Gótů. Dobyvatelé, kočovníci i přesídlenci tu zanechávali své stopy a poloostrov byl díky tomu místem, kde se protínají různé vlivy a tradice, náboženství a kultury. 

Krymští Tataři vznikli právě tady a Krym označují za svůj domov už od dob pozdního středověku. Vznik jejich etnika je výsledkem složitých historických procesů, v nichž se protínaly osudy mnoha národů: Kypčaků, Chazarů, Bulharů, Hunů, Pečeněhů, Polovců, Uzů a dalších, které v různých obdobích žily na poloostrově. Kypčaci, kteří přišli v 11. století, a také Mongolové, kteří ve 13. století dosáhli severního Přičernomoří, začali vytvářet společenství, které později přijalo islám a turkický jazyk. Právě toto společenství položilo základy současného krymskotatarského etnika. Tyto národy se na krymské půdě sešly navzdory odlišnému původu, kulturní tradici a způsobu hospodaření.    

Kromě krymských Tatarů patří k původním obyvatelům Ukrajiny také Karaimové a Krymčáci – etnická společenství, která stejně jako krymští Tataři historicky vznikla na území Krymského poloostrova. Karaimové vyznávají karaimské náboženství, které sdílí své kořeny s judaismem, a hovoří turkickým jazykem. Krymčáci jsou etničtí Židé hovořící krymčáckým jazykem blízkým krymské tatarštině. Oba národy prošly těžkými zkouškami, zažily deportace, rozkulačování, genocidu během druhé světové války a kulturní asimilaci. Dnes jsou na pokraji zániku, ale zůstávají podstatnou složkou kulturní mozaiky Ukrajiny. 

Krymští Tataři měli na rozdíl od Karaimů a Krymčáků vlastní stát – Krymský chanát, který vznikl v polovině 15. století na Krymu a v blízkých stepích severního Přičernomoří. Navzdory své bojovnosti se stát Krymských Tatarů od jiných tehdejších států lišil vysokou úrovní tolerance uvnitř krymské společnosti: na poloostrově v míru koexistovali muslimové, Židé a křesťané.   

Krymští Tataři na Krymu vládli více než tři sta let, roku 1771 však na poloostrov vstoupila ruská vojska. Po několik let Rusko udržovalo iluzi existence nezávislého krymskotatarského státu, s nímž uzavíralo formální dohody, které ovšem samo porušovalo. Ruští vojáci Krym už nikdy neopustili. V roce 1783 impérium poloostrov anektovalo a učinilo z něj svou kolonii. Krymský chanát přestal existovat.

Kara Asır – černé století

První Rusové se na Krymu objevili v roce 1784 po anexi poloostrova carským Ruskem. Z dochovaných dokumentů víme, že carská vláda se na kolonizovaném Krymu pro přesídlence z Ruska snažila vytvořit co možná nejlepší podmínky: usazovala tu vojáky či rozdávala půdu. 

Od konce 18. století začalo v carském Rusku období vytěsňování a útlaku porobených původních obyvatel. V důsledku utiskování, konfiskace půdy a přesidlování do méně úrodných a sušších krajů ve vnitrozemí poloostrova musela značná část krymských Tatarů ze své vlasti emigrovat.  

Francouzský politik Charles-Gilbert Romme o tom v roce 1786, tři roky po ruské anexi poloostrova, napsal: „Nedovolují jim [krymským Tatarům] štípat dříví v lese, pustoší jejich zahrady, jejichž plodů nemohou pokojně užívat; je jen přirozené, že se vydávají hledat klid a bezpečí do jiného státu.“

Mnoho krymských Tatarů, lidí muslimské víry, navíc soudilo, že nemohou zůstávat pod vládou cara vyznávajícího jinou víru, a odstěhovali se do Osmanské říše z náboženských důvodů.

Během méně než sta let pak povinná vojenská služba a nedostatek půdy vedly ke třem velkým vlnám emigrace z Krymu. Důsledkem bylo, že do konce 19. století podíl krymských Tatarů v obyvatelstvu poklesl z 98 % na 30 %. Toto století se v historii krymských Tatarů označuje jako Kara Asır – Černé století.

První vlna emigrace byla největší, tvořilo ji přibližně tři sta tisíc krymských Tatarů, většinou duchovních, bejů a murzů (střední feudální šlechta – pozn. překladatele). Šlo tudíž o představitele intelektuální elity poloostrova. Někteří se asimilovali v různých částech dnešního Turecka, jiní si založili vlastní sídla na území nynějšího Rumunska a Bulharska. Další vlnu masové emigrace vyvolala krymská válka v polovině 19. století – tehdy Krym opustilo více než sto tisíc krymských Tatarů. Třetí vlnu emigrace původních obyvatel způsobily černosotněnské protižidovské pogromy, které se obrátily i proti jiným národům, zvláště proti Krymčákům. 

Na počátku 20. století tvořili krymští Tataři 28,7 % obyvatelstva poloostrova. Sovětský svaz však v úsilí o vytěsnění původních obyvatel překonal vše, čeho kdy dosáhlo carské Rusko. Na Stalinův rozkaz 18. května 1944 všechny krymské Tatary – podle oficiálních sovětských dokumentů to bylo víc než 191 tisíc lidí – deportovali z Krymu do Střední Asie a na Ural. V prvních letech po vyhnání zemřelo v důsledku hladu a nemocí 25 až 46 % všech deportovaných. V jejich domovech sovětské úřady umístily obyvatele z různých částí SSSR, převážně však Rusy a Ukrajince. Později na sklonku 80. let 20. století, když se krymští Tataři začali na Krym masově vracet, často přicházeli za novými majiteli svých domů s prosbou, aby se tam mohli jen podívat, aby mohli ještě jednou postát na prahu domu, kde se narodili a odkud je vyhnali. Problémy krymských Tatarů s tím, kde mají po návratu do vlasti vlastně žít, nezmizely ani s rozpadem Sovětského svazu.

„Tichá“ deportace – Krym okupovaný

Po roce 2000 se už na nezávislé Ukrajině dařilo následky deportace pomalu, ale jistě překonávat. Na Krymu obnovilo svou činnost krymskotatarské divadlo, začaly vznikat školy, kde se vyučovalo v krymské tatarštině, otevřela se krymskotatarská knihovna, fungovala média, která vytvářela obsah v jazyce původních obyvatel. Okupace Krymu Ruskem v roce 2014 nejenže tyto procesy zastavila, ale pro krymské Tatary znamenala i nové zkoušky v podobě represí, pronásledování, nátlaku na aktivisty a nezákonného věznění. Vytlačování krymských Tatarů z poloostrova na jaře 2014 se začalo označovat jako „hybridní“ či „tichá“ deportace, bolestně připomínající události roku 1944.  

Podobné srovnání se nabízelo mnoha krymským Tatarům, zvláště Ametu Bekirovi, který Krym s rodinou opustil v roce 2014. Jeho syna Mustafu okupační úřady poloostrova nechtěly pustit přes „hranici“ mezi okupovaným Krymem a pevninskou částí Ukrajiny.

​​

Takhle na to vzpomíná on sám:

Jediným dítětem v rodině Mamutových, které se narodilo na Krymu, a ne ve vyhnanství, je Fevzi. On sám říká, že se „narodil na počest návratu rodiny na Krym“. Přesto je dnes Fevzi jediným, kdo žije mimo domov. V roce 2014, kdy se věnoval úspěšné sportovní kariéře, se totiž rozhodl odjet na pevninskou Ukrajinu. Vliv na to měla příhoda z tréninku:

„Řekli mi: ‚Možná bys sem zítra nemusel chodit v tričku s nápisem Ukrajina…?‘ Já na to: ‚A proč bych nechodil v tričku s nápisem Ukrajina? Za Ukrajinu přece zápasím! A na mistrovství Ukrajiny! Co vás to vůbec napadlo?‘ ‚No, tak asi chápeš, co se děje...‘ ‚Jo, to chápu.‘ Otočil jsem se, dorazil domů a řekl: ‚Jedu pryč.‘ A odjel jsem do Kyjeva.“

Později se Fevzi Mamutov usadil v Oděse, ukončil sportovní kariéru a zahájil tam aktivní občanské a politické působení s cílem vybudovat krymskotatarskou komunitu. Tak už to u krymských Tatarů chodí: mimo domov jsi představitelem svého národa a podle toho se musíš zařídit. 

Svou první kavárnu paní Lerane otevřela v Kyjevě ve stanici metra Herojiv Dnipra. „Pouštěla jsem krymskotatarskou hudbu, měli jsme čirá okna a já jsem na ně dala krymské motivy. Krymské motivy byly i uvnitř. Podařilo se mi zprostředkovat nejen skutečnost okupace, ale také historii, kulturu.“

Dnes paní Lerane seznamuje obyvatele a návštěvníky Lvova nejen s krymskotatarskou kuchyní, ale také s kulturou a tradicemi. Zdůrazňuje, že jako ukrajinská občanka se cítí být doma v kterékoliv části země. Nikde to ale nebude takové jako na Krymu: „Tam cítím, že je člověk doma, cítím, že je tam, kam patří, u sebe. V takových chvílích bych si moc přála, abych mohla na Krymu ještě někdy pobýt.“

Přeložil Miroslav Tomek.

Prameny

1. M. A. CHAJRUDDINOV, Do pytaňňa pro etnohenez krymských tatar, in: Včeni zapysky Krymskoho deržavnoho industrialno pedahohičnoho instytutu. Vypusk 2, Simferopol 2001.
2. H. ABDULAJEVA, Krymski tatary: vid etnohenezu do deržavnosti, Kyjev 2021.
3. A. A. SERHEJEV, Vidchid tavrijskych nohajciv do Tureččyny 1860 roku, in: Izvestyja Tavrijskoji včenoji archivnoji komisiji. – 1913.
4. Ž. ROMM, Podorož do Krymu 1786 r., Leninhrad 1941. 
5. O. HAJVORONSKYJ, Povelyteli dvoch materykiv, Kyjev, Bachčisaraj, Oranta 2007.
6. M. O. KYSLYJ, Poverneňňa krymských tatar na baťkivščynu u 1956-1989 rr., Disertace, Národní univerzita Kyjevsko-mohyljanská akademie 2021. 
7. L. VOJTOVYČ, Formuvaňňa krymskotatarskoho narodu. Vstup do etnohenezu, Bila Cerkva 2009. 

Každá projekce dokumentárního filmu bude doplněna moderovanou diskuzí a proběhne v rámci mezinárodního projektu Rooted (Zakořenění): etnická rozmanitost jako základ odolné společnosti, na němž spolupracují česká a ukrajinská pobočka organizace Post Bellum. 

Promítání se zúčastní jedna z protagonistek filmu, krymská Tatarka Lerane Hanum Kurtnebi Qizi. Následující text představí cíle projektu a obsah filmu. K tomuto dokumentu vzniklo také pět doprovodných materiálů, které přibližují dějiny krymských Tatarů před deportací v roce 1944 i po jejich návratu na Krym, kulturní rozmanitost ukrajinské Besarábie, život židovské komunity na Ukrajině po druhé světové válce a zkušenosti maďarské menšiny na Zakarpatí.