„Soudruh Jakeš osobně trval na tom, že nejdříve ze všech musí z rozhlasu odejít zahraniční redakce jako jeden muž – plus ta jedna žena.“ Tou ženou je míněna Věra Heroldová-Šťovíčková (1930 – 2015) a uvedený citát pochází z její vzpomínkové knihy Po světě s mikrofonem. Populární zahraniční zpravodajka se stala předobrazem jedné z hlavních hrdinek Mádlova aktuálního snímku, ztvárnila ji slovenská herečka Táňa Pauhofová. My v článku připomínáme kromě jejího příběhu i osudy méně známých, ale leckdy neméně statečných kolegyň z rozhlasových studií.
V roce 1949 nastoupila čerstvá maturantka Věra Šťovíčková do Československého rozhlasu, nejdřív na povinnou brigádu, pak nastálo. Bylo to v době po únoru 1948, kdy veškerou moc ve státě definitivně převzali komunisté. „Těsně předtím vyhodili řadu starších redaktorů, kteří nesympatizovali s politickým vývojem. Odešla spousta lidí a oni to řešili tak, že nahradili kvalitu kvantitou, takže místo jednoho kvalitního redaktora přijali tři blbečky,“ vzpomíná Věra Šťovíčková.
Měla štěstí, že soudruzi tehdy nevyhodili Františka Gela, nestora rozhlasové žurnalistiky. Od něj se naučila řemeslu, a protože uměla jazyky, postupně se vypracovala na zahraniční zpravodajku. S profesním zráním přišlo i postupné vystřízlivění z mladických komunistických ideálů. Zpravodajské ostruhy sbírala hlavně v Africe, v roce 1968 se ale vrátila do pražské redakce, protože „chtěla být u toho“.
Chtěla být u toho
Dne 20. srpna roku 1968 večer volal Věře Šťovíčkové tehdejší šéf armádního rozhlasu, plukovník Šeda: „Věro, právě jsem dostal telefonickou zprávu, že hranice překročily tanky spřátelených mocností. Já mu poděkovala, otočila se na podpatku a jela zpátky do rozhlasu.“ Stala se jedním z hlasů svobodného vysílání v noci z 20. na 21. srpna roku 1968, kdy rozhlasovou centrálu na Vinohradské postupně obklíčily a nakonec obsadily sovětské tanky.
„Hlásili jsme zprávy z úřadů a oficiálních zdrojů, ale také odsouzení okupace a podporu pro Dubčeka od různých pracovních kolektivů a informace, co se kdy a kde bude dít.“ Zažila střelbu na Vinohradské ulici i přímo v rozhlasové budově. Vzpomínala ale i na tragikomické okamžiky. „Když skončila moje relace, tak jsme šli do ředitelny o patro výš zeptat se, jak máme postupovat. A tam jsme našli pana ředitele – a to je nesmrtelná vzpomínka – jak seděl ve výklenku svého stolu skrčený na zemi. Schovával se pod svým vlastním psacím stolem.“
Po ovládnutí budovy okupanty vysílání neumlklo. Věra hlásila z provizorního studia v tehdejším kině Skaut ve Vodičkově ulici. Trvalo to do 27. srpna, kdy se vrátili z Moskvy představitelé strany a státu. Přivezli ponižující podmínky okupace, ale redaktoři se mohli do budovy na Vinohradské zase vrátit. Z návratu do normálních poměrů se ale brzy stala „normalizace“. Soudruzi opřeni o statisícovou armádu okupantů se začali novinářům mstít.
Věra Heroldová-Šťovíčková, Sláva Volný, Karel Jezdinský, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský a další redaktoři z redakce mezinárodního života v očích veřejnosti fungovali jako symboly odporu proti invazi. Takřka všichni z legendární redakce mezinárodního života museli rozhlas dříve či později opustit, také je vyloučili je z komunistické strany. Populární redaktorka měla po dvaceti letech hvězdné rozhlasové kariéry problém najít práci.
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
