Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Ludmila Krystyníková, rozená Bartošková, se narodila 12. prosince 1940 jako nejmladší ze šesti dcer. Rodina žila na samotě Stodoliska pod Velkým Javorníkem, přímo na hranici Protektorátu Čechy a Morava se Slovenským státem. Otec Josef přes léto pásl dobytek, matka Anna se starala o děti a malé hospodářství.
Dětství na hranici
Život na horských pasekách byl skromný. Nejbližší sousedé bydleli půl hodiny chůze daleko a cesta starších sester do školy trvala až tři hodiny. V zimě chalupu zasypal sníh až ke střeše. Otec musel vyhrabat otvor, kterým děti vylézaly ven s lyžemi. Ludmila si přesto z dětství pamatovala především přírodu, zpívání u studánky a hry se sestrami.
Poloha chalupy rodinu vtáhla přímo do válečných událostí. Josef Bartošek převáděl lidi přes hranici a pomáhal partyzánům. Po vypuknutí Slovenského národního povstání doprovázel na Slovensko také Čechy, kteří se chtěli přidat k odboji. Nejstarší dcera Marie je jako šestnáctiletá vyzvedávala na nádraží ve Velkých Karlovicích a vodila na Stodoliska, kde je přebíral otec.
„Třeba on [tatínek] to dělával obyčejně v noci nebo k večeru, nebo když už bylo přítmí. Musel vždycky vypozorovat, když Němci, financi, přecházejí,“ vzpomínala Ludmila pro Paměť národa. Jednou se hlídka se psem vrátila právě ve chvíli, kdy otec někoho převáděl. Muži se schovali v borůvčí a Josef hlídce namluvil, že hledá zatoulanou krávu. Zachránila ho propustka, kterou směl mít kvůli bydlišti u hranice.
Rodina se zapojovala i do pašování nedostatkového zboží. Starší sestry nosily pod oblečením cigarety a měnily je za cukr a další věci, které se na pasekách nedaly vypěstovat. Marii při jedné cestě přistihli Němci. S otcem se proto měla dostavit k soudu v Ostravě, ale zmeškali vlak. Podle rodinného vyprávění byla během náletu soudní budova zničena a případ už se neprojednával.
Střely hvízdaly kolem chalupy
Na podzim 1944 se poměry v horách prudce zhoršily. Německé jednotky pátraly po partyzánech a trestaly jejich pomocníky. Gestapo Josefa Bartoška asi týden zadržovalo a vyslýchalo v Ostravě, nic mu však neprokázalo. K rodině docházel také partyzán Vilém Kantor, do něhož se Marie zamilovala. Po válce se vzali.
Poslední válečné dny strávili Bartoškovi převážně ve sklepě. U chalupy se ubytovali ustupující němečtí vojáci; zajatce nutili kopat zákopy. Když jim Ludmilina babička chtěla dát několik brambor, německý voják jí jídlo vyrazil z ruky.
Počátkem května 1945 se bojovalo přímo v okolí Stodolisek. Ludmila, které ještě nebylo pět let, slyšela ve sklepě hukot a hvízdání střel. „V čtyřicátém pátém, když už šla fronta přes nás, byla strašná mlha, střílelo se. Říkali jsme, že nás Pán Bůh zachránil, protože přes mlhu neviděli, kam střílí,“ vyprávěla.
Po příchodu osvoboditelů napětí konečně polevilo. Vojáci přinesli čaj a kávu a Ludmilina matka jim je uvařila do konví. Po šesti letech války se rodina mohla radovat, její další osud však brzy ovlivnily poválečné přesuny a nástup komunistického režimu.
Po vypuknutí Slovenského národního povstání 29. srpna 1944 přecházeli přes moravsko-slovenskou hranici lidé, kteří mířili na pomoc odboji. Na Moravu se pokoušel dostat také partyzánský oddíl vedený Jánem Ušiakem, jehož náčelníkem štábu byl Dajan Murzin. Z oddílu později vznikla 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky.
Německé bezpečnostní složky zpřísnily kontroly hranice a zahájily rozsáhlé pátrání po partyzánech i jejich místních pomocnících. V listopadu 1944 následovala protipartyzánská operace Tetřev, při níž tisíce německých vojáků pročesávaly horské oblasti Beskyd. Lidé podezřelí z podpory odboje čelili zatýkání, výslechům a popravám.
Stěhování a ztráta statku
V roce 1945 odešel Josef Bartošek do Třemešku na Šumpersku, kam se v poválečných letech stěhovaly nové rodiny. Na statku, který rodina převzala, ještě nějakou dobu žily dvě německé ženy s chlapcem. Bartoškovým ukázaly hospodářství a vše jim předaly. Podle otcových vzpomínek proběhl jejich odchod bez násilí, ale za všudypřítomného pláče.
Matka se stěhování z rodných pasek dlouho bránila. S mladšími dcerami zůstala na Stodoliskách až do roku 1947. Pro sedmiletou Ludmilu byl potom příchod ze samoty do vesnice šokem. Bála se vyjít ze dvora, aby se mezi domy neztratila. Nebyla zvyklá ani na boty. Do školy proto chodila bosá zadem, aby ji nikdo neviděl, a obouvala se až před budovou.
Rodina se pustila do hospodaření, ale po komunistickém převratu přišla další rána. V Třemešku vzniklo roku 1953 jednotné zemědělské družstvo. Josef Bartošek odmítal vstoupit. Úřady rodině zabavily obilí včetně zásob určených k setí. „Maminka nasmetala, pro nás pro všechny nasypala do klína, do zástěry jenom tolik rži, co mělo být na příští rok. Bylo to moc smutné,“ vzpomínala Ludmila.
Když někdo otce udal, že nenahlásil chov jednoho selete, skončil na několik měsíců ve vězení v Olomouci. Po návratu nakonec do družstva vstoupil. Rodina ztratila hospodářství a Josef Bartošek pak musel pracovat pro družstvo.
Studovat nesměla, poslali ji dojit krávy
Dopad kolektivizace pocítila také Ludmila. Chtěla pokračovat ve studiu, učitel jí však oznámil, že jako dcera hospodáře stejně musí do JZD. V patnácti letech začala pečovat o telata a dojit krávy. Za práci někdy dostala jen padesát korun měsíčně.
Později jí dovolili navštěvovat dvouletou zemědělskou školu v Libině. Než ráno vyrazila na vyučování, musela podojit čtyřicet krav. Do školy chodila pěšky a cestou se učila. Měla dobrý prospěch, další studium v Brně jí ale předseda družstva nepovolil.
Východisko Ludmila našla ve sňatku se Stanislavem Krystyníkem, jehož rodinu postihl podobný osud. Vzali se v roce 1960 a Stanislav z peněz za prodanou motorku koupil dům v Mladoňově. Dům dříve patřil německé rodině. Po roce 1989 se potomci původních majitelů přijeli na někdejší domov podívat.
Manželé vychovali čtyři děti. Ludmila nepřestala chodit do kostela a v sedmdesátých letech prosadila, aby se jejich děti mohly ve škole účastnit výuky náboženství. Zpívala také při pohřbech.
Když děti povyrostly, nastoupila jako kuchařka do vznikajícího rekreačního střediska v Třemešku, které patřilo pod podnik Svit Otrokovice. Srpen 1968 prožila právě tam. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy vedení podniku odvezlo dělníky pryč a Ludmila zůstala areál hlídat. Později se stala jeho správcovou a přidal se k ní i manžel. Společně se o středisko starali až do důchodu.
Na minulost se nesmí zapomínat
Rodinu zasáhla emigrace Stanislavova bratra Josefa. V roce 1967 emigroval do Německa během zájezdu na hokejové mistrovství světa v Rakousku. O čtyři roky později tragicky zahynul při pracovní nehodě v Německu. Jeho tělo bylo převezeno do Československa, takže se s ním příbuzní mohli alespoň naposledy rozloučit.
Sametovou revoluci přivítali Krystyníkovi s nadšením, veřejných shromáždění se však neúčastnili. Museli zajišťovat provoz rekreačního areálu. V Mladoňově žila Ludmila i v roce 2024, kdy svůj příběh vyprávěla Paměti národa. Těšila se z vnoučat a pravnoučat, současně ji znepokojovala válka na Ukrajině. Po zkušenostech vlastní rodiny nerozuměla tomu, jak rychle mohou lidé na minulost zapomenout.
Mladším generacím vzkázala: „Snažte se žít tak, abyste se nemuseli na stáří stydět za svůj život, protože život je velice krátký. A když ho žijete aspoň v pokoji, lásce, míru, tak ať jste jakéhokoliv vyznání, je to krásné a je to dobré.“
