Pilná studentka, recitátorka budovatelských básní, už na vysoké škole kandidátka a potom členka strany. Jana Ondřejčková v době svého dětství a mládí v padesátých a šedesátých letech souzněla s oficiálním duchem tehdejší doby. A v roce 1968, když se poprvé dostala k nformacím o zločinech stalinismu, se nadchla pro uvolnění Pražského jara.
Dnes cítí, že pojmy jako „osmašedesátník“ a „dubčekovec“ jsou mladší generací vnímány jako cosi hanlivého. „Vy jste nezažili, že sedíte před obrazovkou, na které dojatý Dubček říká, teď budeme budovat socialismus s lidskou tváří. Nedovedete si představit, co to pro nás znamenalo. Těšili jsme se, že ukážeme světu tu třetí cestu,“ říká v rozhovoru s Adamem Drdou pro Paměť národa.
O to těžší ránu pro ni znamenala invaze vojsk Varšavské smlouvy, kterou zažila jako zaměstnankyně Československého rozhlasu.
„Předpoklady pro studium západního jazyka“
Jana Ondřejčková v rozhovoru s Pamětí národa zpětně reflektuje, že její cesta za vzděláním i prestižním zaměstnáním v rozhlasu byla možná usnadněná tím, že pocházela z dělnické rodiny. Vyrostla v Nových Třebonicích kousek od Prahy, její otec František Honochil celý život pracoval ve vysočanské Pragovce, maminka ještě před svatbou pracovala jako služka. Jana měla tři mladší sestry a na studia se z nich dostala jako jediná a své příležitosti si velmi vážila.
Na gymnáziu, ve třídě dětí pražských lékařů a úředníků, kvůli tomu trpěla komplexy méněcennosti, což si kompenzovala horlivostí ve studiu: „Byla jsem velmi svědomité žákyně, odhodlaná dodržovat daný řád a plnit své povinnosti.“ Ale u přijímacích zkoušek na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy byl její původ výhodou. Toužila studovat ruštinu, ale protože si musela zvolit ještě druhý cizí jazyk, přibrala si k ní němčinu. Překvapilo ji, když ji poslali rovnou na katedru germanistiky. Přijímačky byly až podezřele jednoduché, Jana dostala jen jedinou otázku – co je to NATO? Když stručně odpověděla, komise byla spokojena a brzy nato jí přišlo oznámení, že je přijata.
Až o léta později, roku 1968, když mohla nahlédnout do svých kádrových materiálů, odhalila pozadí svého přijetí na vysokou školu. V jejích papírech stálo:
Tehdy pochopila, že díky svému původu měla přijímací zkoušky možná snadnější než jiní uchazeči.
Do redakce zahraničního vysílání
Během studia germanistiky a rusistiky ji učilo mnoho tehdejších předních odborníků, mimo jiné i bývalý diplomat Eduard Goldstücker, tehdy čerstvě rehabilitovaný jako oběť politického procesu padesátých let. Právě on ji roku 1961 navrhl na členství v KSČ a stal se i jejím ručitelem. Jana Ondřejčková k tomu poznamenává:
Díky tomu, že už během studia se Jana vdala, nemusela po promoci nastoupit na umístěnku mimo Prahu. Dostala nabídku na práci v zahraničním vysílání Československého rozhlasu, kde předtím působila jako stážistka. Zpětně si uvědomovala, že v tom mohlo sehrát roli i její členství v KSČ: „Tehdy mě to ale nenapadlo, říkali mi, že mám cit pro rozhlasovou práci.“ Jejím úkolem bylo překládat texty pořadů do němčiny a připravovat je pro vysílání.
Jako zaměstnankyně rozhlasu prožívala také politické uvolňování Pražského jara. Ona i její manžel coby přesvědčení komunisté se poprvé dostávali k podrobnějším informacím o hrůzách politických procesů stalinismu, přečetli si například Doznání Artura Londona, a začátkem roku 1968 tak zažívali tvrdé rozčarování: „Pro manžela to byl obrovský šok a osobní tragédie. Zklamal se ve všem, čemu věřil. Poprvé jsem ho viděla plakat,“ říká Jana Ondřejčková.
V redakci pod namířeným samopalem
21. srpna 1968 nad ránem probudil manžele Ondřejčkovy v jejich bytě na Petřinách rachot letadel z ruzyňského letiště. V okolních domech se rychle rozsvěcovala okna, z jednoho z nich kdosi vykřikl: „Rusáci jsou tady!“ Tak se Jana Ondřejčková dozvěděla o přepadení Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Nasedli na manželovu motorku a jeli do centra. „Na náměstí Republiky jsme viděli kropicí vůz a na něm skupinku mladíků. Jeden z nich držel československou vlajku, jeden chlapec na tom vozu plakal.“ Dorazili k budově rozhlasu, kolem které již vládla značně vyostřená atmosféra mezi okupačními vojáky a protestujícími Pražany. Janin vedoucí z balkónu v prvním patře na ni volal, ať do budovy nechodí, ona ho ale neuposlechla a spěchala dovnitř.
Před budovou rozhlasu se střílelo, některé kulky vlétly i do oken a jedna zasáhla i Janin stůl, takže zaměstnanci z kanceláří, které měly okna do ulice, se zdržovali na chodbách. Přicházely zprávy o tom, že v garáží rozhlasu se obvazují ranění. Okolo poledního přišel příkaz vpustit do budovy sovětské vojáky. „Přišli k nám na chodbu a my jsme se museli postavit čelem ke zdi,“ popisuje Jana Ondřejčková následující události.
Postupně ji vedl do jednotlivých kanceláří a na jeho pokyn musela vypnout a vytáhnout ze zásuvky všechna technická zařízení rozhlasu. „V ten moment jsem si neuvědomovala strach. Na strachem, že člověka mohou zastřelit, převládal šok z toho, co se stalo. Že nás přepadli, že tady jsou.“
Později téhož dne museli zaměstnanci rozhlasu opustit budovu. Jana se vydala s manželem po Praze s úmyslem oslovovat sovětské vojáky a vysvětlovat jim, že v Československu není kontrarevoluce. Většina z nich s nimi odmítla hovořit, jen se bez výrazu dívali před sebe. Jeden mladý voják prý plakal: „Brečel tak, že měl cestičky slz na zaprášených tvářích.“ Teprve u třetího tanku narazili na mladého důstojníka, který byl ochoten s nimi mluvit. „My nechápeme, proč proti nám tak protestujete. Dostali jsme okamžitý rozkaz, že musíme jet na pomoc bratřím Slovanům, protože do pohraničí Československa prý vtrhli západní imperialisté a stojíme na pomezí třetí světové války.“
Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa považuje za ostrý řez ve svém životě: „Uvědomila jsem si, že ničemu nemám slepě důvěřovat, že mám používat hlavně svůj rozum. Člověk se může opájet krásnými idejemi, ale nemá je slepě přijímat. To se pro mě od té doby určitě změnilo.“
Vyškrtnuta, nikoli vyloučena
V roce 1970 se v Československém rozhlasu již naplno začaly projevovat nové poměry, začínala takzvaná normalizace a většina dosavadních vedoucích pracovníků musela odejít. V roce 1971 se Jana musela v rozhlasu podrobit stranickým prověrkám. Zaznívaly na nich dvě klíčové otázky: zda prověřovaný souhlasí s tzv. bratrskou pomocí (tedy invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa) a zda souhlasí s probíhající normalizací. „Já jsem na obě otázky odpověděla ne. Naivně jsem jim odpověděla, že celý život jsem věřila, že Sovětský svaz je náš nejlepší přítel. A tohle si přátelé nedělají. Přátelé musí o problémech diskutovat a najít společnou cestu.“
Po pohovoru si ji její nadřízený František Böse vzal stranou a řekl:
Vzápětí se od něj dozvěděla, že se s ní počítalo s „novým mladým kádrem“ do vedení celé redakce německého vysílání. Normalizátoři totiž předpokládali, že s nimi bude ochotna spolupracovat.
Jana Ondřečjková byla po prověrkách vyloučena z KSČ, ale proti rozhodnutí se odvolala na ÚV KSČ, a verdikt vyloučení jí změnili na méně závažné vyškrtnutí. Stranu musel opustit také její manžel. „Člověk, který byl pouze vyškrtnutý, mohl snadněji získat práci. A my jsme se s manželem domluvili, že jeden z nás musí být umírněnější, abychom rodinu existenčně neohrozili,“ říká Jana Ondřejčková.
V rozhlase tak zůstala po celou dobu normalizace, přestože musela opustit redaktorský post, snížili jí plat a nesměla dostávat prémie. V následujících letech se setkávala často s až nesmyslnou cenzurou, ale do hry vstupovala i autocenzura:
Deziluze z potlačení Pražského jara roku 1968 ji poznamenala natolik, že pár komunistického režimu v listopadu 1989 sledovala s neustálým strachem, že ten proces znovu někdo nebo něco zvrátí: „Pořád jsem měla takovou obavu, že se to nepovede, že to skončí špatně.“
Mozí její kolegové, kteří se v době normalizace kompromitovali, museli poté rozhlas opustit. Ona sama k nim nepatřila – odešla na vlastní žádost roku 1991. Pracovala potom jako průvodkyně, do rozhlasu se znovu podívala až roku 2023, kdy jí vnuk zařídil soukromou návštěvu budovy na Vinohradské třídě, která byla třicet let jejím druhým domovem.
