Krystina Hauck přišla na svět v době, kdy Berlín už devět let rozdělovala zeď a západní a východní část Německa byly neprostupně odděleny železnou oponou. Vyrůstala ve východoněmeckém Chemnitzu, ve městě, které v době jejího dětství a dospívání neslo název Karl-Marx-Stadt. Život v NDR se jí nezdál šedivý, protože jiný neznala. Bydlela s rodiči na panelovém sídlišti, studovala na střední škole, byla členkou svazu mládeže FDJ, o ideologii příliš nepřemýšlela. Přesto, jako mnoho jejích vrstevníků, vzhlížela k Západu, kde tušila barevnější, více vzrušující život, jak ho znala z pašovaných výtisků čaospisu Bravo.
Láska s předzvěstí konce
Na střední škole se zamilovala do spolužáka Holgera Frenzela. Jenže Holgerovi rodiče měli zažádáno o vystěhování na Západ, dva roky žili v provizoriu se sbalenými kufry, protože povolení k vycestování mohlo přijít kdykoli. Nad jejich láskou se tak permanentně vznášela hrozba, že může kdykoliv skončit.
A to se také jednoho dne stalo. Jedné červnové soboty roku 1987 dostali Frenzelovi „žlutou kartičku“, tedy povolení. Všechno šlo ráz na ráz, do úterka byli pryč, zůstal po nich jen zapečetěný byt a Krystině vzpomínka na rychlé rozloučení na nádraží.
Mezi ní a Holgerem nyní byla ostře střežená hranice. Do NDR nemohl přijet ani na návštěvu, ona zase nesměla na Západ. Zbyly jim jen dopisy, telegramy a drahé, dlouho dopředu plánované telefonáty, kvůli nimž musela Krystina chodit k sousedům – doma totiž telefon neměli.
Nakonec ale přišli na způsob, jak by se přece jen mohli dál vídat.
Byla ochotna udělat cokoliv
Občané NDR i Západního Německa totiž mohli volně jezdit do sousedního Československa. Místem jejich schůzek se tak staly hotely v Karlových Varech, Ostrově a dalších pohraničních městech.
V září 1988 Krystina oslavila osmnácté narozeniny. Touha odstěhovat se za Holgerem na Západ ji za ten rok ani na chvíli neopustila, a teď, jako plnoletá, konečně mohla započít cestu k jejímu uskutečnění.
Před nadcházejícím říjnovým setkáním jí Holger řekl do telefonu zvláštní věc: „Koupil jsem ti nové džíny, ale musíš do nich ještě trochu zhubnout.“ Krystina byla štíhlá, ale pro svého přítele byla ochotna udělat cokoliv. Zahájila třídenní půst a do setkání shodila tři kila.
Teprve při setkání v Karlových Varech pochopila, proč to po ní Holger chtěl – a proč to nemohl říct do telefonu.
Nekonečné minuty v úkrytu
„Tentokrát můžeš jet s námi,“ řekl jí Holger, když dorazil do hotelu s kamarádem Peterem Härpferem, a vysvětlil Krystině svůj plán, jak ji dostane na Západ. Jeho automobil Opel Manta měl prostor pro nádrž na benzín přestavěný na skrýš, kam se dívka měla před hranicemi schovat, a takto ji chtěli převézt do Západního Německa. Přes den si celou akci vyzkoušeli v lese a v noci se vydali na cestu.
Krystina Hauck vzpomíná na začátek dobrodružné výpravy, když se ocitla ve tmě ve stísněném prostoru po nádrži:
Věděla, že auto má zastavit celkem třikrát, na české straně hranice byly dvě závory, na německé jen jedna. Auto dvakrát zastavilo, dvakrát se rozjelo, potom zastavilo potřetí. Krystina se domnívala, že už mají vyhráno: „Myslela jsem si: ,Jeďte už přece, prostě už jeďte!’“ Míjely minuty, které se jí zdály jako hodiny.
Ale pak uslyšela divné klepání. Kdosi se dobýval do útrob vozu.
Českoslovenští pohraničníci je totiž neušetřili důkladné prohlídky. Někdo odšrouboval poklop nad její hlavou, oslepilo ji světlo baterky a hleděla do hlavně samopalu.
Devatenáct měsíců za nic
První výslech absolvovala Krystina ještě na hranicích, ptom ji převezli do věznice v Plzni, kde byla deset dní držena na samotnice. „Nic mi už nepatřilo. Skoro žádné jídlo, nic k pití, žádný kontakt. Nebyla tam postel, často jsem únavou spadla na zem. Sledovali mě, i když jsem šla na záchod.“
Její anabáze pokračovala v Praze na Pankráci, kam ji přepravovali v autobuse plném spoutaných mužů. A odtud ji s dalšími východoněmeckými vězni přepravili do NDR. Ocitla se ve vazební věznici Kassberg v Karl-Marx-Stadtu a její advokát jí škodolibě sliboval dvouletý trest. K soudu šla v lednu 1989, spoutaná na rukou i na nohou jako těžký zločinec. Dostala devatenáct měsíců, které si měla odpykat ve vězení v Dessau.
„Necítila jsem se jako vězeňkyně. Já jsem přece nic neprovedla. Ve svých očích jsem se ničeho trestného nedopustila,“ uvažuje Krystina Hauck v rozhovoru s Janem Blažkem pro Paměť národa. „Jestli jsem byla politická? To je složitá otázka. Ne, vlastně ne. Dopustila jsem se trestného činu ve státě, který zneužíval lidi. Ale neměla jsem žádné politické pohnutky. Byla jsem zamilovaná, nic víc. Ale taky zase nic míň.“
Téměř po celou dobu svého věznění se Krystina domnívala, že jejího přítele Holgera a jeho kamaráda Petera postihl možná ještě horší trest. Teprve v srpnu 1989 se od rodičů dozvěděla, že oba byli po pár dnech propuštěni a Holger si na Západě našel novou přítelkyni. To za jejím dobrodružstvím udělalo hořkou tečku.
Svět se zalykal euforií, ona prožívala trauma
V říjnu 1989, přesně rok po jejím neúspěšném pokusu o emigraci, zaplnily pražské ulice opuštěné trabanty východních Němců, kteří emigrovali na Západ přes zeď západoněmecké ambasády. O tom ale Krystina neměla tušení. Začátkem listopadu se dozvěděla, že půjde domů předčasně: byla propuštěna na amnestii, kterou udělil po svém nástupu k moci Egon Krenz, nový generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa.
Domů ji propustili 9. listopadu, v den, kdy celé Německo zachvátila euforie: člen politbyra Günter Schabowski při tiskové konferenci v televizi omylem uvedl, že „ihned“ budou otevřeny všechny hraniční přechody a východní Němci mohou na Západ cestovat bez omezení. Hraniční přechody okamžitě zavalil příval cestujících a svět má tento okamžik v paměti jako pád Berlínské zdi.
Krystina to ovšem stěží dokázala registrovat. Po návratu domů trpěla posttraumatickým stresem, dlouho ji pronásledovala úzkost ze stísněných prostor i rychlých aut.
Přesto brzy nato uskutečnila svůj sen a vydala se na Západ. Usadila se v Heilbronnu, kde žil i Holger, a dokonce načas obnovili svůj vztah. Dnes ale v žije v manželství s jiným mužem, který se jí stal oporou, aby se mohla vypořádat s traumaty.
V Česku se po mnoha letech nakonec dočkala soudní rehabilitace i symbolického finačního odškodnění. „Pro mě je důležité, že český soud potvrdil, že jsem nic špatného neudělala,“ konstatuje.
