Besarábie: život etnik v regionu poznamenaném válkou a sovětizací

Ukrajinská Besarábie se rozkládá na jihozápadě Oděské oblasti mezi řekami Dunaj a Dněstr. Region je známý také pod názvem Budžak, ten pochází z tureckého slova bucak, což v překladu znamená „kout“. 

Besarábie je opravdu malebným zákoutím ležícím na křižovatce kultur, je jedním z nejvíce multietnických regionů Ukrajiny, kde najdete dodnes osobitý multikulturní mix. Jsou zde vesnice, ve kterých spolu žijí jednotlivé národnostní menšiny – Gagauzové, Bulhaři, Albánci, Moldavané, Romové a Ukrajinci. Nacházejí se zde také smíšené vesnice a města, v nichž vedle sebe žijí představitelé různých etnických komunit. Tato oblast byla před druhou světovou válkou domovem početné komunity německých kolonistů a Židů.

Besarábie se po dlouhou dobu nacházela pod nadvládou Osmanů, poté byla na začátku 19. století dobyta ruskou říší. Po rozpadu ruského impéria se pak stala součástí Rumunského království. V roce 1940 Besarábii anektoval Sovětský svaz, čímž ji vrátil do ruské sféry vlivu – jižní část Besarábie byla připojena k Ukrajinské sovětské socialistické republice. Od roku 1991 tak je součástí nezávislé Ukrajiny.

Text nabízí osobní svědectví čtyř protagonistů projektu Národnostní menšiny Ukrajiny, kteří se narodili nebo žili v ukrajinské Besarábii po druhé světové válce. Každý z nich popisuje odlišnou životní zkušenost a jedinečný pohled na vlastní identitu. Někteří si svou kulturní svébytnost a hluboké pouto k vlastní národnostní menšině dokázali uchovat, jiní byli ovlivněni procesy sovětské asimilace.

Moldavanka Lidija Neboha: deportace a přerušené pouto s vlastními kořeny

Rodina Lidiji Nebohy (Čakyr) musela čelit mnoha těžkostem. Lidija se narodila v roce 1938 v Melitopolu (tehdejší SSSR) do rodiny etnických Moldavanů – potomků přistěhovalců z Besarábie, kteří v 19. století založili vesnici Dunajivka v Záporožské oblasti (historicky známou jako Majtuhaj).

Z období raného dětství, které paní Lidija strávila v oblasti Azovského moře, si vybavuje jen velmi málo. Na jaře roku 1943 byla její rodina na příkaz rumunských úřadů deportována z vesnice Dunajivka do rumunské části Besarábie. Tento přesun obyvatelstva probíhal se souhlasem německé okupační správy.

Rumunské úřady tehdy doufaly ve vítězství mocností Osy a v konečné připojení území, na nějž si činil nároky Sovětský svaz, k Rumunsku. Zvýšení počtu rumunsky mluvícího obyvatelstva mělo posílit jejich postavení v regionu. Za tímto účelem byli do Besarábie přesidlováni tzv. východní Rumuni, kteří žili východně od řeky Dněstr na území tehdejšího SSSR. Za vlády Antonesca byla příslušnost k rumunské národnosti částečně určována podle jazyka. Vzhledem k tomu, že rumunština a moldavština jsou z lingvistického hlediska jeden a tentýž jazyk, přesidlování se dotklo i etnických Moldavanů.

Kromě rodiny paní Lidiji bylo z Dunajivky přesídleno přibližně dva tisíce rumunsky mluvících sovětských občanů.

Cesta byla dlouhá. Paní Lidija si z ní vybavuje jen útržky – vzpomíná, že většina dětí včetně ní po celou dobu spala. Rodina byla přesídlena do vesnice Sarata, bývalé německé kolonie. 

Životní podmínky tam byly velmi náročné: domy byly zpustlé, chladné, bez oken. Rumunské plány však mezitím vzaly za své – ve druhé světové válce zvítězili Spojenci a Besarábie byla definitivně připojena k Sovětskému svazu.

Místní obyvatelé z okolních vesnic, převážně Moldavané a Bulhaři, přijali nově příchozí Moldavany z oblasti Azovského moře vstřícně. Přesto bylo pro přesídlené Moldavany náročné uchovat si vlastní tradice. Zatímco místní žili semknutě a dokázali si udržet vlastní kulturu, nově příchozí byli rozptýleni do různých vesnic, což vedlo k postupnému úpadku některých zvyků.

Paní Lidija nastoupila do sovětské školy, ve které vyučování probíhalo výhradně rusky. Moldavština se ve školách nevyučovala, a tak se tímto jazykem mluvilo pouze doma. Ztráta domova se časově překrývala s prohlubující se rusifikací poválečného období, kdy ruština začala být vnímána jako jazyk prestižní. Rusky mezi sebou také mluvily různé národnostní menšiny. Podle slov paní Lidije se tradice a jazyk nejlépe uchovaly ve vesnicích, kde spolu v těsném sousedství žily různé národnostní menšiny.

Důležitým symbolem zachování tradic zůstaly vánoční svátky. Paní Lidija vzpomíná, jak v dětství zpívali moldavské koledy nebo chodili koledovat. Postupem času se však do Lidijina každodenního života vkrádala ruština – stala se jazykem komunikace s kolegy i s jejím ukrajinským manželem. 

Lidija Neboha připouští, že její spojení s moldavskými kořeny bylo do značné míry přerušeno, přesto se stále považuje za etnickou Moldavanku.​​

Gagauzka Marija Panajtaki: těžká fyzická práce a zachování tradic

Životní příběh paní Marije Panajtaki je ukázkou toho, jak může národní pouto mezi generacemi přetrvat.

Narodila se v roce 1944 v rodině etnických Gagauzů ve vesnici Oleksandrivka, kde gagauzská menšina žije dodnes. Osada byla založena roku 1821 přistěhovalci z Balkánu, kteří byli nuceni opustit své domovy kvůli rusko-turecké válce.

Paní Marija strávila celý život v rodné vesnici. V dětství zažila v letech 1946–1947 poválečný hladomor. 

Většinu svého produktivního života prožila v  sovětské éře, během níž pracovala v kolchoze. Po připojení Besarábie k Sovětskému svazu a skončení druhé světové války v regionu začal bolestivý proces kolektivizace. Na nově připojeném území byly zakládány kolchozy, do nichž lidé – vyčerpaní rozsáhlým hladomorem – pod pohrůžkami násilím vstupovat museli. Zatímco v ostatních částech sovětské Ukrajiny byla kolektivizace dokončena už ve 30. letech, zde probíhala až po válce.

Paní Marija byla nejstarší z pěti dětí. Pracovat začala už jako dítě, pomáhala rodičům na polích kolchozu. Po dokončení sedmi tříd základní školy pokračovala v práci v tabákové a vinné brigádě. 

Paní Marija vzpomíná, že doma a v diaspoře se mluvilo gagauzsky, i když se tento jazyk ve škole nevyučoval. Dnes se gagauzština na místních školách vyučuje jako plnohodnotný předmět stejně jako státní jazyk ukrajinština.

Marija Panajtaki se musela přizpůsobit sovětské realitě i pozdějším změnám po rozpadu SSSR, přesto si dokázala udržet jak tradice svého lidu, tak i znalost rodného jazyka.

Bulhar DmitrijTerzi: jak zachovat tradice ve velkoměstě?

Dmitrij Terzi pochází z rodiny bulharských přistěhovalců z Balkánu, kteří se stejně jako Gagauzové usadili v Besarábii po rusko-turecké válce v 19. století. Besarabští Bulhaři měli slabé vazby na svou bývalou vlast a vyvíjeli se zcela samostatně včetně jazyka (ten se nyní výrazně liší od bulharštiny, kterou se mluví v Bulharsku). Některé tradice se zachovaly od dávných dob, ale v novém prostředí získaly jinou podobu. 

Pan Terzi se narodil v roce 1944 ve vesnici Burgudži v době rumunské okupace Besarábie během druhé světové války. Stejně jako předchozí pamětnice v dětství zažil poválečný hlad, sovětizaci vesnice a vznik kolchozů. Rodina Terzi byla jako většina rolníků začleněna do kolchozu a Dmitrijův dědeček musel odevzdat třeba i své pracovní nářadí do společného užívání.

Pan Terzi si poměrně brzy uvědomil svou příslušnost k bulharské menšině. Vyrůstal v prostředí, kde se dodržovaly tradice navzdory silné rusifikaci regionu. „Žili jsme v čistě bulharských vesnicích. Všude se mluvilo stejným jazykem, byla tu stejná kultura, stejný folklór a prakticky stejné tváře. Nikdo tu nemluvil rusky ani ukrajinsky,“ vzpomíná.

Ruštinu se naučil až ve škole a velice rychle, že školní knihovna totiž byla plná nových zajímavých sovětských knih, knihy v bulharštině ale chyběly a jazyk samotný se nevyučoval. Také spolužáci mezi sebou komunikovali rusky.

Dmitrij Terzi snil o tvůrčí profesi a třikrát se pokoušel dostat na divadelní vysokou školu. Jeho sen se však nenaplnil – překážkou se stal jeho bulharský původ. V období Sovětského svazu byli příslušníci neruských etnik v určitých odvětvích často omezováni.

Po třicet let pan Terzi pracoval v oděském regionálním oddělení turistického sdružení „Inturist“. Po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny se aktivně zapojil do kulturního života bulharské komunity, jež procházela proměnami a hledala nové cesty rozvoje. V současnosti již více než dvacet let vede Všeukrajinské centrum bulharské kultury v Oděse. Dělá to dobrovolně a s velkým nasazením, pomáhá šířit kulturu besarabských Bulharů nejen na Ukrajině, ale i v zahraničí.

Komunita společně slaví významné bulharské svátky, pečuje o tradice, které v podmínkách globalizace rychle mizí. V rámci centra funguje knihovna a nedělní škola bulharského jazyka, kterou navštěvuje přibližně 500 žáků. Výuku financuje bulharské ministerstvo školství. Dmitrij Terzi věří, že rozvoj diaspory je klíčem k zachování kulturních kořenů. 

Bulharka Valentina Nikiruj: vazby na ukrajinskou kulturu a podpora ukrajinského jazyka

Valentina Nikiruj také pochází z rodiny besarabských Bulharů. Narodila se v roce 1951 ve vesnici Krynyčne, kde její otec pracoval na strojní a traktorové stanici. Později žila ve vesnici Kalančak, odkud pocházeli její rodiče. 

Paní Valentina už nezažila ani přejmenování vesnice Dermendere na sovětský Kalančak v roce 1945 ani poválečný hladomor, ale vzpomínky na tyto těžké časy v její rodině zůstaly.

Valentina vyrůstala v tradiční bulharské rodině. Doma se mluvilo bulharsky, slavily se svátky a připravovala se tradiční jídla. Ve škole se však vyučovalo rusky, jak bylo běžné ve většině sovětských škol té doby. Učitelé pocházeli z různých částí Sovětského svazu a mladé generaci horlivě vštěpovali sovětské hodnoty. „Vychovávali nás v duchu tehdejší komunistické ideologie. A my jsme tomu věřili, oddaně jsme věřili, protože tak jsme to viděli všude kolem,“ vzpomíná paní Valentyna.

V roce 1973 společně se svým manželem Mychajlem Nikirujem, etnickým Ukrajincem, založila hudební soubor Veselka, který působí dodnes. Repertoár souboru tvoří ukrajinské a bulharské lidové písně. V roce 1976 soubor vystupoval v tehdejší Jugoslávii, kde reprezentoval Sovětský svaz. 

Valentina Nikiruj věnovala hudbě mnoho let a byla vyznamenána titulem Zasloužilá pracovnice kultury Ukrajiny. Navzdory silné sovětské ideologizaci a kulturní unifikaci si dokázala uchovat porozumění pro své bulharské kořeny a zároveň zůstala otevřená vůči ukrajinské kultuře, kterou považuje za svou vlastní. Je hrdá na to, že je občankou Ukrajiny.

Ukrajinská Besarábie je ukázkový příklad toho, jak odlišné místní kultury mohou koexistovat a zároveň si i v obtížných podmínkách zachovat svou svébytnost. Zájem o tento region neustále roste – vznikají nové sociální iniciativy a projekty zaměřené na uchování kulturního dědictví a podporu národnostních menšin. To obohacuje nejen Budžak, ale celou Ukrajinu.

V článku byly použity archivní materiály pamětníků organizace Memory of Nations vytvořené v rámci projektu „Národnostní menšiny Ukrajiny“: Lidiji Nebohy, Mariji Panajtaki, Dmitrije Terzi, Valentiny Nikiruj.