Jestli jste náhodou během prvního covidového lockdownu na jaře 2020 brouzdali liduprázdnými uličkami staré Prahy, mohli jste na něj narazit. Čerstvě propuštěný Stanislav Aseyev u nás tehdy byl na ozdravném pobytu. Dával se do kupy po útrapách ruského věznění a zároveň pracoval na nové autobiografické knize nazvané Lágr a tortura v Rajské ulici.
„Pro člověka z Doněcké oblasti je velmi důležité pracovat. Stejně jako pro sovětského člověka. Pracujete celý život, vlastně za to nic nedostanete, přežíváte z měsíce na měsíc. Ale v čem jiném je smysl života? Máte prostě povinnost pracovat. Když se na náměstí (Majdan) shromáždí desítky, stovky, tisíce lidí a nic nedělají, tak to v podstatě znamená, že nejsou k ničemu. Taková byla velmi jednoduchá logika lidí v Doněcku. A stejnou logiku jsem vyznával tehdy i já... Ale chápal jsem ji filozoficky. Začal jsem se na to dívat skrze všechny ty Dostojevské, Tolsté, Iljinovu filozofii a tak dále. A to všechno se opakovalo a pokračovalo až do 1. března 2014, kdy se v Doněcku konala první separatistická manifestace. Přišel jsem na ni s kamarádem ze zvědavosti. A když jsem viděl, co se tam děje, konstrukce ‚ruského světa‘ se začala hroutit. Nejprve jsme viděli spoustu autobusů s Rusy, které přivezli přímo před administrativní budovu v Doněcku z Rostovské oblasti. Přivezli je tam autobusy, vytvořili dav, masu. Ale bylo tam také mnoho místních obyvatel, z Makijivky, z Doněcka, z regionu. Je zajímavé, že hroucení konstrukce ‚ruského světa‘ pro mě začalo vlajkami. Kvůli vlajkám, které jsem viděl na náměstí. Byly tam vlajky Sovětského svazu, vlajky Ruska, vlajky Severní flotily Ruské federace. Ale byly tam také vlajky Doněcké a Luhanské lidové republiky, o kterých jsme ten den slyšeli poprvé v životě. Vzpomínám si, jak jsme v březnu 2014 stáli s kamarádem na náměstí a tam bylo hodně lidí, kteří mávali těmito vlajkami. A my jsme se jich ptali, co to je za vlajky. A oni řekli: ‚DLR, Doněcká lidová republika.‘ A nám to přišlo divné. Co je to Doněcká lidová republika? Rusko, Sovětský svaz, to nám něco říkalo, nám v Doněcké oblasti. Ale DLR, to znělo jako anekdota. A pak jsem viděl takzvaného ‚lidového gubernátora‘ Pavla Gubareva, který vypadal jako narkoman. Byl bledý a nedokázal dát dvě slova dohromady. A v podstatě se všechno vyvíjelo tímto způsobem dál.“
Už při studiu filosofie se seznámil s dílem Viktora Frankla, psychoterapeuta, který přežil hrůzy holocaustu. Když se mu v doněckých kobkách jeho knížky dostaly do ruky, díval se na ně novýma očima. „Frankl vyšel z tábora jako humanista,“ říká Stanislav Aseyev. „Já ale naopak zcela dehumanizovaný a s přesvědčením, že člověk je člověku vlkem…“ Ve své „pražské“ knize o tom s Franklem polemizuje, ale jeho humanistický přístup se také snaží pochopit. Především ho ovšem zajímá, kde se v člověku bere síla hrůzy lágru vůbec snést.
Sovětský duch a cizinecká legie
Narodil se v Doněcku na sklonku existence Sovětského svazu 1. října 1989. Dětství ale prožil v blízkém báňském městečku Makyjivka. „Doněck byl až do současné okupace moderním městem, ale jeho provinční okolí bylo duchem sovětské,“ vysvětluje Stanislav Aseyev. Projevovalo se to všude – od knížek v knihovnách přes hudbu, kinematografii až po neschopnost lidí zacházet s penězi. Drtivá většina obyvatel Donbasu se tehdy domlouvala rusky a také Aseyev. Na ukrajinštinu přešel až po mnoha letech, když opustil ruské vězení.
Studium filosofie a religionistiky začal v Doněcku už v sedmnácti letech, po škole akademickou sféru opustil. Lákal ho totiž svět, chtěl vstoupit do francouzské cizinecké legie. V Paříži pak rychle promrhal tříleté úspory, ale do legií ho kvůli jeho fyzickému stavu nevzali, vrátil se s nepořízenou. Psal se rok 2012. V Rusku se tehdy do prezidentské funkce podruhé a nadlouho vrátil Vladimir Vladimirovič Putin.
Majdan a „ruský svět“
Události takzvané Revoluce důstojnosti z roku 2013, známé také jako Euromajdan, vnímal Stanislav stejně jako jeho sousedé s nevolí: „Podporovali jsme prezidenta Janukovyče. Nebylo to kvůli politice, on byl prostě jedním z nás. A navíc dříve byl ve vězení. Co by na Západě vzbuzovalo odpor, to budí na Východě sympatie. Tam je vězeňská kultura. Těch, kteří seděli, si lidé váží. Donbas uvažuje pragmaticky, horníci na abstraktní politické ideály nereagují. Pracujete dvanáct hodin denně a zajímá vás jen, jak vyjdete s penězi.“
Stanislav ale změnil svůj postoj po účasti na separatistické manifestaci v Doněcku 1. března 2014, kam přišel s kamarádem ze zvědavosti. „Viděli jsme spoustu autobusů s Rusy, které přiváželi z Rostovské oblasti. Ale byli tam i místní. Pro mě se celá ta konstrukce ‚ruského světa‘ začala hroutit, když jsem vedle vlajek Ruska a Sovětského svazu viděl i vlajky DNR, ‚Doněcké lidové republiky‘. Nikdo jsme nevěděli, co to má být, znělo to jako vtip. A když mluvil samozvaný gubernátor Pavel Gubarev, nedokázal dát dohromady dvě slova,“ vyprávěl Stanislav Aseyev o klíčovém okamžiku svého života. Tehdy se rozhodl, že bude podporovat jednotnou a samostatnou Ukrajinu. Na rozdíl od mnoha svých kamarádů a sousedů, kteří vstoupili do proruských bojůvek, takzvané „opolčiny“.
Listy z okupovaného Donbasu
Kdyby ti kamarádi věděli, co si Stanislav skutečně myslí, asi by ho tehdy zastřelili. Natož kdyby věděli, co dělá. Začal totiž tajně přispívat do ukrajinských médií a zejména do rubriky Listy z okupovaného Donbasu, kterou šířilo Rádio Svoboda.
„Psal jsem o nejrůznějších tématech. Třeba jsem psal sociální a psychologické portréty lidí, kteří šli do těch proruských jednotek. Psal jsem o propagandě, kterou používá Ruská federace, aby zneužila obavy obyvatel Donbasu. Tomu všemu jsem velmi dobře rozuměl,“ popisuje Stanislav Aseyev. „V patnáctém nebo šestnáctém roce druhé dekády se okupované území proměnilo zpátky v Sovětský svaz, což jsem popisoval ve svých článcích a fotoreportážích. Vypadalo to tam jak za časů Brežněva.“
Publikoval pod pseudonymy, například S. Vašin. Nic o své práci neprozradil dokonce ani vlastní matce, věděl totiž, že za proukrajinské postoje a aktivity jsou lidé zatýkáni. O skutečných hrůzách podzemních věznic, kterých jen v Doněcku bylo v roce 2017 osmnáct, ani on, novinář, nic netušil. Dokud je sám nezakusil.
Zatčen byl 11. května 2017, když dělal reportáž z oslav tzv. Dne republiky, tedy republiky DNR. Speciální služby po něm šly již několik měsíců, jak zjistil později. Skončil v poutech v budově Ministerstva státní bezpečnosti MGB. (Podobnost se zkratkou KGB není náhodná…)
Telefon „tapik“ a sklepy MGB
„Světlá kancelář s výhledem na zastávku. Ještě nedávno jsi tam sám stál a čekal na trolejbus. A teď sedíš na židli, ruce máš svázané za zády a někdo tě bije gumovým obuškem. Do jednoho a téhož místa na noze. Kladou ti zcela abstraktní otázky: Proč jsi zaprodal lid Donbasu? Proč jsi zradil lid Donbasu?“ vzpomíná Stanislav Aseyev na začátek výslechu a mučení v MGB.
To se po několika hodinách „zprofesionalizovalo“ s příchodem maskovaných mužů. Přinesli polní cívkový telefon „tapik“, zhusta používaný ruskými silami na okupovaných územích při vyslýchání zajatců. „Používají tapiky tak, že zavedou dráty do dvou různých částí těla zároveň a pustí proud. V mém případě to byla ta nejjednodušší varianta – zapojili mi dva dráty k palcům a pak jeden drát stočili a připojili k uchu.“
Po hodině mučení, kdy už neměl sílu ani odpovídat, byl ochoten podepsat trýznitelům cokoliv. Včetně předem připraveného přiznání, že je „špion cizích speciálních služeb“. Od té chvíle Stanislav už fyzicky mučen nebyl. Na rozdíl od svých spoluvězňů, kteří měli větší výdrž... Půldruhého měsíce pak strávil na celách ve sklepení MGB na adrese: Doněck, ulice Ševčenka 26.
Po nocích na cele svítilo fialové světlo, aby nebylo možné spát. I v červnu tam bylo vlhko a chlad, vězňům šla pára od úst. K jídlu dostávali nasmrádlou rýži, na toaletu směli jen dvakrát denně s pytlem přes hlavu. Přesto si Stanislav našel příležitost a svým spoluvězňům poskytl lekce z filosofie a buddhistických nauk. Ke konci června ho, opět s pytlem na hlavě, odvezli neznámo kam. Ocitl se v někdejší továrně na izolační materiály Izolacyja.
Koncentrační tábor Izolacyja
Tamní neoficiální vězení se Stanislav nerozpakuje označit za koncentrační tábor. Snese podle něj srovnání s těmi, které nacisté zřizovali ve třicátých letech dvacátého století pro své politické odpůrce. Lidi tam drží bez soudu, zajaté vojáky i ukrajinské civilisty, muže i ženy. Systematicky tam dochází k sexuálnímu násilí i k mučení. Stanislav vzpomíná, jak jednou z rozhodnutí dozorce Denise Paliče Kolakovského musel stát rozkročený u stěny deset hodin. Kdykoliv spadl, zbili ho a znovu postavili. Palič byl jedním z mnoha sadistických psychopatů, kteří Izolacyji ovládali. Své oběti si vyhlížel nejčastěji po nocích a o víkendech, ve chvílích, kdy byl opilý.
„Jedna z cel se jmenovala ‚de lux‘, protože byla velmi malá. Nedalo se tam ani ležet a neměla větrání. Strávil jsem tam jednou asi půl hodiny,“ popisuje Stanislav Aseyev nelidské podmínky v tamní věznici. „Někdejší závodní sprchy pro zaměstnance sloužily jako trestnice. Tam nebyla žádná lůžka, lidi leželi na jakýchsi matracích na podlaze. Je tam cela ‚stakan‘, kde se nedá zase sedět, jen stát. Byla ve sklepě, kde bývala nějaká technická místnost. Prostě tam stojíte a je vám taková zima, že za pár minut prochladnete.“
Stanislav byl asi jediným z vězňů, kterého nevodili na nucené práce do dílen a opraven vojenské techniky. Dokonce mu asi třikrát umožnili návštěvu matky. Byla pohublá a v depresích, ale jeho uklidnilo, že o sobě alespoň vědí. Později mu dokonce na celu dopravili papír a dovolili psát za podmínky, že svým bachařům bude dávat texty číst. Tak vznikaly filosofické a psychologické črty, které tvoří část jeho pozdější knihy. Věcné informace a události si ale musel vrývat do paměti, aby je do knihy mohl přidat dodatečně.
Soud a výměna
V létě 2018 se Stanislav rozhodl, že bude držet hladovku, a od té doby byl s návštěvami konec. Soud nebo jeho nápodoba proběhl na podzim následujícího roku. Soudkyně přednesla obvinění, Stanislav pod hrozbou dalšího mučení elektrickým proudem prohlásil, že je vinen. Byl odsouzen na patnáct let a o měsíc později v dodatečném řízení znovu na patnáct let. Absurditu situace podtrhoval fakt, že si nikdo nelámal hlavu s tím, zda jde o jeden a tentýž trest, či zda jde o třicet let v souhrnu.
Aseyev putoval do ústřední věznice v Doněcku a potom do pracovního tábora v Makyjivce. Oproti podmínkám v Izolacyji pociťoval úlevu. Při smyslech ho udržovala naděje, že od této chvíle může být zařazen do výměny zajatců. Nebyla planá. „Ráno nás shromáždili, nacpali do malých autobusů a rozdělili do skupin. Někam nás vezli i s našimi věcmi. V těch busících jsme pak stáli několik hodin na kontrolních stanovištích. Byla velká zima, prosinec 2019. Nepustili nás na záchod ani nikam jinam. Pak otevřeli dveře, vyšli jsme v řadě,“ popisuje Stanislav Aseyev podmínky, za nichž výměna nakonec proběhla.
„Z naší strany se na Ukrajinu, pokud si vzpomínám, vrátilo sedmdesát šest lidí. Z Ukrajiny jim jich vydali asi sto dvacet, tedy o padesát víc. Ty výměny byly vždycky disproporční. To proto, že Ukrajina si cení svých lidí vysoko, zato Rusko si lidí neváží...“
Hon na Paliče
Zpočátku se Stanislav „cítil jako zombie“. Nechápal, že je opravdu na svobodě. Dlouho si zvykal, že smí chodit dle libosti doprava i doleva. Trpěl nespavostí, měsíce trvalo, než se naučil usínat bez světla. Česká organizace Člověk v tísni mu poskytla rehabilitační pobyt v Praze, když ale přijel, propukla epidemie covidu. Chodil liduprázdnými pražskými ulicemi a dopisoval svoji knihu. Psychické i fyzické trauma pociťuje dodnes.
Když na Ukrajině probíhal soudní proces vedením tábora Izolacyja za jeho nepřítomnosti, vystupoval u něj Stanislav jako oběť a svědek. Tehdy zjistil, že jeho trýznitel Palič se přestěhoval na území neokupované Ukrajiny – ještě v době, kdy sám Aseyev seděl v Izolacyji! Spolu s někdejším důstojníkem tajných služeb Červinským a bulharským investigativním novinářem Christo Grozevem z organizace Bellingcat Stanislav zjistil Paličovu přesnou adresu v Kyjevě. Jen díky tomu mohl a musel být bývalý dozorce zatčen a 9. listopadu 2021 odsouzen. Na patnáct let.
Válka a spravedlnost
V té době už se proslýchalo, že se Vladimir Putin chystá zaútočit na celou Ukrajinu. Stanislav Aseyev věřil, že Putin jen blufuje. Brzy byl ale vyveden z omylu. 24. února 2022 přenocoval v městečku Brovary u Kyjeva, v noci slyšel exploze, vyšel na balkon. Rusové bombardovali tamní vojenskou základnu. Otevřel facebook a zjistil, že začala válka. Hned odvezl matku do Zakarpatí, aby odtud mohla pokračovat do bezpečí, do Prahy. On se vrátil do Kyjeva. V prázdných ulicích stály blokposty a vydávaly se zbraně. Ačkoli jako odmítnutý legionář výcvik neměl, jedné se chopil.
Po krátkém působení v dobrovolných jednotkách Stanislav Aseyev založil fond na podporu vyhledávání ruských válečných zločinců: Justice Initiative Fund. V prosinci 2023 potom jako voják odjel na frontu. Psychologicky měl ztíženou pozici – věděl totiž, co by ho čekalo v případném zajetí... Přesto bojoval v pěchotě, v první linii. Pokrovsk, Avdijivka, zákopy u obcí Nju Jork a Alexadropol. Při několikadenním ostřelování Archangelska utrpěl v zákopu první zranění. A u Avdijivky ho trefila mina z dronu, když vedl nováčka ke kulometu.
Byl měsíc a půl ve špitále, potom využil možnosti a nechal se jako někdejší válečný zajatec propustit z armády. Teď se věnuje kampaním za propuštění ukrajinských zajatců držených Ruskem. A nadále provozuje Justice Initiative Fund.
„Spravedlnost znamená, že zločinci mají za své zločiny jít do vězení,“ říká Stanislav Aseyev v rozhovoru pro Memory of Nations. „Ale teď nedávno byl třeba jeden z velitelů Izolacyje zabit na frontě. I smrt tak dnes může být forma spravedlnosti. A jistá… satisfakce.“
