Náš nový AI asistent. Objevte v příbězích pamětníků nečekané souvislosti! Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Zaměstnance, kteří toho rána přicházeli do práce, vítali ozbrojení sovětští vojáci se samopaly. Byli i ve výrobních prostorách a konstrukčních kancelářích. Provoz se však nezastavil. V Kunovicích se vyvíjely a vyráběly letecké konstrukce a podnik měl důležité místo v československém leteckém průmyslu. V roce 1968 poprvé vzlétl L-410, jehož výroba se později stala nejvýznamnějším programem kunovické továrny.
V dalších letech přišly prověrky, změny ve vedení a větší důraz na politické kádrování. Pro některé zaměstnance to znamenalo konec kariéry, přeřazení nebo odchod z podniku. U odborníků ale mohlo hrát roli, že podnik jejich znalosti potřeboval.
Konstruktér dirigentem celku
Antonín Píštěk se narodil 1. června 1937 v Boršicích u Uherského Hradiště. Vystudoval Průmyslovou leteckou školu v Uherském Hradišti a následně obor stavba letadel na Vojenské akademii v Brně. Do LETu přišel rok po okupaci. V konstrukčním oddělení začínal jako konstruktér a postupně se vypracoval až na vedoucího konstrukčního rozvoje. V podniku působil v letech 1969 až 1990.
Podílel se na vývoji hlavních programů kunovické továrny, především L-410 a L-610. L-410 byl v době normalizace jedním z nejdůležitějších projektů podniku. LET ho od konce šedesátých let vyráběl ve velkých sériích a významná část produkce mířila na východní trhy. Píštěk později svou práci popisoval především jako dílo celého konstrukčního týmu. „Svým studentům ji přirovnávám k úloze dirigenta orchestru,“ vzpomínal. Konstrukce letadla se skládala z mnoha částí a změna jedné z nich mohla ovlivnit další. Hlavní konstruktér proto musel koordinovat práci lidí, kteří měli na starosti jednotlivé části letounu.
Píštěk byl odborníkem na statiku a pevnostní výpočty. Přestože nebyl členem Komunistické strany Československa, profesně se mu dařilo a mohl zastávat i vedoucí funkci. V roce 1989 se aktivně zapojil do společenského dění a podepsal petici Několik vět. Jeho jméno se následně objevilo i ve vysílání Svobodné Evropy. V roce 1990 z podniku odešel a pokračoval v leteckém oboru. Od roku 1991 působil na VUT, později vedl Letecký ústav a v roce 2000 se stal profesorem. Podílel se na vývoji dalších letounů a za práci na Cobře získal ocenění Česká hlava. V roce 2018 byl zařazen mezi 100 leteckých osobností století. Antonín Píštěk zemřel 7. srpna 2022.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
Nový AI asistent prohledává archiv nejen podle klíčových slov, ale také podle významu dotazu. Ptejte se na události, místa i zkušenosti pamětníků a objevujte související svědectví.Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Není proč zasahovat
Antonín Zelinka se narodil 15. ledna 1951 v Novém Jičíně. Vystudoval Strojní fakultu VUT v Brně a před nástupem do LETu pracoval ve Výzkumném ústavu elektrických strojů točivých v Brně. Do kunovické továrny přišel v roce 1977 jako konstruktér.
Srpen 1968 prožíval jako student průmyslové školy v Uherském Hradišti. Se spolužáky se tehdy snažili sovětským vojákům vysvětlit, že v Československu jsou zbyteční. „Chodili jsme na velitelství v Uherském Hradišti, abychom vojákům vysvětlili, že došlo k nedorozumění a že tu není proč zasahovat.“
O rok později už pochopil, že okupace nebude krátkou epizodou. Změnu pocítil i osobně. Po prověrkách mu nový ředitel školy, označovaný za politicky spolehlivého, zabavil pas. Nemohl tak cestovat do Rakouska za dívkou, kterou poznal během cesty do Jugoslávie. „Ten vztah v podstatě umřel,“ vzpomínal. Při studiu i hledání zaměstnání narážel na politická kritéria. Do LETu například původně nebyl vybrán kvůli tomu, že nebyl členem Socialistického svazu mládeže.
Nakonec se do zaměstnání přesto dostal. Ředitel podniku hledal především lidi, kteří skutečně něco uměli. Zelinka v této souvislosti vzpomínal také na odborníky, kteří byli z politických důvodů vyhozeni z vysokých škol nebo jiných pracovišť a které se některé podniky snažily získat. „Někteří komunisti úplně demagogicky a pitomě vyhazovali schopné lidi a jiní komunisti si je zase brali k sobě.“
„Když mám něco podepsat, tak si to chci přečíst.“
Krátce po nástupu do LETu dostal stejně jako ostatní zaměstnanci možnost podepsat Antichartu. Nejprve chtěl vědět, co přesně podepisuje. Z podpisového místa ho vyhodili. Z práce ale ne. „Z oddělení jsem byl jediný, který nepodepsal, a kupodivu to pro mě nemělo žádné následky.“
Tím jeho spory s podnikovým prostředím neskončily. Zapojil se do Revolučního odborového hnutí a stal se mluvčím na odborových schůzích. Pokusil se také změnit vedení odborů. Kandidátní listinu chtěl doplnit lidmi, kterým zaměstnanci více důvěřovali. Ani tentokrát z toho pro něj nebyl vyhazov. O několik let později už šlo o mnohem víc než o podpis pod jedním dokumentem.
„Nechci být komunistou!“
V roce 1984 se v LETu uvolnilo vedoucí místo. Zelinka o ně měl zájem. Podmínkou ale bylo členství v KSČ. Vedoucí funkce v podniku podléhaly stranickému schválení a členství bylo považováno za doklad politické spolehlivosti. Zelinka přihlášku odmítl. „Já jsem přihlášku do KSČ odmítl a řekl jsem proč. Že se mi jejich politika nelíbí a že jsem nikdy komunistou být nechtěl, že byl děda komunismem poškozený a že v tom nebudu pokračovat.“
Jeho nadřízený Josef Botek se přesto rozhodl, že ho na místo prosadí. Nejprve požádal o výjimku celozávodní výbor KSČ, kde neuspěl. Obrátil se proto na okresní výbor strany, kde výjimku nakonec získal. Zelinka se tak stal vedoucím i bez stranické legitimace. „Byl jsem první nekomunista, který nastoupil do nomenklaturní funkce a tam jsem zůstal až do roku 1989.“
Věděli, že se nenechám umlčet
Později vzpomínal, že v sedmdesátých a osmdesátých letech klesala iniciativa a ochota přebírat odpovědnost. Odborná práce ale pokračovala a znalosti konstruktérů umožňovaly některým lidem s problematickým politickým profilem v podniku zůstat.
V druhé polovině osmdesátých let se začala atmosféra měnit. V Sovětském svazu nastoupil Michail Gorbačov a postupně se měnily poměry i v Československu. Od roku 1988 přibývaly demonstrace a v listopadu 1989 se zprávy o dění v Praze dostaly i do kunovického podniku. Zelinka začal informace mezi zaměstnanci šířit. Když v LETu vznikl stávkový výbor, vybrali si ho za svého mluvčího. „Lidi si mě vybrali jako mluvčího stávkového výboru. Za prvé mě znali, za druhé věděli, že se nenechám umlčet. V tom podniku bylo pět tisíc lidí.“
Po listopadu už stranická legitimace přestala být podmínkou pracovního postupu. LET ale čekal jiný problém. Podnik byl silně navázaný na Sovětský svaz a jeho odběratelé se po pádu komunistického režimu rychle změnili. Bylo potřeba rozhodnout, jak má továrna fungovat v nových podmínkách.
V čele LETu
Na místo ředitele LETu byl vypsán konkurz. Zelinka se přihlásil a uspěl. Člověk, který několik let předtím odmítl Antichartu a kvůli vedoucí funkci nevstoupil do KSČ, tak po listopadu 1989 stanul v čele celé továrny. Jeho působení ale netrvalo dlouho. Na počátku devadesátých let se dostal do sporu kvůli výběru motoru pro L-610. Nakonec dostal výpověď.
Později spolupracoval na konstrukci civilního letadla Aero 270, stal se ředitelem firmy 5M a v roce 2016 vedoucím Moravského leteckého klastru. V roce 2019 ukončil aktivní činnost. Při natáčení pro Paměť národa v roce 2021 žil s manželkou v Buchlovicích.
Oba v LETu získali významné postavení, přestože nebyli členy KSČ. Jejich příběhy ukazují, že i v prostředí normalizačního podniku měla vedle politické spolehlivosti svou váhu také odbornost.
