„Když mi bylo patnáct, jeli jsme na školní výlet. Já jsem se venku projížděla s kamarádkou a najednou jde proti nám maminka s malou holčičkou. Ta holčička se zeptala své maminky, proč jezdím v kočárku, když už jsem tak veliká. Načež jí maminka odvětila: ,No, víš, ona, když byla malá, tak hodně zlobila, a pánbůh ji za to potrestal.“
Když jste na tom „kočárku“ vy a kvůli dětské mozkové obrně z něj nikdy neslezete, nesete si takovou větu s sebou po celý život. O takové vzpomínky se s námi podělila právnička Ivana Marešová, jedna z pamětnic, jejíž vyprávění inspirovalo vznik rozhlasové hry Mrzákovi všechno projde. Tento i další podobné momenty byly impulzem ke vzniku projektu, který se vrací k zapomenutým příběhům z doby, kdy se o lidech s postižením mluvilo málo – a s nimi se mluvilo ještě méně.
Socialistická spravedlnost? Jen pro někoho
Téma postavení hendikepovaných lidí za minulého režimu představuje důležitou, a často opomíjenou součást naší historie. Socialistické Československo se hlásilo k ideálům rovnosti a sociální spravedlnosti, ale realita života lidí s postižením často neodpovídala oficiální propagandě. Byli zavíráni do ústavů, i když by se bez ústavu často jednoduše obešli.
V době konání sjezdů KSČ v tehdejším Paláci kultury v Praze, dnešním Kongresovém centru, měli chovanci nedalekého Jedličkova ústavu vyhrazeny trasy, kudy mohli jezdit, aby je delegáti nezahlédli, nebo byli rovnou odvezeni na pobyt v přírodě. Jak vtipně podotýká Ivana Marešová:
Cílené narážky na ulici byly také denním chlebem, nejen kvůli tomu se lidé se zdravotním postižením stali ve společnosti odsouvanou a segregovanou skupinou. I když se to dělo mnohdy nenápadně.
Odlišný hendikep, podobná zkušenost
Rozhlasová hra Mrzákovi všechno projde vznikla jako součást mé projektové maturity na Gymnáziu Paměti národa. Nad tématem práce jsem přemýšlela poměrně dlouho. Rok předtím jsem se věnovala tzv. máničkám, tedy jiné a za minulého režimu jinak znevýhodněné skupině. Tentokrát jsem chtěla poukázat na nespravedlnost, ale i na naději, která se v těchto životních příbězích navzdory těžkostem často objevuje. Inspirací mi byl příběh Julka Vargy, zdravotně postiženého disidenta a také postrachu StB. Během příprav jsem nahrála čtyři rozhovory s pamětníky, kteří mi svěřili své osobní zkušenosti s životem s postižením v minulém režimu.
Jednou z dokumentovaných pamětnic byla Hana Bubeníčková, ředitelka brněnského TyfloCentra, které pomáhá nevidomým a slabozrakým lidem se začleněním se do společnosti. Hana vyrůstala s těžkým zdravotním postižením, ale díky podpoře rodiny do ústavu umístěna nebyla. I přes dosažené vzdělání, například v oblasti výpočetní techniky, se opakovaně setkávala s diskriminací. „Když jsem po revoluci měnila zaměstnání, to souzení jsem hodně cítila,“ říká Hana a pokračuje:
Při výběru povolání pro zrakově postižené se prý k lidem nepřistupovalo individuálně, rozhodovala spíše dostupnost pracovních míst než jejich vhodnost pro konkrétního člověka.
Hana mě také propojila s dalšími dvěma pamětníky, Josefem Konečným a panem J.
Josef Konečný se narodil jako slabozraký, zcela oslepl až v mládí. Navštěvoval školu pro slabozraké a nevidomé děti v Brně v ulici Veveří, kde panovaly poměrně spartánské podmínky. Možnosti vzdělávání byly pro nevidomé děti velmi omezené – mohly se vyučit maséry, telefonisty, ladiči pian nebo se věnovat hudbě. Ti, kteří nebyli hudebně nadaní, se učili čalounictví či výrobu kartáčů. Naopak u slabozrakých dětí se výběr povolání příliš neřešil a často jim byla doporučována běžná řemesla, aniž by se zvažovalo, jestli jsou pro ně vhodná.
Josef se například učil prodavačem textilu. Na učilišti ale zcela oslepl na jedno oko a později kvůli těžké fyzické práci při zvedání koberců i na druhé. Oslabené cévky v očích neunesly tlak a praskly. Přitom při diagnóze slabozrakosti se předpokládá, že jakákoliv větší zátěž může vést k dalšímu fatálnímu poškození zraku.
Josef mi řekl mnoho inspirativních vět a jeho odpověď na otázku, co pro něj v té době bylo nejtěžší, mi utkvěla snad navždy v paměti: „Já jsem to potižení možná díky své nátuře neprožíval tak dramaticky. Nedíval jsem se na věci pohledem, že ‚je to blbý a co jako budu teď dělat‘, ale spíše co můžu, a co nemůžu dělat. Fajn, tak jezdit na kole nemůžu, ale třeba muziku můžu dělat dál.“
Dalším z pamětníků byl už zmíněný pan J., který si přál zůstat v anonymitě.
J. se narodil se zrakovým hendikepem, který se postupně během dospívání zhoršoval, ve dvanácti letech nastoupil do školy pro slabozraké a nevidomé děti v Brně na Veveří. J. popisoval školu jako děsivé místo s dlouhými temnými chodbami, které mu připomínaly román F. L. Věk. Bydlel na internátu v pokoji pro dvanáct studentů, kde uprostřed místnosti sálala kovová kamna, sám ironicky poznamenává, že to bylo pro nevidomé děti „opravdu ideální“. Děti se podmínkám dokázaly přizpůsobit a nestěžovaly si, teprve později si uvědomil, že ty podmínky nebyly ani zdaleka vyhovující a že nikoho asi moc nezajímalo, „kam ty slepce strčí“.
Poslední pamětnicí byla Ivana Marešová, právnička, která se narodila s dětskou mozkovou obrnou, až na svou pravou ruku je kompletně ochrnutá. „Za totáče jsme všichni byli považováni za lidi s poškozením mozku. Zacházelo se se všemi stejně. A měli jsme stejné podmínky, jako bychom byli v děcáku, absolutně scházel individuální přístup,“ říká Ivana a pokračuje:
Výpovědi těchto lidí jsem se snažila do hry promítnout – v emocích, v replikách, v atmosféře. Dvě hlavní postavy hry, Naďa i Richard, mají své reálné předobrazy, ale postavy hry nejsou kopiemi konkrétních lidí. Usilovala jsem o to, aby se žádný pamětník přímo nepoznal, doufala jsem, že vykreslením postav nikoho neurazím. Naštěstí jsem se bála úplně zbytečně, reakce všech byly povzbuzující a vřelé.
Naďa a Richard: Fiktivní, ale reálné postavy
Audiohra Mrzákovi všechno projde vypráví příběh dvou fiktivních postav – slabozraké Nadi a vozíčkáře Richarda. Každý přináší do dialogu postav své životní zkušenosti, postoje i frustrace.
Naďa, kterou namluvila Bohdana Pavlíková, je slabozraká žena s výraznou vizuální vadou na obličeji. Vidí pouze obrysy a stíny, orientuje se však stejně dobře jako nevidomá, jak byla vedena už od dětství. Používá čtečku, ovládá Braillovo písmo a se svým hendikepem je vyrovnaná. Je zvídavá, vytrvalá a přesvědčená, že nic není nemožné. Žije v pokoře a vděčnosti, ale i ona prochází krizemi – bojuje se stydlivostí, frustrací a strachem z odmítnutí, bojí se požádat o pomoc.
Richard v podání Jana Hájka je muž na invalidním vozíku po dětské mozkové obrně, je jen částečně pohyblivý, má ochrnuté nohy. Je závislý na asistenci, která však není vždy dostupná, což v něm vyvolává frustraci. Většinu dne funguje samostatně, ale jeho pohled na svět je převážně negativní a pesimistický. Je kritický vůči státu i současné situaci a působí rezignovaně. Přesto dokáže být empatický – v rozhovoru se postupně otevírá, vcítí se do Nadi a začíná chápat, že ani s jeho postižením není pozdě na změnu.
Chtěla jsem ukázat, že i lidé se zdravotním postižením mají své slabosti, chyby, smysl pro humor i svůj vztek – že nejsou jen pasivními objekty soucitu. Právě autentičnost pro mě byla při psaní scénáře klíčová, ne idealizace. Hra možná působí místy syrově, ale čerpala jsem z reálných výpovědí pamětníků, a právě proto považuji tento přístup za poctivý.
Rozhlasová hra jako cílový formát přitom zpočátku nebyl v plánu. Neměla jsem žádné zkušenosti s psaním scénáře ani nahráváním. Nakonec jsem si ale řekla, že by byla škoda příběhy pamětníků předat „jen“ ve formě rozhovorů. Díky spolupráci se skvělými herci Lubošem Veselým, Janem Hájkem a Bohdanou Pavlíkovou a s Tiborem Židou, který mi pomohl se střihem, se hra nakonec zrealizovala.
Téma hendikepovaných lidí žijících v totalitním režimu zůstává málo prozkoumané, i proto v něm hodlám pokračovat. Příběhů, které čekají na své zpracování, je víc než dost.
