„To byla paráda, to si nedovede představit,“ vzpomíná pamětník Miroslav Ilek na oslavy státního státku na Podkarpatské Rusi. V nejvýchodnější výspě tehdejšího Československa žili lidé mnoha různých národností i vyznání, ale v ten den je podle jeho slov všechny spojoval pocit sounáležitosti.
„Na ten večer se sjeli všichni ze širokého okolí. Ten průvod, to bylo něco monumentálního, mohutného.“ Slavnost začínala lampionovým průvodem, dlažbou otřásala děla 12. dělostřeleckého pluku. V průvodu šly sokolské a skautské oddíly zastupující mnoho zdejších národností: čeští, ukrajinští, maďarští i ruští skauti, židovští skauti makabi a rumunští cercetași. Zdálky zněly fanfáry jejich trubačů a vojenské polnice. Celý průvod zakončil ohňostroj vojenských světlic, zrcadlící se na hladině řeky Už.
„Nemohu na to zapomenout,“ říká s dojetím Miroslav Ilek a zdůrazňuje význam celé slavnosti:
„Lidé v té době měli povědomí, co je to republika a co znamená i pro Podkarpatskou Rus,“ dodává. „Nikdo nebyl k účasti na oslavách nucen, za neúčast nehrozil postih, být při tom považoval každý za věc cti.
Maďaři, Rusíni, Slováci i Židé
Miroslavu Ilkovi bylo v té době čtrnáct let a chodil na gymnázium v Užhorodu. Studoval v koedukované třídě, k jeho spolužákům patřili Slováci, Rusíni, Židé i Maďaři. „Národnostní ani náboženské třenice ve škole neexistovaly. Žádné povyšování, všichni byli přátelé. Ortodoxní židé nosili na pesach do školy macesy, Maďarky byly naše kámošky,“ popisuje atmosféru školní pospolitosti.
On sám se na Podkarpatské Rusi už narodil. Jeho rodiče sem přišli po první světové válce jako představitelé nově budované československé samosprávy. Otec Stanislav Ilek, původem z Vysočiny, zareagoval na inzerát, který právníkům ochotným pracovat ve státní správě na Podkarpatské Rusi nabízel rychlejší kariérní postup. Nastoupil nejprve v Chustu jako vrchní komisař, později se stal okresním hejtmanem a nakonec radou politické správy celé Podkarpatské Rusi se sídlem v Užhorodu.
Stanislav Ilek si svým zásadovým postojem nadělal v místě svého působení nepřátele zejména mezi místními Maďary, protože hned po svém příchodu nechal v souladu s novými československými předpisy strhnout maďarské nápisy a zachoval pouze české a rusínské. K jeho popularitě mezi Maďary nepřispěla ani pozemková reforma z roku 1919, v jejímž důsledku byly maďarské velkostatky rozparcelovány mezi drobné zemědělce.
Maďaři v té době představovali nejbohatští a nejvzdělanější vrstvu obyvatelstva, z jejich řad se rekrutovalo mnoho úředníků, kněží i právníků. K Rusínům se však podle slov Miroslava Ilka chovali dosti nadřazeně:
Důsledkem bylo velmi ponížené chování Rusínů i vůči československé samosprávě a četníkům: „Když něco potřebovali na četnické stanici, báli se zaklepat a vstoupit. Postávali před stanicí, ale neodvažovali se četníky oslovit,“ vypráví Miroslav Ilek.
Od konce dvacátých let se přibývalo na Podkarpatské Rusi lidí, kteří se hlásili k ukrajinské identitě. Přicházeli hlavně jako uprchlíci ze Sovětského svazu. „Byli to oponenti komunistického režimu. Československo jim uznávalo jejich vzdělání, takže se snadno dostávali do státních služeb, politicky se zapojovali a šířili ukrajinské národní povědomí,“ vysvětluje Miroslav Ilek. Současně přibývalo i rozmíšek mezi místními Rusy a Ukrajinci, kteří se handrkovali o funkce v různých institucích.
Konec Masarykovy éry
V Užhorodu přesto převládala mírumilovná multikulturní atmosféra, k níž přispívala i slovenská měšťanka a hebrejské gymnázium. „Na nábřeží byla široká kolonáda s nově vysázenou lipovou alejí, kam se chodilo na promenádu,“ vzpomíná Miroslav Ilek. „Hrála tam vojenská kutálka, která v populárně upravených aranžmá seznamovala lidi se slavnými operními i jinými klasickými melodiemi,“ připomíná význam vojenské dechovky pro šíření kulturního povědomí mezi občany, kteří neměli možnost dostat se do opery nebo divadla ve velkých městech.
V době, kdy užhorodští roku 1937 slavili státní svátek 28. října, se však éra tolerantního soužití různých národností na Podkarpatské Rusi pod vlivem dějinných událostí zvolna chýlila ke konci. Symbolický nádech měla v tomto ohledu užhorodská tryzna za zesnulého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v září 1937, kdy skauti drželi čestnou stráž u Masarykovy sochy na náměstí a občané z různých národnostních skupin a spolků u ní kladli věnce. Miroslav Ilek na to vzpomíná:
Již na jaře 1938 začaly region terorizovat bojůvky Maďarů, oděných v černých kabátech – říkalo se jim brodyovci podle maďarského politika Andreje Brodyho, který byl jejich iniciátorem. Zpočátku proti nim úspěšně zasahovaly oddíly československých četníků: „Četníci nebyli žádní strejcové, byl to útvar, který měl bezpečnost velmi dobře v rukou,“ poznamenává Miroslav Ilek.
Na podzim 1938 na První vídeňské arbitráži bylo rozhodnuto, že Československo musí část území Podkarpatské Rusi včetně Užhorodu odevzdat Maďarsku. Miroslav s rodiči se o tom dozvěděli z rozhlasu u souseda: „Rádio měl v té době jenom jeden náš známý, který byl velký sportovní fanda a poslouchal fotbalové zápasy.“
Otec Stanislav Ilek s československou samosprávou přesídlil do nového hlavního města Chustu, kde zůstal až do rozpadu Československa a nacistické okupace v březnu 1939. Miroslav s matkou se přestěhovali do Brna. Už po cestě vlakem přes Slovensko zažili nesnášenlivé projevy některých Slováků vůči Čechům, které předznamenávaly vznik samostatného slovenského státu. Mírumilovné soužití mnoha národností v jednom městě tím na dlouhou dobu skončilo.
