Svléknout a odevzdat věci! Hraběcí rodinu při útěku zachránilo střídání pohraničníků

Desetiletý Jan Podstatzky-Lichtenstein neměl nikdy zapomenout na ten den v březnu 1948, kdy s matkou, bratrem Františkem a sestrou Marií Leopoldinou nasedli v Praze do večerního vlaku na Vídeň. Podobně jako řada jiných aristokratických rodin chtěli po nástupu komunistů k moci opustit Československo. Ale jejich cesta málem skončila už na hranicích. Pohraničníci matce přikázali, aby vystoupila z vlaku a podrobila se osobní prohlídce. Děti musely čekat v oddělené místnosti. Jan Podstatzky-Lichtenstein připomíná ponižující okolnosti kontroly: 

„Okradli ji o zlaté hodinky a další cennosti s falešným příslibem, že věci budou vráceny po návratu do Československa,“ pokračuje ve vzpomínce. Zadržovali je mnoho hodin. Vlak dávno odjel a naděje, že je pustí za hranice, se rozplývala. 

Místo velkých gest tajná pomoc 

Jan vyrůstal na zámku ve Velkém Meziříčí, který jeho matka Josefa zdědila po svém otci. Jeho nejútlejší dětství se odehrávalo ve stínu událostí kolem Mnichovské dohody. 

V září 1938, těsně před nacistickým záborem Sudet, se část české šlechty přihlásila k Československu a prostřednictvím deklarace podpořila jeho územní celistvost. Janův otec Alois Podstatzky-Lichtenstein toto prohlášení nepodepsal a za okupace se přihlásil k německé národnosti. Nacisté na majetek Podstatzkých-Lichtensteinů neuvalili nucenou správu; rod po celou okupaci nicméně s režimem udržoval pouze nezbytné kontakty. 

Až mnohem později Jan pochopil, že jeho otec se sice zdržel vlasteneckých gest, aby ochránil rodinu, ale ve skutečnosti se zapojil do odboje a podporoval jeho členy ukryté v okolních lesích. Vzpomíná si na německou chůvu, která děti nutila modlit se za Hitlera. Matka ji okamžitě okřikla. Jan Podstatzky-Lichtenstein konstatuje: 

Grüß Gott, jste v Rakousku!

Otec Alois se na konci války účastnil protiněmeckého povstání a společně s Josefou svým dětem oznámili, že odteď už nebudou vůbec mluvit německy, pouze česky. Poválečné nadšení ale netrvalo dlouho. Díky prokázané odbojové činnosti se rodina Podstatzkých-Lichtensteinů sice vyhnula vyvlastnění na základě Benešových dekretů, o majetek ale záhy přišli, když se v únoru roku 1948 definitivně dostali k moci komunisté. 

Rodina se rozhodla opustit Vysočinu a přesídlila do Prahy, kde bydleli v hotelu Esplanade. Jan byl svědkem toho, jak přímo před hotelem otci zabavili jeho osobní automobil. 

„To byl ten moment, kdy už i já jsem rozuměl, co se stane,“ pokračuje. 

Rodiče se rozhodli pro definitivní odchod ze země. Josefa měla potřebné vízum, a tak mohla s dětmi odcestovat ihned, zatímco Alois se k nim měl podle plánu připojit později. Na rakouských hranicích je ale zastavila již zmíněná osobní prohlídka. 

V beznadějné situaci jim svitla naděje kolem druhé hodiny ráno, kdy se vystřídala směna. Nový pohraničník, který právě nastoupil službu, pocházel  z Telče a jméno Podstatzky-Lichtenstein znal. Tajně nechal rodinu nastoupit do dobytčího vagónu nákladního vlaku, který přes Rakousko mířil do Jugoslávie. Slíbil, že zatelefonuje kolegovi v Rakousku, aby jim v zastávce vagón otevřel. 

Když se vlak rozjel, ocitli se v úplné tmě. V druhé části vagónu slyšeli jen krávy. „Maminka říkala: ‚Ten vlak má jet do Jugoslávie. Jestli nám ten Rakušák neotevře, budeme na tom ještě hůř.‘“

Po čase vlak zastavil. Dveře se otevřely a na rodinu čekal rakouský železničář. „Grüß Gott, jste v Rakousku,“ přivítal je. 

Z Latinské Ameriky zpět do Evropy 

O dva měsíce později se k rodině na falešné doklady dostal i Alois. Nějaký čas pak prožili jako hosté u italských příbuzných a museli se rozhodnout, kam dál. Báli se, že komunisté brzy ovládnou celou Evropu, a tak zvolili zámoří: „Maminka chtěla do jižní Afriky, tatínek chtěl jet do Kanady,“ vzpomíná Jan Podstatzky-Lichtenstein.

Nakonec padla volba na Chile. Začátky nebyly snadné, rodiče se živili mimo jiné prací v měděných dolech. Jan měl kvůli jazykové bariéře velké problémy ve škole: „Třikrát jsem opakoval první třídu. Měl jsem všechny jazyky spletené: češtinu, němčinu, italštinu i španělštinu.“

Později vystudoval bankovní kurz a pracoval v pojišťovně. Rodiče se v roce 1960 vrátili do Evropy, Jana Podstatzkého v Chile pozdržela rekonvalescence po těžké havárii na motocyklu. Následky léčil ještě po přesunu do Evropy, kde začal pracovat pro německou firmu Linde a později dostal nabídku od Otty von Habsburga, který se tehdy angažoval v evropské politice. Jan mu pomáhal s organizací agendy a využíval přitom svou znalost několika jazyků. Později se oženil s Francouzkou Anitou de Lorgeril a usadili se ve Španělsku.

Když jdu po schodech v zámku, cítím se stejně, jako když mi bylo jedenáct

Zprávy o pádu komunistického režimu v Československu na konci roku 1989 přijímal Jan Podstatzky-Lichtenstein s jistou dávkou nedůvěry: „Pořád jsme měli strach, že by se to mohlo otočit.“ Do staré vlasti poprvé vyrazil až v září 1990. „Všechno bylo šedé a smutné. Všude lešení na domech, oprýskaná okna,“ popisuje své dojmy z první návštěvy. O to víc na něj zapůsobila proměna, kterou země v následujících letech prošla. Jako hlavní impuls této změny vnímá návrat majetku do soukromých rukou: „Kdyby Češi neudělali restituce, tak nemají, co teď mají.“ 

Náročné restituční řízení podstoupili i Podstatzky-Lichtensteinové. V roce 1995 získali zpět zámek ve Velkém Meziříčí a postupně také lesy, polnosti a rybářství. S rodinou se do města natrvalo vrátil v březnu 1999. Jan s úsměvem vzpomíná na své dojmy po návratu a konfrontuje je s dětským viděním:

„To jsou věci, na které pak vzpomínáte,“ pokračuje. „Třeba když jdete do lesa. V Chile moc les nebyl, ve Španělsku jen malé pomerančovníky… Když se pak vydáte do lesa, všechno se vám to vrátí. To je moc pěkné, musím říct. Nikdy jsme nepočítali s tím, že se budeme moci vrátit.“

Češtinu, kterou jeho matka po útěku z Československa považovala za nepotřebnou, se Jan po návratu učil znovu: „Se ženou mluvím francouzsky. Se syny se dorozumívám španělsky. Se sestrou německy. Nejlíp píšu samozřejmě španělsky. Česky špatně, ty háčky, kroužky… Ta česká gramatika!“