Jedli kopřivy, ale milovali Stalina. Válka očima ruské pionýrky
„Věřili jsme, že Sovětský svaz přináší celému světu štěstí. S takovou vírou se člověk těžko loučí,“ říká Galina Vaněčková. Prožila druhou světovou válku jako pionýrka ve Sverdlovsku.
Po smrti muže Ludmila Čechová pečovala o jeho přátele z vězení
Roku 1965 se provdala za bývalého politického vězně. Zapojila se tím do komunity přátel, věřících lidí nepohodlných komunistickému režimu. Po manželově smrti doprovázela v posledních měsících jejich života i manželovi přátele z kriminálů.
Nabité stadiony i bystré oči kontrarozvědky: hokejový příběh Dukly Jihlava
Co znamenalo být hokejistou Dukly Jihlava v 80. letech? Byl to především tvrdý dril, který sportovcům dával šanci: mohli se podílet na největších úspěších československého sportu. Upíraly se na ně oči tisíců fanoušků, ale i oči příslušníků Vojenské kontrarozvědky.
„Zavřete rypáky!“ křičí bachaři. Chodbami zní koleda. Za chvíli jen tiše…
Vánoční stromeček z peří obarveného zeleným inkoustem, tajné půlnoční mše, perníčky z drobečků chleba. Za mřížemi československých věznic jsou Vánoce, uvnitř je tajně slaví politické vězenkyně a vězni.
„Pevná hráz socialismu,“ říkali komunisté Karlovarsku. Pak se hráz prolomila... (Dokument)
Západočeské Sudety komunisté považovali za jeden z regionů, který je oporou režimu. Ve dnech po 17. listopadu 1989 se pak nestačili divit. I o tom vypráví nový dokumentární film karlovarské pobočky Paměti národa s názvem Prolomit hráz.
„Pevná hráz socialismu,“ říkali komunisté Karlovarsku. Pak se hráz prolomila...
Západočeské Sudety komunisté považovali za jeden z regionů, který je oporou režimu. Ve dnech po 17. listopadu 1989 se pak nestačili divit. I o tom vypráví nový dokumentární film karlovarské pobočky Paměti národa s názvem Prolomit hráz.
Václav Stratil: „Umění může být všechno“
„Žilo se po ateliérech. Lidi se spolu v soukromí kontaktovali natolik, že oficiální možnost prezentace jim ani nechyběla,“ vzpomíná malíř, kreslíř a výtvarný fotograf Václav Stratil na život alternativních umělců v době normalizace.
Doping řízený státem. „Nemohl jsem ho sundat, jak byl nazobaný,“ říká boxer
Vrcholoví sportovci měli veřejnosti ukazovat popularitu socialistického režimu a pro zahraničí byli měřítkem prestiže. Bez špičkových výsledků to ovšem nešlo. A k těm měly pomáhat i zakázané podpůrné látky, jejichž podávání „si vzal na starosti“ stát.
Doping řízený státem. „Nemohl jsem ho sundat, jak byl nazobaný,“ říká boxer (Ukázka)
Vrcholoví sportovci měli veřejnosti ukazovat popularitu socialistického režimu a pro zahraničí byli měřítkem prestiže. Bez špičkových výsledků to ovšem nešlo. A k těm měly pomáhat i zakázané podpůrné látky, jejichž podávání „si vzal na starosti“ stát.
„Seděla jsem doma po kolena ve vodě, smířená, že tu umřu.“ Vzpomínky na povodně
Zničené domovy i plány do budoucna, ztráty na životech, ale i nadějeplné příběhy o záchraně a rodinné soudržnosti. Jak si pamětníci připomínají ničivé povodně?
Miloš Šejn: „Zrušil jsem představu, že obraz krajiny je plátno v rámu“
Malíř a konceptuální umělec spojil ve své tvorbě lásku k umění a k přírodě. U výtvarných institucí normalizačního režimu však narazil na nepochopení.
„Následoval jsem Kupku a Zrzavého.“ Vladimír Škoda odešel tvořit do Paříže
Sochař a kreslíř Vladimír Škoda opustil Československo krátce před invazí vojsk Varšavské smlouvy. Nevedl ho odpor k režimu, ale touha věnovat se umění.
Prodloužené prázdniny. Přes Jugoslávii utíkali na Západ dobrodruzi i celé rodiny (Ukázka)
Přes hory a lesy, na lodi, vlakem, letadlem v houfu západních turistů, anebo spořádaně přes rakouský konzulát. Jugoslávie v době normalizace představovala pootevřené dveře na Západ a za svobodou vedly desítky různých cest.
„Lenin neprojde dveřmi. Co teď?“ Plešatý muž s bradkou stokrát jinak
Kým byl ve vzpomínkách pamětníků Vladimír Iljič Lenin? Muž, který zemřel právě před sto lety? Vv jejich příbězích figuruje jako neosobní symbol, jedna z nejzprofanovanějších rekvizit režimu, ale také středobod mnoha recesí a ventil frustrace.
„Dodnes je mi zle, když slyším Urválkův hlas,“ říká dcera Eduarda Goldstückera
Anna Grušová a Helena Vávrová se narodily v prominentní rodině obklopeny vzdělaností a dobrými styky svých rodičů. Dramatický zvrat kariéry jejich otce Eduarda Goldstückera z nich však záhy udělal dcery politického vězně. Obě svěřily své vzpomínky Paměti národa.
Na „lodi sebevrahů“ prchali před nacisty. Z Prahy až na ostrov Mauricius... (Ukázka)
Během plavby posádka lodi zradila, námořníci hodili palivo do moře a utekli; pak lidé na palubě prožili epidemii tyfu, viděli výbuch zaoceánského parníku, který je měl zachránit. Anina Korati utíkala před holocaustem a její anabáze připomíná dobrodružný román.
Modlila jsem se, aby mě Bůh z děcáku vysvobodil, ale nic se nedělo
Za prvních dvanáct let komunistické totality se počet dětí v dětských domovech zvýšil patnáctinásobně. Odebrání dítěte byl nejen nejčastější nástroj, jímž stát řešil jakékoliv problémy v rodinách, ale také mocná hrozba pro rodiny politických odpůrců.
„Masarykův špion“ pašoval tajné dokumenty v podrážkách svých bot
Příběh Emanuela Vosky a jeho dcery Villy Bechyňové vydá na několik románů… Románů nabitých emocemi a dobrodružným dějem odehrávajícím se na pozadí historických dramat. Otec i jeho dcera sloužili Československu od samého počátku – dokonce ještě před jeho vznikem.
„Picasso, to se nesmělo ani vyslovit,“ vzpomínala kreslířka Jitka Svobodová
Komunistická cenzura v době normalizace ji přivedla k médiu, které se stalo jejím nejoblíbenějším výrazovým prostředkem: kresbě obyčejnou tužkou.
Jiří Kovanda: „Chtěl jsem nabourávat ta brnění, která na veřejnosti nosíme.“
Performer a konceptuální umělec objevoval principy své tvorby bez jakéhokoli formálního výtvarného vzdělání. Přesto patří k nejúspěšnějším českým umělcům v celosvětovém měřítku.
