Život za „totáče“

Hlas Ameriky a Svobodná Evropa by se umístily na předních pozicích, sledovanost všech stanic se tehdy ovšem neměřila. Kutilové a radioamatéři vedli tichou válku s hlasitými rušičkami o co nejkvalitnější poslech. „Půvab“ čehosi zakázaného skončil až v roce 1988.

Komedie Dovolená s Andělem z roku 1952 nijak nepřehání: odborářské rekreace byly jedním ze způsobů, jak režim „ideově působil“ na občany i v jejich volném čase. A to dlouhodobě – překvapuje totiž, že v článku budeme citovat příručky až z osmdesátých let...

Členství v Pionýrské organizaci nebylo za socialismu pro děti povinné, jak se dnes někdy mylně uvádí. Všechny děti ale byly vedeny k tomu, aby toužily stát se pionýry. A u většiny dětí se to dařilo - třeba jen proto, že chtěly zapadnout do kolektivu.

Jak vypadaly přijímací zkoušky na střední školy v době socialismu? Kromě znalostí a dovedností dětí se hodnotil také kádrový profil jejich rodičů. Kdo nepropadl politickým sítem, a přesto chtěl studovat, musel si hledat postranní cestičky.

Mezinárodní den žen před rokem 1989 znamenal škrobené podnikové oslavy, které se mnohdy zvrhly v brutální pijatyky. Především byl ale svátkem mohutné ideologické manipulace. Oslava žen znamenala ve skutečnosti jejich ještě větší vykořisťování.

Iluze plné zaměstnanosti byla v komunistickém Československu vykoupena omezením osobní svobody. Lidé si často nemohli vybrat, kde budou pracovat. Po škole dostali umístěnku, která je za prací poslala i stovky kilometrů od domova.

Doba normalizace přinesla ztrátu nadějí a rezignaci lidí na veřejné angažmá. Přesto se tehdy zrodilo environmentální hnutí mládeže založené na dobrovolnictví, hnutí kde mohla znít i kritika komunisty devastovaného životního prostředí.

Jeřábnice, traktoristky, hrdinky socialistické práce. Komunistický režim se tvářil, že zrovnoprávnil ženy tím, že je nahnal do zaměstnání. Realita ale byla úplně jiná: nižší platy a všudypřítomná diskriminace.

Už 23. února 1948 zavedlo ministerstvo vnitra ovládané komunisty tzv. výjezdní doložku. Lidé bez ní nemohli překročit hranice, i když měli platný cestovní pas. Kdo chtěl komunistický „ráj“ opustit, riskoval život.

​Sezení s rukama za zády, dvojky za úpravu, hesla na nástěnkách, cvičení v plynových maskách a upřednostňování technických oborů. Takové vzpomínky se vybavují pamětníkům na školní výuku v 70. a 80. letech.

Cesta k modré knížce neboli osvobození od vojenské povinnosti za socialismu vedla nejčastěji přes předstírané diagnózy, psychiatrii, fingované sebevraždy nebo drogy. Odpírači ji volili ze strachu ze šikany a nátlaku politruků.

Co znamenal listopad 1989 pro ty, kdo patřili k protikomunistické odbojové skupině kolem bratrů Mašínů, či pro jejich příbuzné, kteří zůstali v Československu?

Zdaleka ne všichni, které Státní bezpečnost registrovala jako své spolupracovníky, se ke spolupráci zavázali dobrovolně, ne všichni někoho udali. Míru jejich spolupráce však bylo možno nahlédnout po otevření archivů mnoho let po převratu.

Nezaměstnanost a bezdomovectví podle normalizační propagandy údajně neexistovaly. Jak to bylo ve skutečnosti?