Život za „totáče“

„Úplně nejhorší, historicky ve všem,“ řekl o Karlovarském kraji bývalý premiér Babiš. Místní se k jeho výroku často ironicky hlásí. Právě tady se ale koncem 80. let zrodilo výrazné recesistické hnutí, které zpestřovalo šedé časy normalizace.

Filozofy, historiky, kněží nebo vyhozené překladatele jste v ulicích mohli potkat jako myče oken a výloh. Kýbl, stěrka a hadr se za normalizace staly nečekanými symboly svobody.

Mašinérie Mezinárodních táborů míru a takzvaných pionýrských aktivů se chystala na další sezónu. Netušila, že bude tou úplně poslední. Pro nejaktivnější pionýry byl ve hře jako každoročně i pobyt v proslulém sovětském dětském táboře Artěk.

Zájmy dělnické třídy jako celku byly pro komunistický režim „posvátné“. Ale zájmy jednotlivých dělníků mu na srdci tolik neležely. Odbory, které se jich měly zastávat, se proměnily v ryze formální a bezzubou organizaci.

Josif Stalin a Klement Gottwald zemřeli jen devět dní po sobě. Jejich úmrtí před sedmdesáti lety vyvolalo spektrum reakcí napříč celou československou společností. Emoce ale mnohdy ostře kontrastovaly s pompézností nařízeného státního smutku.

Muže s dlouhými vlasy v totalitním Československu mnohdy nepustili do tramvaje nebo do kina. „Vlasatci“ často nedostudovali, těžce sháněli práci, šikanovala je policie. Stačilo by se ostříhat. Zachování vnitřní svobody jim ale za problémy stálo.

Oslovení „soudružko“ či „soudruhu“ slýchali od dětí mnohokrát denně, věšeli Aurory na nástěnky a kličkovali při psaní posudků na žáky posledních ročníků… Jaké tlaky učitelé základních a středních škol za normalizace zažívali?

Komunistický režim se po celou dobu své existence zaštiťoval proklamacemi, že vědecký výzkum – jeho slovníkem „vědeckotechnická revoluce“ – je naprostou prioritou. Ve skutečnosti se vědecké bádání často odehrávalo spíše režimu navzdory...

V práci, na oslavě MDŽ, na schůzi. V době normalizace byl alkohol všudypřítomný. Léčba alkoholismu se ale často stávala doménou lékařů s kádrovými škraloupy, protože nikdo jiný to nechtěl dělat. Počet alkoholiků se u nás od 60. do 80. let ztrojnásobil.

Východní spiritualita, psychosomatika, vegetariánství... Politické oteplení 60. let přineslo i do Československa lehký závan kultury hippies. Populární jóga se směla provozovat i za normalizace – jako zdravotní cvičení. Její duchovní rozměr se ale potlačoval.

Socialismus měl odstranit veškerou rasovou diskriminaci. Ve skutečnosti komunistický režim od Romů žádal, aby zapomněli svou řeč a vzdali se své identity. Jen tak mohli uspět ve většinové společnosti.

Marta Sandtnerová vyprávěla příběh secesní vily sochaře Stanislava Suchardy, svého rodného domu. Sídlo, postavené pro rodinnou idylu, se za jejího života stalo svědkem vyhánění Židů, bojůvek s nacisty, drancování komunisty. „Hostilo“ i smutné vojačky Rudé armády.

Jak vypadala péče o seniory za socialismu? Na jedné straně velké a zanedbané domovy důchodců, na druhé straně osamělí staří lidé ve svých bytech, kteří se děsili, že je pošlou do nemocnice. „A co když tady přes víkend umřete?“ „To nevadí. Tak umřu. Ale umřu doma.“

Strach z domovních prohlídek, ponižující návštěvy ze „sociálky“, hrozba umístění do dětského domova. Ale také semknutost rodin, vřelé vztahy a pestrý život v disidentské pospolitosti. Pamětníci vzpomínají na dětství v chartistických rodinách.

Punkové hnutí v normalizačním Československu ze začátku nebylo žádným cílevědomým „bojem“ proti režimu a už vůbec ne politickou opozicí. Režim si z pankáčů ale nepřátele vyrobil.

Jaká byla role advokátů v době, kdy právní řád platil jenom naoko? Právníci mluví o proměnách systému od padesátých let až do doby normalizace. Jejich vzpomínky zaznamenala Paměť národa.

Do psychiatrických léčeben se v komunistické éře dostávali i zdraví lidé. Nonkonformní umělci, vzpurní političtí vězni nebo nekompromistní katolíci. Režimu ukazovali jeho nesmyslnost, proto je prohlašoval za „duševně choré“.

Trampové milovali svobodu a komunistický režim zneklidňovali už jen tím, že se nechtěli nikde organizovat. Jak je ale trestat za to, že tráví čas v přírodě? Na čundry v době normalizace vzpomínají tehdejší trampové i bývalý příslušník StB.

Vysoké platy, tituly hrdinů socialistické práce, oslavné projevy – to všechno mělo horníkům v socialistickém Československu vynahradit skutečnost, že důležitější než jejich zdraví a životy jsou pro režim tuny uhlí.