Čtvrt století s Pamětí národa

Prolog (2001 – 2002)

V letech 2001–2002 jsem členem kapely Ahmed má hlad, v níž na klarinet a saxofon hraje, aranžuje a skládá také Mikuláš Kroupa. Cestou na koncerty se v autě probírá ledacos. Mikuláš nám vypráví, jak spolu s kamarády rozjíždí natáčení rozhovorů s válečnými veterány. Padají jména jako Fajtl, Šiška či Sedláček a samozřejmě zazní řada historek jak z pamětnických vyprávění, tak ze samotného natáčení. Cesty na koncertní štace Mikuláš nejednou spojuje s návštěvami různých staříků a čas od času k tomu přemluví i někoho ze spoluhráčů či přátel z okruhu kapely. Aniž to tehdy tuším, rodí se Post Bellum. V roce 2002 kapelu opouštím, protože jsem založil rodinu a musím své hudební aktivity omezit. V přátelském kontaktu ale zůstáváme dál.

Začalo to výletem do Prokopského údolí (2007)

Moje několikaletá mise v kanceláři pro oběti nacismu se chýlí ke konci, proces odškodnění za otrocké a nucené práce za druhé světové války se uzavírá. Hlavně ke konci se v rámci své agendy s žadateli vídám čím dál častěji osobně a namísto strohých formulářů a čísel najednou poznávám skutečné a silné lidské příběhy. Když pak přemýšlím, jakým směrem povedou mé další profesní kroky, rozhodnu se zavolat Mikulášovi. O sdružení Post Bellum slýchám hlavně v souvislosti s tehdy novým rozhlasovým pořadem Příběhy 20. století.

Mikuláš reaguje vstřícně a říká mi, že se mám v určitý čas dostavit na Smíchovské nádraží a že se půjde na výlet. Přicházím podle instrukcí, nasedáme do motoráku směrem do Prokopského údolí a potmě se vydáváme do hospody v Holyni, která je prý oblíbeným cílem. Hospoda není nic moc, ale vybraná společnost to vynahrazuje. Třeba Mikulášův bratr Martin, Ondřej Bratinka, Hynek Moravec, Marta Edith Holečková nebo Vlasta Janík. Samí fajn lidé, se kterými snadno najdu společnou řeč. Nakonec padne rozhodnutí vrátit se do Mlýnské kavárny, kde nám drží místo Adam Drda.

Ostrý start (2008)

Dne 31. března definitivně končí má odškodňovací mise a hned následujícího rána mířím autobusem číslo 176 na strahovský kopec. Právě tam Mikuláš bydlí a zároveň má kancelář. Poprvé se tam v plné sestavě schází takzvaný webteam. Jeho úkolem je vytvořit internetový portál, kam bude možné umístit stále bobtnající sbírku vyprávěných vzpomínek, které lidé z Post Bellum do té doby zaznamenali. Ideálně také rozhovory pořízené jinými spolky a organizacemi, které pamětníky rovněž nahrávají. Skutečnou podporu a pomoc nakonec Post Bellum nachází v Českém rozhlase, s nímž spolupracuje od samého začátku, a v nově zřízeném Ústavu pro studium totalitních režimů. Já se stávám zástupcem ústavu v čerstvě zrozeném webteamu.

Vede ho Mikuláš Kroupa coby šéf celého projektu. Český rozhlas zastupuje zkušený redaktor Ladislav „Ladis“ Kylar. Dále ho tvoří dva skvělí programátoři Petr Častulík a Honza Peřich. Za ÚSTR se zapojuje také Bára Kopecká (dnes Šabachová), autorem grafického návrhu je Petr Fašianok. Následuje půlrok intenzivní práce, asi největší jízda, jakou jsem do té doby zažil. Portál má být spuštěn o státním svátku 28. října a chceme na něm mít 500 publikovaných medailonů.

Naskakuju do už slušně rozjetého vlaku: základy systému jsou vymyšlené, ale je potřeba portál naplnit obsahem. Nabírají se noví sběrači, editoři, korektoři a překladatelé. Jejich nábor je na mně a Ladisovi. Asi nikdy předtím – a obávám se, že ani potom – jsem nezažil takhle soustředěnou týmovou práci. Když koncem října portál veřejně spouštíme, je z toho velká sláva a následuje povedená party na strahovském kopci. Úkol je splněn, ale spousta dalších stojí před námi. To, že je při spuštění publikováno zhruba dvě stě pamětníků, a ne slibovaných 500, nám myslím nikdo o hlavu neotlouká.

To jsou ti, co postavili na Karláku koncentrák (2012)

V roce 2012 má Paměť národa za sebou období vzletů i pádů, velké mediální zářezy i různé slepé uličky. Dál plníme databázi vzpomínek pamětníků novými příběhy, ale pozornost se stále více zaměřuje na další výstupy, jejichž cílem je šířit odkaz vyprávěných vzpomínek mezi veřejností. Ve spolupráci s ÚSTR tak v roce 2009 vzniká velký výstavní projekt v pražských ulicích My jsme to nevzdali a v roce 2010 poprvé udílíme Ceny Paměti národa. V roce 2011 pak naše příběhy představujeme v komiksové podobě. Kniha Ještě jsme ve válce se dodnes docela dobře prodává a dočká se řady zahraničních vydání. Už s námi není Ladis Kylar, jeho místo zaujímá Lenka Kopřivová, která k nám přišla při prvním náboru editorů.

Dál se doma i v zahraničí snažíme hledat partnery, kteří by s námi plnili databázi vyprávěnými vzpomínkami. Daří se to třeba s partou z Junáka, která buduje sbírku vzpomínek nazvanou Skautské století. Samozřejmě také přemýšlíme, jak to celé financovat. Vzniká klub přátel Paměti národa, společenství lidí, kteří nás podporují drobnými platbami a zároveň se živě zajímají o to, co děláme.

Po letech už neúřadujeme u Mikuláše doma ani v kavárnách, máme vlastní kancelář, kde má své místo i náš nový provozní ředitel Honza Polouček. Přízemní kumbál na Kampě má nanejvýš nějakých 20 metrů čtverečních, ale když je hezky, můžeme oknem vylézt na krásnou zahrádku na břehu Čertovky.

S rokem 2012 přichází nová výzva. Sedmdesáté výročí útoku československých parašutistů na Reinharda Heydricha a událostí, které s ním souvisejí, si žádá důraznou a zároveň důstojnou připomínku. Už nevím, koho napadlo, že bychom mohli na nějakém viditelném místě zbudovat výstavní objekt evokující nacistický lágr a zaplnit ho příběhy. Jednou věcí je najít pro něj příhodné místo a takový objekt z prken a trámů postavit. Pokud jde o obsah, je nám jasné, že chceme-li přiblížit osudy tehdejších aktérů, nevystačíme jen s vyprávěnými vzpomínkami z Paměti národa. Hledáme tedy na všech možných frontách další parťáky, kteří by nám pomohli. Ve výroční den 27. května otevíráme na pražském Karlově náměstí za velkého zájmu veřejnosti výstavu Heydrich 70. Celé jsme to zvládli za neuvěřitelné čtyři měsíce.

O „koncentrák“ je zájem, původně plánovanou návštěvní dobu opakovaně prodlužujeme. Snad se nám tímto projektem daří oslovit zase trochu jinou „bublinu“ a rozšířit povědomí o tom, co děláme. Když pak po nějakém čase kdosi z našeho týmu šel na úřední jednání, dozvěděl se: „Post Bellum? To jsou ti, co postavili na Karláku koncentrák.“

John Cale v Národním divadle (2014)

Čtvrtstoleté výročí pádu železné opony si žádá důstojnou připomínku. Paměť národa u toho nemůže chybět. Jelikož se udílení Cen Paměti národa stává tradicí, padne rozhodnutí pojmout je tentokrát mezinárodně a vybrat laureáty nejen z České republiky, ale i z dalších středoevropských zemí, které se stejně jako my v roce 1989 zbavily okovů komunistické diktatury. A když už mezinárodní ceny, proč nenalákat nějakou globální hudební hvězdu? To je výzva pro novinářského doyena a velkého hudebního znalce Petra Nosálka.

Tou dobou už díky manželům Bursíkovým využíváme větší podkrovní prostor v jejich malostranském domě. Vedou tam strmé schody a nikdy nezapomenu na hlasité kletby, které se schodištěm linuly, když za námi na setkání Kolegia Paměti národa mířili Jiřina Šiklová a Karel Schwarzenberg. Naše bývalá kancelář na Kampě se stává studiem, kde vznikají nahrávky pořízené technologií Eye Direct. Máme za sebou také spuštění mobilní aplikace Místa Paměti národa a rozjezd dokumentaristické soutěže pro veřejnost Příběhy 20. století. A hlavně začíná fungovat vzdělávací program Příběhy našich sousedů, který vymyslela Mája Benešová a který se zvolna šíří z Prahy do českých a moravských krajů.

Ale zpátky k přípravě Cen Paměti národa. Ve Sněmovní ulici si podávají dveře osobnosti z kulturní sféry, například Ivan Král. Nakonec se vysněnou globální hvězdou účinkující v Národním divadle stává John Cale. Vzhledem k jeho někdejšímu angažmá ve Velvet Underground a k roli, jakou jejich hudba hrála v příběhu pádu komunismu u nás, to dává smysl. Ceny pod režijní taktovkou Břetislava Rychlíka se nakonec snad povedly, ale zprodukovat takovou akci, zajistit přímý přenos v každé z pěti zemí a obstarat vše potřebné představuje pro náš tým, který stále čítá jen jednotky osob, pořádný zápřah.

Vzpomínám si, že poté, co opadne adrenalin, na nás doléhá spíš únava a frustrace. Jestli se někdy dostavilo cosi jako pocit vyhoření a vyčerpání, pak právě tady. U mě tedy rozhodně. Sice jsem se na organizaci cen jako takových nepodílel, ale na velkou část agendy spojené s dokumentaristikou tehdy zůstávám skoro sám, protože ostatní řeší velký galavečer. S následujícím rokem se však oklepeme, přicházejí nové posily a jede se zase dál.

Pandemie ani Rusáci nás nezastaví (2020–2022)

Na tradiční rekapitulační setkání u Cholína na břehu Slapské přehrady jedeme v roce 2020 v netradičním termínu na přelomu února a března. Obvykle jsme se tu scházeli na sklonku roku, ale rok 2019 – třicet let od pádu železné opony – je hlavně díky naší kampani Nezapomeňme tak nabitý, že každoroční postbellácký sjezd odkládáme. Leitmotivem uplynulých měsíců je bouřlivý rozvoj našich regionálních poboček. Stále nás přibývá, a tak už se nevejdeme na Kroupovic haciendu a musíme si pronajmout větší objekt. Stále platí, že někteří z nás putují na Cholín noční krajinou pěšky.

Do optimistických zpráv o tom, jak se nám daří v krajích, na Slovensku i v dalších zahraničních končinách, se však vkrádá temnější tón. Zprávy o nové pandemii původem z Číny, která se šíří v Itálii a následně i v dalších evropských zemích, vyvolávají obavy a nejistotu. Do dvou týdnů tu máme první lockdown – a přichází úleva, že se naše hromadné setkání nestalo ohniskem nákazy – a naprosté přepnutí do online světa. Jak ale v takové situaci natáčet pamětníky, tedy pandemií nejohroženější skupinu? Jak provozovat programy ve školách, když jsou zavřené?

Kancelář v Lucerně se vylidňuje a my se přesouváme domů či na chalupy ke svým počítačům. Za pochodu se učíme natáčet pamětníky na dálku. Viktor Portel obratem sestrojí bezkontaktní „kufřík“ s tabletem, který umožňuje distanční natáčení. Spontánně se také rodí nápad pomáhat v nastalé situaci našim pamětníkům, kterých jsou už tehdy tisíce. Vzniká Centrum pomoci Paměti národa, nabírají se dobrovolníci i zkušení sociální pracovníci a naše práce s pamětníky se tak dostává na další úroveň, a to i po odeznění všech covidových vln.

Jenže sotva si oddechneme, že je pandemie za námi, rozhodne se ruský diktátor Vladimír Vladimírovič Putin proměnit léta trvající hybridní útok na Ukrajinu v regulérní válku. Únor 2022 zase všechno mění a přináší nové výzvy. Na Ukrajině už nějaký čas budujeme dokumentaristickou pobočku, máme kontakty v tamním neziskovém sektoru, a protože jsou v Post Bellum muži – a ženy – činu, rozjíždíme jako jedna z prvních organizací u nás pomoc napadené zemi. V jednom ze skladů na pražské periferii kolegové na koleně vyrábějí neprůstřelné vesty a kompletují další obranný materiál. Toho se neúčastním, v dokumentaristice máme stále dost práce, ale počínání kolegů kolem Martina Kroupy a Martina Ocknechta sleduju s neskonalým obdivem.

Vyprávět skutečné příběhy algoritmům navzdory (2026)

Co říct závěrem? Post Bellum jsem poznal jako partu lidí, kteří se všichni vejdou k jednomu většímu hospodskému stolu. Dnes pro Paměť národa pravidelně pracují nižší stovky zaměstnanců a další lidé spolupracují externě. Dříve leckdy dělali všichni všechno a každý věděl o tom druhém. Dnes se specializujeme, ale také se uzavíráme do svých bublin. Některé kolegy osobně ani neznám, což dřív nebývalo. V takovém počtu se také snáz přihodí, že mezilidské vztahy zaskřípou a lidé odcházejí – a ne vždy v dobrém. Přesto doufám, že původní duch pospolitosti, formované smyslem naší práce, stále v nějaké podobě přetrvává.

Budeme to potřebovat, protože se zjevně nacházíme na prahu velkých změn a nejspíš ne úplně lehkých časů. Když odhlédnu od politických turbulencí doma i ve světě a zůstanu u naší dokumentaristické mise, dnes už natočíme nanejvýš několik pamětníků, kteří vědomě prožili léta druhé světové války. Mizí i svědci nejtěžších časů stalinistické krutovlády. Tím nechci říct, že bychom neměli koho natáčet, právě naopak. Svědectví ze 60. let, z časů normalizace a dnes už i příběhy z období porevoluční transformace však přece jen vyžadují trochu jiné způsoby vyprávění.

Myslím, že jsme se za ty roky – leckdy za cenu různých omylů – naučili natáčet pamětnické vzpomínky, uchovávat je pro budoucnost, zasazovat je do historického kontextu a srozumitelně převyprávět. Dokážeme ale obstát i v době, kdy algoritmy leckdy vítězí nad fakty? Dokážeme, že reálné mezilidské setkání a předávání životních zkušeností je mnohem víc než uměle vygenerovaný obsah na sociální síti? Věřím, že ano, a moc bych si to přál.