Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
„Musím okamžitě do rádia!“ To byla první myšlenka devatenáctileté studentky žurnalistiky Jany Weinerové, když 21. srpna 1968 ve vršovickém bytě jejích rodičů – tak jako v mnoha jiných domácnostech po celém Československu – nad ránem zazvonil telefon se zprávou o vpádu vojsk Varšavské smlouvy. „Možná to bylo naivní, ale chtěla jsem se za každou cenu dostat do práce. Mám přece směnu! Jenže to už nebylo možné.“
Ve středu 16. září 2026 od 16 do 19 hodin vás všechny srdečně zveme na Festival Paměti národa ve Valdštejnské zahradě Senátu PČR. Akce je určena široké veřejnosti a není nutné se registrovat. Vystoupí vynikající hudebníci i osobnosti, které nabídnou krátké úvahy o současnosti.
Srdečně vás zveme. Vstup je volný.
Před budovou rozhlasu už stály sovětské tanky a rozdmýchával se pouliční boj.
S dalšími lidmi se ukryla v chodbě domu za rohem, v Balbínově ulici: „Tam v mezipatře taky prolítla nějaká střela. Opravdu nepříjemně nám to svištělo nad hlavou.“
Každý den se dělo něco zajímavého
Jana Weinerová, později provdaná Šmídová, v rozhlasu působila jako elévka. Novinářskou profesi měla ve svém rodokmenu. Její dědeček Bedřich Weiner byl žurnalista, do rodiny se přiženil legendární publicista Ferdinand Peroutka. Největší vliv na její profesní směřování však měl otec Milan Weiner, který v šedesátých letech vedl v Československém rozhlasu legendární Redakci mezinárodního života. (Roli této redakce během Pražského jara a invaze zachytil mimo jiné i film Vlny režiséra Jiřího Mádla, kde roli Milana Weinera ztvárnil Stanislav Majer.)
Jana začala psát už na gymnáziu, přispívala do třídního časopisu, díky otci měla možnost psát glosy do Zemědělských novin. Po maturitě se přihlásila na žurnalistiku. K přijímacímu pohovoru dorazila v zelených háčkovaných minišatech, ale oslnila především svými vědomostmi, které jeden člen komise ocenil slovy:
V dobovém kontextu to bylo míněno jako kompliment a Jana to také tak pochopila. Na podzim 1967 nastoupila na žurnalistice do prvního ročníku a začala studovat v době, kdy pozvolné politické uvolňování šedesátých let spělo k vyvrcholení v Pražském jaru. „Každý den přinášel něco zajímavého,“ popisuje Jana Šmídová v rozhovoru s Pamětí národa. „Tátovi přátelé, kteří nás navštěvovali, komentovali každý posun v ústředním výboru komunistické strany. Můj osobní život byl s tím politickým propojený úplně integrálně.“ Její otec patřil v KSČ k reformnímu proudu: „Oni měli představu, že jinak než skrze stranu by ty reformy provést nešly.“
Na fakultě se sice ještě vyučovaly předměty jako „etika komunistického novináře“, ale současně už se mezi volitelnými kurzy objevovala i do té doby zapovězená témata, například sociologie, dříve nálepkovaná jako „buržoazní pavěda“.
Během prvního ročníku Jana nastoupila jako elévka do zahraniční rozhlasové redakce. Pro pořad Agentura Mikrofóra mohli studenti připravovat vlastní zprávy, při nichž čerpali nejen (jak bylo do té doby zvykem) z ČTK a sovětské agentury TASS, ale i ze západních agentur AFP a Reuters. „Dokonce nám chodil monitoring západního tisku, který byl do té doby určen jen pro nejvyšší soudruhy,“ vypráví Jana Šmídová a pokračuje:
V euforickém období ale rodinu zasáhla těžká rána. Milan Weiner v červnu 1968 začal trpět závratěmi, ztrácel vědomí a lékaři mu diagnostikovali mozkový nádor. „Jeho stav se rychle zhoršoval. Převezli ho do vojenské nemocnice, kde se zjistilo, že nádor je neoperabilní.“
„Je to jako přes kopírák. Rusové se nikdy nezmění“
Na směny v rozhlase Jana chodila i o letních prázdninách roku 1968. Během její služby 20. srpna se objevily první znepokojivé známky budoucích událostí: „Začaly chodit dálnopisy signalizující nějaké pohyby vojsk poblíž hranic. Přituhovalo.“
Večer z redakce odešla a zamířila na večírek s přáteli, kde tyto zlověstné indicie probírali. Přesto nečekala, že druhý den ráno se probudí již v okupované zemi. Po dramatické situaci před budovou rozhlasu, popsané v úvodu, se setkala s několika spolužáky. Vyráběli informační letáky a rozhazovali je při jízdě na motorce. Snažili se oslovovat sovětské vojáky a vysvětlovat jim situaci v Československu. „Většinou to nebyli žádní Rusové,“ konstatuje.
„Moje první reakce bylo absolutní překvapení,“ pokračuje. „Měla jsem o Rusech iluze. Milovala jsem ruské filmy a literaturu, připadalo mi, že to musí být zlý sen. Až v posledních letech, v souvislosti s válkou na Ukrajině mi došlo, že to je pořád jako přes kopírák. Že ti Rusové se nikdy nezmění.“
Do té doby byla zvyklá na bohatý přísun informací ze zahraničních agentur, nyní těžce prožívala nedostatek zpráv. „Shlukovali jsme se kolem člověka, který zrovna měl tranzistor, a poslouchali zprávy z rozhlasu. Třásli jsme se o osud našich představitelů, unesených do Moskvy.“
Stále ještě ale žila určitá naděje: „Nedocházelo nám, že časovou jednotkou okupace je ,jeden furt‘. Nepředpokládali jsme, že by to mohlo trvat dvacet let. Uvědomění, že budeme žít v temné době, přicházelo velmi pomalu.“
Zvrat přišel s nástupem Gustáva Husáka
Tíživost politické situace se pro Janu ještě násobila s tím, jak postupovalo onemocnění jejího otce. Milan Weiner trávil podzim 1968 na nemocničním lůžku, s tranzistorovým rádiem u ucha. Na Vánoce se jeho stav přechodně zlepšil, takže několik dnů pobýval doma, ale brzy se musel vrátit do nemocnice. Zhoršoval se mu zrak, měl problémy s řečí. Rodina i přátelé z rozhlasu ho navštěvovali až do 25. února 1969, kdy v nemocnici zemřel.
Jedním z příznaků měnících se poměrů byl hořký fakt, že pár týdnů před smrtí vláda odebrala Milanu Weinerovi Řád práce, kterým ho v předchozím roce vyznamenala. Ovdovělá matka Marie Weinerová přišla o zaměstnání a sledovala ji Státní bezpečnost: „Občas stáli před domem, měli umaštěné baloňáky a svačili chleby z papíru, bylo to hnusné,“ vzpomíná Jana Šmídová.
Směny v rozhlase pro Janu i její mladé kolegy brzy poté skončily: „Oni to začali rozprašovat. Zrušili Agenturu Mikrofóra i další pořady. Jednoho dne nám prostě řekli, ať už tam nechodíme.“ Čistky v rozhlasu pak probíhaly ještě intenzivněji a pro mnoho novinářů znamenaly konec na vrcholu kariéry.
Pro Janu osobně znamenal zásadní zlom nástup Gustáva Husáka do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ v dubnu 1969. „Zrovna jsem seděla s kamarády v hospodě, kde byla televize, když to oznámili,“ vzpomíná.
Nástup normalizace provázelo i vyhození mnoha studentů z fakulty žurnalistiky. Jana nakonec mohla školu dokončit. Snad proto – jak se domnívá – že v té době otěhotněla a provdala se za televizního redaktora Milana Šmída. První léta normalizace tak strávila v ústraní, věnovala se výchově synů Martina a Michala.
V pozdějších letech měla velké problémy uplatnit se ve svém oboru, chodila jako technická redaktorka na noční směny do Mladé fronty. Teprve roku 1983 mohla nastoupit jako píšící redaktorka do Svobodného slova, novin Československé strany socialistické, které samozřejmě také podléhaly komunistické cenzuře, přesto zde vládla uvolněnější atmosféra než například v Rudém právu. Po roce 1989 působila v Lidových novinách, Svobodné Evropě a Českém rozhlasu.
Na euforickou atmosféru změn v době Pražského jara dodnes vzpomíná jako na „hvězdné hodiny“ svého života.
