Výstava: Ekologie v Československu a Polsku po roce 1945

Když se v padesátých letech nad Ostravou, Mostem nebo třeba Katovicemi zatáhlo nebe, nebyl to pak déšť, co lidé očekávali, ale popílek. Kouř z komínů byl symbolem pokroku i prosperity – dokud se neukázalo, že dusil nejen města, ale i obyvatele, kteří v nich žili. Československo a Polsko sdílely po druhé světové válce podobný osud: budovaly socialismus. Znamenalo to těžit, tavit, vyrábět – to vše bez ohledu na následky.

Po druhé světové válce stálo nejen Československo, ale také Polsko před nelehkým úkolem – měly obnovit zničené hospodářství a nastartovat průmyslový rozvoj. Tento „restart“ se netýkal pouze rekonstrukce měst a továren, ale zahrnoval také rozsáhlé plány na rozšíření těžkého průmyslu. Komunistický režim, který se po roce 1948 chopil moci, industrializaci vnímal jako klíčový nástroj budování socialistické společnosti. Nové závody, doly a elektrárny měly demonstrovat sílu nového státu.

V té době se však na přírodu a krajinu pohlíželo především jako na prostředky hospodářského růstu. Těžba uhlí, výstavba přehrad a chemických podniků proměnila celé oblasti. Ekolog Bedřich Moldan vzpomínal:

Životní prostředí bylo po dlouhou dobu druhořadou otázkou. Poválečné období tak v českém i polském prostředí představovalo nejen éru obnovy a rozvoje, ale i počátek dlouhého zápasu o záchranu krajiny. Ta se stala obětí „pokroku“.

Termíny a místa vernisáží:

Rozorali jsme meze

Jedním z nejvýraznějších ekologických problémů té doby byla kolektivizace venkova spojená s rozoráváním mezí, likvidací remízků a vytvářením rozsáhlých lánů. Z polí mizela rozmanitost, z krajiny život. „S kamarády jsme šli kolem pole, když tam traktorista Franta rozorával meze. Ptal se, jestli řídíme, že by si zašel na pivo. Tak jsme jezdili místo něho. Rozorali jsme jednu mez a urvali dvě radlice,“ vzpomíná s úsměvem Josef Exner.

Režim mlčel

Po srpnové okupaci v roce 1968 se komunistický režim opět pustil do upevňování moci. Omezoval občanské svobody, nabízel ale něco na oplátku – sociální jistoty a plnější obchody. Tato tichá dohoda měla svou cenu: neúprosný tlak na průmyslový růst bez ohledu na následky.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se v Československu začalo o životním prostředí a ekologii mluvit otevřeně. Ochrana přírody se stala jednou z mála legálních cest, jak kritizovat poměry v zemi.

Ve svých prohlášeních odborníci i disidenti upozorňovali na dusivé ovzduší, otrávené řeky, měsíční krajinu zničenou těžbou uhlí i na mlčení úřadů o haváriích a zdravotních dopadech průmyslu. Jejich slova začala pronikat i do oficiálních médií – a ekologická kritika se stala nečekaně silnou formou občanského tlaku.

Stejně jako v Polsku i v Československu se téma životního prostředí proměnilo v most mezi disentem a běžnými lidmi. 

Lesy mizely

Počátek osmdesátých let přinesl dramatické změny i pro přírodu českých hor. Znečištění ovzduší z elektráren a továren se zásadně podepsalo na stavu lesních porostů v Krkonoších a Jizerských horách. Situace byla natolik závažná, že se dotkla i jádra Krkonošského národního parku. Lesy, které ještě na konci sedmdesátých let pokrývaly svahy hor, se během několika let proměnily v rozsáhlé pásy pařezů.

Pamětnice Olga Chotová si dodnes vybavuje smutek, který cítila při pohledu na zničené stromy: 

Příroda nezná hranic

Výstava Příroda nezná hranic aneb Ekologie v Československu a Polsku po roce 1945 představuje české a polské zkušenosti s devastací přírody i její ochranou po druhé světové válce až do 90. let. Na základě svědectví pamětníků z Paměti národa ukazuje proměny vztahu k přírodě v době, kdy se z ekologie stávala věda, a především forma občanské statečnosti. Naše expozice připomíná ekologické katastrofy i zrod nové citlivosti k přírodě, která překračovala hranice státu i režimu.