Mysleli si, že se brzy vrátí. Příběh makedonských uprchlíků z občanské války v Řecku

Během občanské války v Řecku v letech 1944 až 1949 ze země uprchlo více než sto tisíc obyvatel. Dvanáct tisíc mužů, žen a dětí našlo domov v Československu. Původně měl být jejich pobyt dočasný, ale kvůli politické situaci v Řecku se mnozí nemohli vrátit a zůstali tu natrvalo. V současnosti žije v České republice přibližně 3 000 až 5 000 lidí, jejichž předci pocházejí z území dnešního Řecka. Bydlí zejména na Krnovsku, Jesenicku, Šumpersku, Ostravsku, Opavsku a v severozápadních Čechách. Dodnes není jasné, jaký podíl mezi tehdejšími uprchlíky z Řecka tvořili obyvatelé Makedonie hovořící slovanským jazykem.

V nadmořské výšce tisíc metrů, v horách severního Řecka nedaleko hranic s Albánií a Severní Makedonií, stojí osada Prasino (makedonsky Tarnovo nebo Trnaa), v níž dnes v několika málo domech žije kolem dvaceti obyvatel. Cesta tam končí, dál vede jen pěšina do hor. Na letecké mapě lze ale stále rozeznat základy mnoha zbořených domů. Před řeckou občanskou válkou v ní totiž žily bezmála čtyři stovky lidí.

Obec po staletí obývali slovanští Makedonci, jejichž ženy nosily ručně vyšívané kroje typické právě pro tuto osadu. Většina místních ale během občanské války z obav o život emigrovala do zemí bývalého východního bloku. Utéct tehdy musela i čtrnáctiletá Elefteria Vlachopulu, která své vzpomínky svěřila portálu Paměť národa.

Uprostřed hor

Po balkánských válkách vedených v letech 1912–1913 bylo území historické Makedonie rozděleno mezi Řecko, Srbsko, Bulharsko a Albánii. Egejskou Makedonii, kde leží i rodná obec pamětnice, získalo Řecko. Po několika vlnách násilného i nenásilného vystěhování makedonsky a bulharsky hovořících obyvatel jich v této oblasti stále žilo několik desítek tisíc. V makedonských vesnicích lidé mluvili svou rodnou řečí. Její používání ale vláda Ioannise Metaxase v rámci helenizace Řecka v roce 1936 zákonem zakázala. Vláda tehdy také zavřela makedonské školy a změnila názvy obcí z makedonštiny do řečtiny, a tak se z Tarnova stalo Prasino. Doma sice makedonské rodiny stále mluvily svou rodnou řečí, ale na veřejnosti ji raději nepoužívaly. „Báli jsme se zdravit makedonsky, aby nás nikdo neudal,“ vzpomínala pro Paměť národa Elefteria Vlachopulu, která se narodila v roce 1934 jako čtvrté ze šesti dětí Vasilise a Evgenie Popovských.

Počátek občanské války

Druhá světová válka velmi citelně postihla celé Řecko. Nejprve na konci října 1940 do země z Albánie vstoupili Italové. Ti byli sice poraženi, ale v roce 1941 do země následně vpadla německá vojska. Začal se organizovat masový odpor, jehož hlavní složkou na severu země byla Řecká lidová osvobozenecká armáda (ELAS), podřízená Komunistické straně Řecka.

Odboj měl v Řecku úspěch a od září 1944 se německé jednotky začaly ze země stahovat. Po vylodění britských vojsk bylo Řecko do podzimu téhož roku osvobozeno od německé okupace. Následně se ale zhoršily vztahy mezi komunisty a představiteli pravicové části politického spektra, což nakonec vyvolalo dlouhou občanskou válku. Mezi sebou tehdy bojovala vojska Demokratické armády Řecka (DSE), jejíž základ tvořili bývalí příslušníci ELAS, a vojska pravicové monarchistické vlády podporované Velkou Británií a USA. Horské oblasti severního Řecka měla na počátku konfliktu pod kontrolou DSE. Vládní jednotky tam podnikaly časté nálety a nevynechaly ani obce s civilním obyvatelstvem. „Kvůli bombardování jsme museli spát oblečení a obutí. Když byl nálet, tak jsme rychle utekli a schovali se pod most.“

V roce 1947 DSE přešla k partyzánskému způsobu boje. V jejích jednotkách působily tisíce mužů i žen ze severního Řecka. Ne všichni ale rukovali dobrovolně, což byl i případ tří bratrů pamětnice. Nejmladší Christos měl pouhých šestnáct let, bratr Ilias utrpěl těžká zranění, která naštěstí přežil. V řadách partyzánů ale zahynul bratranec Spiros Manu. „Monarchističtí vojáci ho donutili, aby si sám vykopal hrob. Pamatuji si, že to byl statečný kluk. Zavolali ještě faráře a zastřelili ho tam.“ Jak to v občanských válkách bývá, šlo o bratrovražedný boj: další bratranec Nikolas Popovský zase padl v řadách pravicové monarchistické armády.

Útěk přes hranice

V průběhu roku 1948 ale vojska pravicové monarchistické vlády zatlačovala armádu DSE k hranicím Jugoslávie a Albánie. Následovala velká evakuace dětí ze severního Řecka, která začala v březnu 1948. Na cestu se vydaly i děti z obce Prasino, kde odchod organizovali partyzáni. „Partyzáni říkali, že na čtrnáct dní vezmou děti do Jugoslávie, že válka nebude trvat dlouho. Tak si každý rodič řekl, že zachrání děti, že jde jen o čtrnáct dní, a jsme přes sedmdesát let pryč,“ vzpomínala Elefteria Vlachopulu, kterou ve čtrnácti letech se dvěma mladšími sestrami a dalšími dětmi z obce v noci naložili na žebřiňák a odvezli horským průsmykem přes hranice do Jugoslávie. „Zakryli nás dekou a nesměli jsme vůbec mluvit.“

Hladoví a zavšivení pak týden pobývali v uprchlickém táboře u hranic a další týdny v dětském domově v tehdejší Jugoslávii, než je poslali do dětského domova v rumunském městě Călimănești. Lidově demokratické státy Evropy se totiž rozhodly uprchlíkům pomoci. Celkem sedmadvacet tisíc evakuovaných dětí přijaly na dobu, než skončí občanská válka v Řecku; poté měly být poslány zpět. Nakonec ale všechno dopadlo jinak.

Rodinu tak občanská válka úplně rozdělila. Mladší sestry Christina a Sofie nejprve zůstaly v Jugoslávii a pak je poslali do Československa, kde dalších několik let pobývaly v dětských domovech. Nejmladší bratr Christos tajně přešel s dalšími partyzány hranice do Jugoslávie, později se oženil se Srbkou a žil v Bělehradě. Těžce zraněný Ilias se léčil v Albánii a poté ho stejně jako velkou část partyzánů poslali do Sovětského svazu, konkrétně do Taškentu v Uzbekistánu, kde skončil také nejstarší bratr Pandelis. Matka stále žila v Řecku, ale v roce 1963 emigrovala za svými syny do Taškentu. Zatímco Pandelis si vzal Rusku a zůstal v Taškentu, matka se s Iliasem, jeho ženou a dětmi v roce 1980 přestěhovala do Skopje v tehdejší Jugoslávii (dnes v Severní Makedonii).

S mámou se setkala až za třináct let

Elefteria zůstala v dětském domově v rumunském městě Călimănești osm měsíců, než ji spolu s dalšími dětmi, většinou z rodné obce, poslali do lázeňského městečka Lądek-Zdrój v Polsku poblíž československých hranic. Bydleli v provizorně zřízeném dětském domově v jedné z lázeňských budov. Elefteria Vlachopulu vzpomínala, že se k nim vychovatelky chovaly velmi dobře, všem ale chyběla rodičovská láska. „Po večeři jsme si všichni lehli a brečeli. Přišly vychovatelky a brečely s námi. Potom jsme si už zvykli.“

V roce 1957 přijela na dovolenou k sestrám do Jeseníku v Československu, kde nakonec zůstala. Bez jejího přičinění jí jeden příslušník Veřejné bezpečnosti zařídil trvalý pobyt v Československu. „Chtěla jsem být s rodinou, ale chtěla jsem se také vrátit do Polska,“ vzpomínala Elefteria Vlachopulu. Tehdy sice získala své sestry, ale ztratila dlouholeté přátele v Polsku.

O rok později se provdala za Andrease Vlachopulose, Řeka a rodáka z již zaniklé horské obce Glikoneri, jehož osmičlenná rodina také musela za dramatických okolností opustit Řecko.

Právě do Jeseníku za pamětnicí v roce 1961 přijela z Řecka na návštěvu matka. Viděly se poprvé po dlouhých třinácti letech. Návštěvy pak matka opakovala jak z velmi vzdáleného Taškentu, tak ze Skopje.

Kvůli makedonské národnosti nemohla do Řecka

S manželem sice uvažovali o návratu do Řecka, ale nikoho tam už neměli a jejich děti považovaly za svůj domov Jeseník. „Toužili jsme se vrátit, ale to už bychom tam zase byli jako cizinci,“ dodala pamětnice, která alespoň s manželem několikrát odjela do Řecka na dovolenou.

Už při prvním pokusu o cestu v sedmdesátých letech minulého století jí ale na řeckém velvyslanectví v Praze neudělili vízum. V pase totiž měla makedonskou národnost, kterou Řecko stále neuznávalo. Národnost si tedy nechala přepsat na řeckou a vízum dostala. Během návštěv Řecka se také několikrát podívala do rodné obce. Ta se ale zcela změnila a stejně jako z mnoha dalších budov i z jejího rodného domu zbyly jen základy. Zmizeli také lidé a s nimi tradice a řeč. S makedonštinou se tam nesetkala a předváleční starousedlíci svou rodnou řeč zapomněli a mluvili už jen řecky. Elefteria Vlachopulu tak dodnes vlastně neví, kam patří, i když má domov v Jeseníku. „Člověk se pořád cítí trochu jako cizinec. Když se třeba chcete k něčemu vyjádřit, tak se bojíte, že to řeknete špatně, a raději mlčíte. Kdyby to bylo v naší řeči, tak by se člověk hned pohotově vyjádřil. Za ta léta si ale zvyknete na všechno.“