„Ráno jde zase jako obvykle Fanouš pro mlíko a buchty a cestu mu zkrápí mohutné přívaly šedého deště – počasí je skoro březnové, a Toník mu dává přiléhavý název – okupační. A ani netuší, jak blízko je k pravdě. To, co nám přichází za chvílí říct Honza z Poličky a další jeho kamarádi, je tak děsivé a neuvěřitelné, že nejdříve krotíme jejich počáteční vzrušení a celkem klidně vyslechneme skoro šílená slova: Československo, naše drahá vlast, je napadeno vojsky Varšavské smlouvy.“
Tolik doslovný citát z cestovního deníku, který si psal tehdy třiadvacetiletý František Kroutil z Prahy. Pár dnů předtím, konkrétně 16. srpna pozdě večer, nasedl s kamarády v Praze do lehátkového vlaku mířícího do Bulharska k Černému moři. A právě 21. srpnem se běžná letní dovolená změnila v anabázi, která Františku Kroutilovi převrátila život vzhůru nohama.
Ve středu 21. srpna se mladí Češi vydali do kempu v Nesebaru, kde pobývalo více krajanů. Lidé se snažili naladit československé vysílání. „Zprávy se poslouchají až do časného rána, vypětí nervové je maximální a nikdo si ani neuvědomuje, že by měl odejít zavřít [oči] alespoň na chvíli a pak se náhle probudit s vědomím, že minulý den byl jen zlým snem – a kéž by všechno tragické bylo jen lživým snem!“ stojí v závěru deníkového zápisu datovaného k 21. srpnu 1968.
V Jugoslávii nás krmili
František a jeho přátelé se hned následující den rozhodli odjet do Jugoslávie. I zde vládli komunisté, ale po roztržce jugoslávského prezidenta Tita se sovětským vůdce Stalinem v roce 1948 relativně nezávisle na Sovětském svazu. Pražskému jaru a jeho představitelům opakovaně deklarovali podporu a s Čechoslováky ve dnech okupace i v dalších měsících byli solidární. František Kroutil a jeho přátelé skončili v Sarajevu, kde pro československé uprchlíky otevřeli tábor v Ildží. Čas trávili poslechem zpráv, ale ke slovu přišla i kytara a písničky Semaforu.
„Bylo nás devět nebo jedenáct. Postavili jsme si stan a žili s pomocí Jugoslávců, kteří nás krmili a vařili nám. Večer jsme se tam starali o kulturní program,“ vyprávěl pro Paměť národa František Kroutil, do té doby profesí geodet, ale také vášnivý amatérský hudebník.
Jejich další kroky vedly do Vídně, kam se dostali přeplněným vlakem ze Záhřebu. Tady poprvé zakusili realitu běženců, kteří zůstali bez prostředků v cizím státě. Nelehká situace prověřila vztahy trojice kamarádů. Zatímco Antonín Špergl se rozhodl pro návrat do Československa, František spolu s Petrem Václavíkem se rozhodli dál pokračovat v uprchlické anabázi a koncem září se vydali do Švýcarska.
To tehdy patřilo k zemím, které československým uprchlíkům vyšly maximálně vstříc. František nezapomene na vřelé přijetí a své první ubytovatele – mladé manžele Arnolda a Elisabeth Van der Waerdenovy, ze kterých se stali jeho celoživotní přátelé, ale nezapomene také na pocity osamělosti a stesk po domově. Naštěstí za ním mohla přijet přítelkyně Jiřina, která srpen roku 1968 trávila pro změnu u příbuzných v Kanadě.
V květnu 1969 se za Františkem vypravili i jeho rodiče. František už měl zaměstnání a za první úspory si pořídil maličkého ojetého volkswagena. Tím pak rodiče vozil po výletech v horách. Když nastal čas odjezdu, bylo jasné, že se loučí nadlouho: „Když otec viděl, že se nám vlastně dobře daří, tak už nechtěl mermomocí, abychom se vrátili.“
.jpg)
Do Františkova deníku ještě otec napsal vzkaz: „Buď vždy hrdým Čechem a nezapomínej na svou vlast, která bude opět krásná, až tam lidé najdou sami sebe.“
František si ve Švýcarsku v září roku 1969 vzal svou přítelkyni Jiřinu, usadili se v Schaffhausenu poblíž Curychu a oba měli štěstí, že se jim podařilo najít zaměstnání ve svých profesích. František pokračoval jako geodet a Jiřina pracovala jako zdravotní sestra. Oba se účastnili dění v krajanské komunitě a sledovali zprávy z domova. Čas od času za ním mohli přijet jeho rodiče – penzisté. Sourozenci ale ne. Do své vlasti se vrátil natrvalo v roce 2006.
Dětství v Molochově
Zatímco František Kroutil vyrůstal v rodině, která s komunistickým režimem nesouzněla, Miroslav Šik pocházel z prostředí tehdejší nomenklatury. Jeho otcem byl Ota Šik (rodným jménem Otto Schick), legendární komunistický ekonom a jeden z hybatelů reformního dění konce šedesátých let. Za sebou měl zkušenost mladého komunistického odbojáře a vězně jednoho z nejtvrdších nacistických koncentračních táborů – Mauthausenu.
