Barbora Šťastná

Oslovení „soudružko“ či „soudruhu“ slýchali od dětí mnohokrát denně, věšeli Aurory na nástěnky a kličkovali při psaní posudků na žáky posledních ročníků… Jaké tlaky učitelé základních a středních škol za normalizace zažívali?

„Putin je druhý Hitler.“ „Je to stejné jako v roce 1968.“ „Měli jsme se bránit jako Ukrajinci.“ Lidé, kteří svěřují své vzpomínky Paměti národa, se na válku na Ukrajině dívají optikou svých životních příběhů. 

Komunistický režim se po celou dobu své existence zaštiťoval proklamacemi, že vědecký výzkum – jeho slovníkem „vědeckotechnická revoluce“ – je naprostou prioritou. Ve skutečnosti se vědecké bádání často odehrávalo spíše režimu navzdory...

Skaut, historik, čistič oken i šéf české diplomacie: Jaroslav Šedivý, který zemřel 28. ledna letošního roku ve věku 93 let, zůstával ve všech svých životních rolích především moudrým a laskavým člověkem.

V práci, na oslavě MDŽ, na schůzi. V době normalizace byl alkohol všudypřítomný. Léčba alkoholismu se ale často stávala doménou lékařů s kádrovými škraloupy, protože nikdo jiný to nechtěl dělat. Počet alkoholiků se u nás od 60. do 80. let ztrojnásobil.

Socialismus měl odstranit veškerou rasovou diskriminaci. Ve skutečnosti komunistický režim od Romů žádal, aby zapomněli svou řeč a vzdali se své identity. Jen tak mohli uspět ve většinové společnosti.

Marta Sandtnerová vyprávěla příběh secesní vily sochaře Stanislava Suchardy, svého rodného domu. Sídlo, postavené pro rodinnou idylu, se za jejího života stalo svědkem vyhánění Židů, bojůvek s nacisty, drancování komunisty. „Hostilo“ i smutné vojačky Rudé armády.

Svůj život zasvětil studiu novodobých dějin Česka a Slovenska. On sám byl jejich součástí ať už jako mladý komunista, účastník Pražského jara, pronásledovaný disident nebo podporovatel disentu v emigraci. V pondělí 9. ledna se Vilém Prečan dožívá devadesáti let.

Konec roku 1989 byl obdobím, kdy se s pádem komunistického režimu změnil život všem lidem v tehdejším Československu. Mladému herci Janu Potměšilovi však v těch dnech osud přinesl úplně jinou změnu – stejně krutou jako nečekanou. Přesto se dokázal vrátit do života.

Na Mostecku nechali práce jako na kostele… Velké dílo má za sebou v mosteckém pohraničí početná rodina Ladislava Hyleny. Dobrovolně se ve volném čase pustili do opravy kostela v Hoře Svaté Kateřiny a během pětatřiceti let zachránili i mnoho dalších památek. 

Štědrý večer za druhé světové války měl mnoho podob. V protektorátu lidé strádali nedostatkem potravin, v nuceném nasazení a na frontách navíc i steskem po domově. A strachem, že už nikdy neuvidí své blízké.

Jak vypadala péče o seniory za socialismu? Na jedné straně velké a zanedbané domovy důchodců, na druhé straně osamělí staří lidé ve svých bytech, kteří se děsili, že je pošlou do nemocnice. „A co když tady přes víkend umřete?“ „To nevadí. Tak umřu. Ale umřu doma.“

„Nechci, aby ani trošičku nasály tvou mentalitu,“ slyšela od příbuzných. Helena Kleinová se narodila tři roky po válce, ale na celé její dospívání i po odchodu do Izraele vrhlo temný stín trauma holocaustu. Marně se snažila být jako všichni ostatní.

Během plavby posádka lodi zradila, námořníci hodili palivo do moře a utekli; pak lidé na palubě prožili epidemii tyfu, viděli výbuch zaoceánského parníku, který je měl zachránit. Anina Korati utíkala před holocaustem a její anabáze připomíná dobrodružný román.

Strach z domovních prohlídek, ponižující návštěvy ze „sociálky“, hrozba umístění do dětského domova. Ale také semknutost rodin, vřelé vztahy a pestrý život v disidentské pospolitosti. Pamětníci vzpomínají na dětství v chartistických rodinách.

Punkové hnutí v normalizačním Československu ze začátku nebylo žádným cílevědomým „bojem“ proti režimu a už vůbec ne politickou opozicí. Režim si z pankáčů ale nepřátele vyrobil.

3. listopadu zemřela devadesátiletá Alena Popperová, jejíž příběh je svědectvím o holocaustu z pohledu dítěte z česko-židovské rodiny. Její otec zaplatil životem za směšné přestupky proti protižidovským opatřením a matku gestapo týralo bestiálními výhružkami.

Karel Schwarzenberg si po smrti Jana Masaryka jako devítiletý kluk slíbil, že nikdy nepřestane usilovat o svobodu Československa. Za největší zázrak svého života považoval návrat do vlasti. Karel Schwarzenberg zemřel 11. listopadu roku 2023.

Jeho život byl naplněný hudbou, ale také neustálým cestováním mezi evropskými i zaoceánskými městy. Český a světový dirigent Libor Pešek zemřel 23. října tohoto roku.