Kladsko patřilo k zemím Koruny české do roku 1742, kdy bylo anektováno Pruskem. Česká menšina se zde udržela jen na malém území při hranici s českými zeměmi. Češi z Kladska žili pod správou Pruska, později Německého císařství, následně Výmarské republiky a nakonec také Hitlerovy Třetí říše.
Po druhé světové válce region přešel pod polskou správu a začalo rozsáhlé vysidlování Němců. Obyvatelé Českého koutku se ocitli v nejednoznačné pozici – nebyli považováni ani za Čechoslováky, ani za Němce, a přesto sdíleli osud vysidlování.
Květnové události roku 1945 sledoval ve Slaném, jedné z vesnic Českého koutku, tehdy sedmiletý Manfred Hacker. Do obce vojáci dorazili 9. května 1945. Rodina Hackerových toho dne seděla se sousedy na terase, když zahlédli, jak se k vesnici potichu blíží skupina lidí. Brzy poznali, že jde o sovětské vojáky, a všichni se rychle ukryli a zamkli ve svých domovech. Manfred na ty chvíle vzpomínal:
Druhý den po příchodu Rudé armády se Hackerovi museli vystěhovat z domu, který vojáci zabrali pro své potřeby. Nový, provizorní domov našli ve staré české škole, která v obci dodnes stojí pod číslem popisným 96.
Po odsunu už nebylo s kým hrát fotbal
V důsledku poválečných rozhodnutí se v Kladsku rozběhly procesy vysídlování a přemisťování obyvatel, které zásadně změnily složení místních vesnic. Obyvatelé Českého koutku se tak ocitli v nejisté pozici a mnohé rodiny byly nakonec nuceny opustit své domovy.
„Jednou ráno přišel nějaký Polák, že se máme do půl hodiny sbalit a jít na nádraží. Tatínek šel ráno do práce, nic nevěděl a my mu nemohli ani zavolat. Cestou jsem si všiml, že kolem nás jezdí motorka s ruským vojákem. Na nádraží nám pak řekli, že můžeme jít zase domů,“ popsal jeden z dramatických okamžiků svého dětství.
Ačkoli se pak brzy ukázalo, že rodina má československé občanství a nikdo je formálně nenutí odejít, pocit bezpečí jim to nepřineslo. Jejich pokus o přechod hranic však skončil tvrdým neúspěchem: otec se snažil převést alespoň pár peřin, ale polští pohraničníci ho dopadli a na dva týdny uvěznili. Pro rodinu to byl šok, který ukončil jejich poslední úvahy o útěku. Od té chvíle Hackerovi věděli, že musí zůstat tam, kde jsou, a vyrovnat se s novou realitou.
Mnoho místních se ale rozhodlo do Československa skutečně utéct. Odešli na Hronovsko či Náchodsko. Velká část z nich věřila, že se do Kladska bude moci brzy vrátit. Manfred Hacker popsal smutný moment svého dětství:
Později se z regionu lidé vydávali také do Německa. Rozšířila se totiž zpráva, že tamní úřady alespoň částečně kompenzují majetek, který v Kladsku museli zanechat. Mnozí však zůstali v Československu – cítili se být Čechy, měli tu zázemí i příbuzné a tak tam začali nový život.
Noví majitelé starých domů
Oblast byla dosídlena Poláky, kteří pocházeli z východních regionů Sovětského svazu. Nově příchozí obyvatelé postupně nahradili ty původní. Společné soužití bylo zprvu velmi komplikované, objevovaly se obrovské rozdíly. Pamětníci dnes popisují, jak Češi v obci Stroužné trpěli, když viděli, jak se přistěhovaní Poláci, kteří neznali elektřinu či zemědělské stroje, k jejich hospodářstvím chovali.
„Čeští a němečtí kluci pomáhali v polských rodinách. Proč? Protože Poláci přišli z východu, dokonce i z Ukrajiny, a neměli s sebou nic, jen děti,“ vyprávěla dokumentaristům Paměti národa Maria Wolska, dcera kladského Čecha Horsta Hauschke ze Stroužného. „My už jsme měli světlo, to k nám bylo zavedeno kolem roku 1926. Oni to ale neznali. Nevěděli, jak se mezi sebou vypořádat, a neuměli pracovat v hospodářství.“
Rozdělené rodiny
Hildě Plné, mamince Jany Hůlkové, bylo teprve čtrnáct let, když se Kladsko stalo součástí Polska. Její rodiče mohli zůstat doma, Hilda ale musela s prarodiči odejít do Čech; s sebou si mohli vzít jen to, co sami unesli. Další tři roky se pak neviděli.
Později Hilda Plná, rozená Machová, mohla začít své rodiče občas vídat. Každou návštěvu však provázely potíže. Pokaždé, když nějací návštěvníci chtěli jet do Stroužného, museli napsat žádost, pak ji odevzdali na celním oddělení v Náchodě a čekali, zda vůbec dostanou jednorázovou propustku.
Zpočátku se obyvatelé dvou sousedních zemí mohli přiblížit na pouhých šest metrů a bez potíží spolu rozmlouvat. Postupem času se však tato vzdálenost zvětšovala, až nakonec museli jeden na druhého volat přes celé údolí. Přesto Pilní tuto možnost stále využívali – díky ní se s babičkou a dědou domlouvali třeba na tom, kdy sázet brambory nebo kdy je čas na sečení trávy.
Česko-polská hranice byla oboustranně nepropustná. Až v roce 1961 spolu Československo a Polsko uzavřely dohodu o malém pohraničním styku a turistické konvenci, která obnovila přeshraniční ruch. Od té doby se návštěvy prarodičů v Kladsku aspoň zjednodušily.
Jana Hůlková na návštěvy babičky a dědy v 60. letech vzpomínala: „Chodili jsme tam přes kopec, říkalo se tam tomu Bokový les, a to jsme šli kus podél hranic se Žďárkami.“
„Máma mi kolikrát říkala, ať se podívám za sebe, že jdou za námi. V bílém ustrojení a vždycky na udání. Přesně věděli, kdy tam jsme.“ Rozdělené rodiny se mohly začít svobodně vídat až po roce 1989.
Komplikovanou poválečnou situaci v Polsku popisuje dokument Smíření v Českém koutku vytvořený Pamětí národa Východní Čechy. Ten naposledy mohli zhlédnout pamětníci, ale i široká veřejnost v Novém Městě nad Metují.
 v Czermne.jpg)
