Život za „totáče“

Východní spiritualita, psychosomatika, vegetariánství... Politické oteplení 60. let přineslo i do Československa lehký závan kultury hippies. Populární jóga se směla provozovat i za normalizace – jako zdravotní cvičení. Její duchovní rozměr se ale potlačoval.

Marta Sandtnerová vyprávěla příběh secesní vily sochaře Stanislava Suchardy, svého rodného domu. Sídlo, postavené pro rodinnou idylu, se za jejího života stalo svědkem vyhánění Židů, bojůvek s nacisty, drancování komunisty. „Hostilo“ i smutné vojačky Rudé armády.

Punkové hnutí v normalizačním Československu ze začátku nebylo žádným cílevědomým „bojem“ proti režimu a už vůbec ne politickou opozicí. Režim si z pankáčů ale nepřátele vyrobil.

Jaká byla role advokátů v době, kdy právní řád platil jenom naoko? Právníci mluví o proměnách systému od padesátých let až do doby normalizace. Jejich vzpomínky zaznamenala Paměť národa.

Vysoké platy, tituly hrdinů socialistické práce, oslavné projevy – to všechno mělo horníkům v socialistickém Československu vynahradit skutečnost, že důležitější než jejich zdraví a životy jsou pro režim tuny uhlí.

„Každý, kdo bydlí, má starostí půl,“ zpívali Irena Kačírková a Josef Bek v populárním songu z roku 1960. Bytová krize v Československu po celou dobu vlády komunistů výrazně ovlivňovala lidské osudy a také často ničila rodinné vztahy.

Korupce je u nás od 90. let nejčastěji zmiňovaným zlořádem politiky. Nezjevil se tu ale až po roce 1989, naopak. V době socialismu úplatkářství kvetlo na podhoubí byrokracie, nedostatku zboží a nefungujících služeb.

Socialistický režim sice naoko oslavoval mateřskou roli žen, ve skutečnosti však budoucí matky stavěl do role neinformovaných a ne zcela svéprávných bytostí, o nichž rozhoduje neotřesitelná autorita lékaře.

Vlasatý pobuda v rauši se s tupým výrazem kýve ze strany na stranu. Drogy dostává ze Západu. Tak dobová propaganda vykreslovala „feťáky“. Mladí začínající narkomani však ve skutečnosti byli odkázáni na lékárničky svých matek, ti pokročilí vykrádali lékárny.

Přes hory a lesy, na lodi, vlakem, letadlem v houfu západních turistů, anebo spořádaně přes rakouský konzulát. Jugoslávie v době normalizace představovala pootevřené dveře na Západ a za svobodou vedly desítky různých cest.

Hlas Ameriky a Svobodná Evropa by se umístily na předních pozicích, sledovanost všech stanic se tehdy ovšem neměřila. Kutilové a radioamatéři vedli tichou válku s hlasitými rušičkami o co nejkvalitnější poslech. „Půvab“ čehosi zakázaného skončil až v roce 1988.

Komedie Dovolená s Andělem z roku 1952 nijak nepřehání: odborářské rekreace byly jedním ze způsobů, jak režim „ideově působil“ na občany i v jejich volném čase. A to dlouhodobě – překvapuje totiž, že v článku budeme citovat příručky až z osmdesátých let...

Členství v Pionýrské organizaci nebylo za socialismu pro děti povinné, jak se dnes někdy mylně uvádí. Všechny děti ale byly vedeny k tomu, aby toužily stát se pionýry. A u většiny dětí se to dařilo - třeba jen proto, že chtěly zapadnout do kolektivu.

Jak vypadaly přijímací zkoušky na střední školy v době socialismu? Kromě znalostí a dovedností dětí se hodnotil také kádrový profil jejich rodičů. Kdo nepropadl politickým sítem, a přesto chtěl studovat, musel si hledat postranní cestičky.

Mezinárodní den žen před rokem 1989 znamenal škrobené podnikové oslavy, které se mnohdy zvrhly v brutální pijatyky. Především byl ale svátkem mohutné ideologické manipulace. Oslava žen znamenala ve skutečnosti jejich ještě větší vykořisťování.

Iluze plné zaměstnanosti byla v komunistickém Československu vykoupena omezením osobní svobody. Lidé si často nemohli vybrat, kde budou pracovat. Po škole dostali umístěnku, která je za prací poslala i stovky kilometrů od domova.

Doba normalizace přinesla ztrátu nadějí a rezignaci lidí na veřejné angažmá. Přesto se tehdy zrodilo environmentální hnutí mládeže založené na dobrovolnictví, hnutí kde mohla znít i kritika komunisty devastovaného životního prostředí.

Jeřábnice, traktoristky, hrdinky socialistické práce. Komunistický režim se tvářil, že zrovnoprávnil ženy tím, že je nahnal do zaměstnání. Realita ale byla úplně jiná: nižší platy a všudypřítomná diskriminace.

Už 23. února 1948 zavedlo ministerstvo vnitra ovládané komunisty tzv. výjezdní doložku. Lidé bez ní nemohli překročit hranice, i když měli platný cestovní pas. Kdo chtěl komunistický „ráj“ opustit, riskoval život.