Náš nový AI asistent. Objevte v příbězích pamětníků nečekané souvislosti! Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Ladislav Mihályi se narodil roku 1980 v Bohumíně. Vyrůstal v dělnické rodině bez vojenské tradice, s kamarády však běhal po lesích a hrával si na vojáky. Vyučil se instalatérem a nastoupil do Železáren a drátoven Bohumín. Směr jeho života změnila základní vojenská služba, kterou zahájil roku 1999 u dělostřelců v Jincích. Vyhovoval mu pevný řád kasáren, disciplína i vedení k samostatnosti.
Z válcovny do armády
Po návratu do civilu pracoval ve válcovně. Fyzicky vyčerpávající směny ho ale utvrdily v tom, že chce jiný život. V roce 2005 nastoupil jako profesionální voják k 72. mechanizovanému praporu v Přáslavicích. Začínal u minometného družstva, postupně absolvoval další kurzy a přecházel do velitelských funkcí. Nutnost nepřestat se rozvíjet shrnuje stručně: „V armádě, pokud jste dinosaurus, tak vyhynete.“
Voják potřebuje obstát i v praxi
První zahraniční nasazení absolvoval roku 2008 v Kosovu. Několik měsíců se na něj připravoval – ve střelbě, taktice, obsluze zbraní i znalosti místních poměrů. Čeští vojáci v okolí Podujeva hlídkovali, kontrolovali vozidla, střežili zájmové objekty a prováděli patroly v pohraničí se Srbskem.
Kosovo bylo tehdy relativně klidné, pro Mihályiho však představovalo první možnost prověřit dlouhý výcvik ve skutečném prostředí. Zahraniční nasazení podle něj ukáže, zda voják dokáže získané znalosti a nacvičené postupy uplatnit také mimo cvičiště, obstát v neznámých podmínkách a nést odpovědnost za své jednání i za ostatní.
Pár metrů od dopadu rakety
Skutečnou blízkost smrti poznal roku 2010 v afghánském Lógaru. Jako příslušník českého provinčního rekonstrukčního týmu se podílel na výcviku afghánské národní policie. Na koaliční základně byly raketové poplachy běžnou součástí dne. O svátcích si českým jídlem a kytarou polního kaplana vytvářeli alespoň malý kus domova.
Jednou se Mihályi s kolegy zastavil u provizorní kuřárny vedle ubikace. Kamarád v polovině cigarety prohlásil, že mu už nechutná, típl ji a odešel na toaletu. Vzápětí přímo na místo, kde před chvílí seděl, dopadla raketa ráže 107 milimetrů. Mihályiho a ostatní vojáky, vzdálené od exploze jen pár metrů, ochránila nízká stěna z pytlů s pískem.
Silnou vzpomínkou pro něj zůstalo také loučení s afghánskými policisty. Někteří českým instruktorům dávali své fotografie na památku a se slzami je prosili, aby už do Afghánistánu nejezdili, protože se báli o jejich životy. Mihályi si z toho odnesl přesvědčení, že respekt a ochota porozumět odlišné kultuře mohou vytvořit důvěru i v prostředí války.
Ukázková křížová palba
Po návratu se začal připravovat na další misi v Afghánistánu. Roku 2012 odjel po devítiměsíční přípravě do provincie Vardak jako člen týmu, který mentoroval vojáky Afghánské národní armády přímo v bojových operacích. Podle jeho vzpomínek nasazení trvalo osm a půl měsíce. Tentokrát už nešlo o dobrodružství. Dobře věděl, že se nemusí vrátit.
První útok přišel asi po čtrnácti dnech. Předsunutá stanoviště se stávala terčem útoků ručními zbraněmi i protitankovými granátomety (RPG). V kritických okamžicích rozhodoval výcvik: „Je to dril, automatika. Když to nastane, dělá člověk to, co dělat má.“ Vojáci navíc museli spolehlivě odlišit útočníka od civilisty a jednat až po rozpoznání skutečné hrozby.
Nebezpečí číhalo při jakémkoli přesunu do prostoru odpovědnosti. Při přejezdech míst opakovaně zaminovávaných improvizovanými náložemi si Mihályi jako střelec ve věži neustále kontroloval zajištění proti vypadnutí z vozidla. Před kritickým úsekem zavíral oči a otevíral ústa, aby při případném výbuchu zmírnil tlak na ušní bubínky. „Každou chvíli jste čekal výbuch,“ vzpomíná.
K jednomu z velmi nepříjemných střetů s povstalci došlo před koncem operačního působení v Afghánistánu. Při průzkumu přes otevřená terasovitá pole zahájili povstalci palbu z ručních zbraní a RPG. Za zády měli Češi vlastní podpůrnou jednotku, z boku je podporovali Američané. Skupina zůstala sevřená mezi několika směry palby.
„Stačila by chyba jediného vojáka, který by se zvedl. Nikdo se ale nesplašil. Velitel okamžitě přeskupil podpůrný tým, který byl za námi, tak, aby měl náš prvek možnost bezpečně manévrovat.“ Právě tehdy si plně uvědomil význam profesionality. Ta pro něj neznamená nepřítomnost strachu, ale schopnost ovládnout jej, spolehnout se na nacvičené postupy a neohrozit ostatní.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Hladový voják je špatný voják
Mezi útoky měl život na předsunuté základně překvapivě obyčejnou podobu. Vojáci spali ve stanech, v létě i ve čtyřicetistupňovém vedru, mezi prachem a hmyzem. Sami si prali a vařili. Mihályi sloužil jako střelec obrněného kolového vozidla a současně se stal nepsaným kuchařem týmu.
„Po bojové operaci jsem sundal vestu a helmu, umyl se a začal připravovat večeři. Zaměstnal jsem tím hlavu a nepřemýšlel, co se mohlo stát. Hladovej voják je špatnej voják.“ Z dostupných surovin vařil česká jídla a pověst jeho kuchyně přilákala i spojence. Když přišel útok, přestal přikládat do cihlové pece a usedl za automatický granátomet. Někdy boj trval tak dlouho, že se připravované jídlo k lítosti všech vojáků v peci spálilo.
Mihályi zdůrazňuje také význam respektu k afghánským partnerům. Důvěra pomáhala při spolupráci a někdy přinášela i varování před nebezpečím. Zároveň však nesměla oslabit ostražitost – vojáci věděli, že i zdánlivě známý člověk může představovat hrozbu.
Zkušenost nemá zůstat zamčená
Úspěch mise pro něj znamenal „splnit úkol a vrátit se s klukama ve zdraví zpátky“. Po Vardaku dokončil náročný kurz Komando a zkušenosti předával jako zástupce velitele čety, instruktor bojové přípravy i vedoucí praporčík roty. Následovala nasazení v Mali a služba v aliančních jednotkách v Lotyšsku a na Slovensku.
Pokrok armády přitom neposuzuje abstraktně. Když v roce 2005 nastupoval, profesionalizace teprve začínala: k útvaru přijel s jedinou taškou, nikdo mu nedokázal říct, kde bude bydlet, a někteří noví vojáci přespávali ve stanech na parkovišti. Zahraniční operace pak podle něj výrazně posunuly výcvik, taktiku, logistiku i spolupráci se spojenci. Zkušenosti z boje se vracely k jednotkám a proměňovaly přípravu dalších vojáků. Dnešní armádu proto vnímá jako podstatně profesionálnější a zkušenější. Zároveň zdůrazňuje, že armáda ani jednotlivý voják nesmějí ustrnout a musí se neustále zdokonalovat a připravovat.
Po dvaceti letech u 72. mechanizovaného praporu přešel na Krajské vojenské velitelství Ostrava. V programu POKOS – Příprava občanů k obraně státu – dnes navštěvuje školy a vzdělává pedagogy i veřejnost. Zkušenost z boje tak proměňuje v praktické poučení pro lidi, kteří uniformu (zatím) nikdy neoblékli.
Armáda se o své lidi stará
Mihályi připomíná, že návratem z mise služba ani její následky nekončí. Vojáci si často těžké zážitky „zamknou“ a snáze o nich mluví s bývalými spolubojovníky než s civilisty. Návrat může provázet odcizení, rodinné problémy nebo obtížné začleňování do běžného života.
Současně zdůrazňuje, že péče o veterány se výrazně zlepšila: „Česká republika nebo armáda jako taková už nyní má dobře nastavenou péči o válečné veterány. Je vidět zájem armády postarat se o svoje lidi.“ Pomáhají jim kontaktní a terénní pracovníci, psychologové, kaplani i specializované programy.
Pouta vzniklá na misích navíc přetrvávají celý život. Kdyby některý z bývalých spolubojovníků potřeboval pomoc, Mihályi by podle svých slov neváhal. Společné zkušenosti vytvořily vztahy, které nekončí návratem do vlasti.
Civilisté mohou přispět respektem a ochotou naslouchat, nikoli naléháním, aby veterán o svých zkušenostech mluvil. Podstatné je, aby věděl, že jeho služba má pro společnost hodnotu a že v těžké chvíli nezůstane sám.
Obrana země začíná v hlavě
Vojenskou profesi Mihályi chápe jako poslání, odpovědnost za stát však podle něj nenesou pouze vojáci. Obrana země zároveň neznamená, že každý občan musí vzít do ruky zbraň.
Občanská připravenost začíná zvládnutím první pomoci a vědomím, co patří do evakuačního zavazadla nebo kde hledat bezpečný úkryt. Důležitá je fyzická i psychická kondice, schopnost zachovat klid a ověřovat informace z více důvěryhodných zdrojů. Připravený člověk v krizi zbytečně nezatěžuje záchranný systém a může pomoci svému okolí.
Nejde přitom o jednorázové gesto, ale o soubor praktických znalostí a návyků. Lékárnička nepomůže, pokud nikdo neumí poskytnout první pomoc, a evakuační zavazadlo ztrácí smysl, jestliže člověk neví, kdy a jak je použít. Stejně důležitá je informační připravenost: schopnost rozlišit oficiální varování od fámy, nepodléhat panice a nešířit neověřené zprávy. Připravenost je proto materiální i mentální. Jejím cílem není vyvolávat strach, ale omezit nejistotu a umožnit lidem rozhodovat se rozumně i pod tlakem.
Podstatou obranyschopnosti není proměnit každého občana ve vojáka, ale umožnit mu najít úlohu, v níž může být společnosti užitečný. Svou roli mohou najít radioamatéři, zdravotníci, řidiči, zájemci o drony, techniku či kybernetickou bezpečnost, skauti i členové sportovních a střeleckých spolků. Někdo dokáže udržovat spojení, jiný zajistit dopravu, ošetřit zraněného nebo pomoci lidem ve svém okolí.
Zájemce, který chce získat základní vojenské dovednosti, může absolvovat přibližně šestitýdenní dobrovolné vojenské cvičení. Armáda pořádá také čtyřtýdenní letní dobrovolné vojenské cvičení pro středoškoláky. Aktivní záloha pak představuje dlouhodobější službu: její příslušníci zůstávají ve svém civilním zaměstnání, pravidelně cvičí a v případě potřeby mohou pomáhat při mimořádných událostech nebo doplnit ozbrojené síly.
Mihályiho rada vychází ze situací, v nichž o přežití rozhodovaly příprava, spolupráce a schopnost zachovat klid: „Připravuj se na nejhorší, ale doufej v nejlepší. A podle toho se také připravuj, protože kdo je připraven, není překvapen. Studujte, učte se, zdokonalujte se a starejme se o ten náš krásný stát.“
