Sedmnáctiletá Hana Hamplová v roce 1968 dokončila třetí ročník letenského gymnázia Nad štolou. Probouzel se v ní zájem o fotografování a chodila do fotografického kroužku v Lidové škole umění, kde vyučoval pedagog a teoretik fotografie Ján Šmok. „Kromě různých kompozičních pravidel nám vštěpoval základní fotografickou poučku: ,U každého záběru si položte otázku - Proč to fotím? Proč dělám ten záběr?’“ vzpomíná Hana Hamplová.
„Davaj pljonku!“
O prázdninách před maturitním ročníkem dostala příležitost vyzkoušet si roli dokumentární fotografky v terénu. Jednadvacátého srpna 1968 obsadily Prahu sovětské tanky a Hana vyrazila s fotoaparátem do ulic. „Měla jsem kliku, potkala jsem nějakého kluka, který jezdil na motorce. Jezdila jsem s ním a během prvního dne jsme se dostali na hodně míst v Praze.“ U Hradu hovořili s ruskými vojáky:
Aby zjistila, na jakou vzdálenost se může k vojákům bezpečně přiblížit, zkoušela je fotit nejprve bez filmu. „Přistoupila jsem blízko k nim a naoko jsem je fotila. Oni hned: ,Davaj pljonku.’ Otevřeli aparát, chtěli vyndat film, ale film tam nebyl. Díky tomu jsem zjistila, jak blízko se k nim mohu dostat.“
Druhý den se vydala fotit k budově ÚV KSČ (dnešní ministerstvo dopravy), která byla doslova v obležení ruských vojáků. „Přichomýtla jsem se k nějaké skupince protestujících občanů. Začali jsme zpívat hymnu a přistoupili jsme blíž k budově. Stáli jsme metr, možná dva metry od vojáků. V tu chvíli dostali pokyn, aby na nás mířili,“ vzpomíná Hana Hamplová na dramatické okamžiky a pokračuje:
Fotografie, které pořídila v srpnových dnech, po prázdninách vystavila ve škole na nástěnce, kde vydržely téměř celý školní rok. V lednu 1969 potom fotografovala také na pohřbu Jana Palacha.
„Nepřistupovat na kompromis,“ odpovídá na otázku, co pro ni osobně znamenal Palachův čin. „Ale později jsme na ten kompromis přistoupili všichni. Když máte v totalitním systému existovat, vždycky kolaborujete, to si můžete omlouvat, jak chcete. Jde o to, aspoň si toho být vědom,” říká a dodává, že její ročníky byly podle jejího názoru normalizací poznamenány nejvíce, protože ještě stihly vnímat uvolněnou atmosféru Pražského jara, ale vzápětí se ocitli pod příkrovem normalizace. “Kdo vstupoval do KSČ po roce 1969, to už byli jenom kariéristi. Slušný člověk nemohl s ničím takovým spolupracovat. Byl to jen kariérismus a kalkul.”
Nikdy se mezi nás nedostaneš
Ke konci gymnázia se Hana Hamplová rozhodla, že by chtěla studovat kameru na FAMU. Aby si vyzkoušela natáčení v praxi, po maturitě na rok nastoupila v Československé televizi, kde pracovala jako takzvaný „ocasník“ - tedy pracovník, jehož úkolem je popotahovat kabely při přemisťování studiové kamery. Jako členka nižšího technického personálu počínající normalizaci v televizním molochu nevnímala, z jejího pohledu se projevovala jen tím, že se mírně utlumovala výroba nových pořadů.
Jako žena to ovšem mezi kolegy neměla snadné. Když se zmínila, že v budoucnu by chtěla pracovat jako asistentka kamery, jednoznačně jí sdělili:
„Ale proč?“ zajímala se. „Vždyť práce asistenta není nijak fyzicky namáhavá.“
„Ten důvod je jednoduchý,“ odpověděl jeden z kolegů. „Protože kdyby se jednou přišlo na to, že to může dělat i ženská, byli bychom s prachama v prdeli.“
„Tehdy jsem si uvědomila, že to je semknutá partička, ve které nemám šanci,“ poznamenává Hana Hamplová.
V roce 1971 se jí nicméně podařilo složit zkoušky na obor kamera na FAMU. I tam byly samozřejmě studentky ve výrazné menšině, podle Hany Hamplové v té době přijímali jednu dívku zhruba jednou za tři roky a jejich „úmrtnost“ byla vysoká: jedinou známou kameramankou byla Věra Štinglová, působící v dětském televizním vysílání.
.jpg)
V té době ještě bylo možné se na školu dostat bez komunistické protekce a bez členství v Socialistickém svazu mládeže, založeném roku 1970. Ke vstupu do SSM ovšem byli studenti tlačeni hned od prvního ročníku. A většina z nich také uposlechla - s vidinou, že to pro jejich budoucí kariéru bude znamenat určité zvýhodnění. „Já jsem jim říkala, vy pitomci, jakápak je to výhoda, když do toho SSM vstoupíte úplně všichni? Potom budete muset udělat další krok, vstoupit do KSČ, abyste z toho nějakou výhodu měli.”
Studenti, kteří ve vyšších ročnících vyjížděli do světa na různá stipendia, byli navíc pod tlakem, aby podepsali spolupráci s StB. „Ty úkoly, které jim StB dávala, byly naprosto legrační. Zdánlivé maličkosti, jako vyfotit v Paříži stávku metařů nebo vyfotografovat nějakou konkrétní budovu. Ale byl to takový úpis ďáblu. Člověk sice udělal jen drobnost, ale už tou drobností se jim zavázal napořád,“ popisuje Hana Hamplová.
Normalizace prosycená alkoholem
„Normalizační léta v našem prostředí byla značně prosycená alkoholem,” poznamenává Hana Hamplová. “Hospod a vináren tehdy nebylo tolik a když člověk večer vyrazil, v každém podniku potkal někoho známého.” Se svými spolužáky se nejčastěji scházela ve vinárenské části restaurace U zpěváčků nebo v kavárně Slavia. Tam mohli zpovzdálí pozorovat osazenstvo vyhlášeného “stolu bohů”, u něhož se scházely osobnosti ze světa výtvarného umění, jako Jiří Kolář, Karel Malich nebo básník Josef Hiršal. Příležitost dát se s nimi do řeči nastala jen výjimečně, ale když se Hana Hamplová v roce 1977 rozhodovala, zda má podepsat prohlášení Charty 77, obrátila se pro radu právě na Jiřího Koláře. Ten jí odpověděl jednoznačně:
Hana jeho rady uposlechla, dění okolo Charty ale vnímala neméně intenzivně. Velmi ji zasáhlo, když její kolegové kameramani z Československé televize odsuzovali celebrity, které v Národním divadle podepsaly prohlášení Anticharty - a přitom věděla, že to byli právě oni, kdo celý přenos z Národního divadla technicky zajišťoval. „Stavěli se do role kritiků a lidí s nadhledem, ale to oni tam snímali Wericha v detailu, to oni vytvářeli atmosféru té události pro zbytek národa,“ konstatuje.
Od začátku 80. let se podílela na vydávání samizdatové literatury v edici Vladimíra Pistoriuse Krameriova expedice 78. Připravovala po výtvarné stránce přebaly knih, kter se tiskly na fotopapír, a také fotografovala autory, jejichž portrét byl obvykle uvnitř knihy.
Fotografování pro ni znamenalo nejen seberealizaci, ale také přivýdělek, který její rodině pomáhal udržet se nad vodou. Protože neměla požadované fotografické vzdělání, nemohla být registrována v žádném profesním svazu fotografů, a tudíž neměla možnost pracovat oficiálně jako fotografka na volné noze. V roce 1985 ji ale nedostatek financí donutil hledat zaměstnání. Nastoupila jako fotografka na dermatologické klinice, kde bylo jejím úkolem fotografovat lidi postižené kožními chorobami. „Prožila jsem tam báječná léta,“ konstatuje. Na špičkové klinice se setkávala s nejtěžšími případy lupénky a dalších kožních nemocí. „V prostředí nemocných lidí je člověk konfrontovaný s něčím opravdu obtížným. Já jsem ty lidi považovala za hrdiny.“
Během dnů následujících po demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989 se Hana Hamplová snažila fotit v ulicích Prahy, stejně jako v letech 1968 a 1969. „Od soboty 18. listopadu jsem každý den fotila na Václavák, ale fotila jsem čím dál tím míň, protože většinou jsem plakala. Zjistila jsem, že ty situace jsou pro mě příliš emotivní, takže fotografií z té doby mám jen málo.“
