„Svazačky nás nutily tančit,“ vzpomíná řeholník na internaci roku 1950

Spali jsme, nikdo nic nevěděl. Asi o půl dvanácté najednou ruch v celém domě a do naší ložnice přišli uniformovaní příslušníci bezpečnosti a jejich pomocníci. Odhrnovali plátno, které oddělovalo naše postele, a křičeli – vstávat, oblečte se, shromážděte se v refektáři.“ Tak vzpomíná Stanislav Peroutka, tehdejší student jezuitské koleje na Velehradě, na noc ze 13. na 14. dubna 1950. 

Benedikt Vladimír Holota, tehdy novic františkánského řádu, prožíval tutéž noc v pražském konventu Panny Marie Sněžné, ale jeho vzpomínka je podobná: „Vyvedli nás dolů do refektáře. Byli tam civilisté, kteří nás dokonale prošacovali. Shromáždili nás a vedli na nádvoří před kostelem. Nebe bylo poseté hvězdami, to bylo úžasné!“

Podobná scéna se té noci odehrála v mužských klášterech a církevních internátních školách po celé zemi. Řeholníci, novicové i náctiletí studenti byli hrubě probuzeni, museli si sbalit nejnutnější věci, podstoupili ponižující prohlídku a poté je nahnali do přistavených autobusů, často se zalepenými okny. 

Autobusy mířily do neznáma

Mohli se jen dohadovat, kam je vlastně vezou, a mnozí se obávali, že autobusy uprostřed té noci míří do sibiřských gulagů. Mnozí si dodávali odvahu modlitbou nebo společnou písní. „Než jsme odjeli, pan profesor Valábek začal zpívat církevní zpěv Christus vincit a my jsme se všichni přidali. Oni se nás snažili přerušit, ale marně,” vzpomíná Bernard Bokor. Stanislav Peroutka vzpomíná, že jeden z bratří opakoval velikonoční žalm: „Haec Dies, quam fecit dominus, exultemus et laetemur in ea, Alleluia.“

Ale sotva nastoupili do autobusu, dozorci jim zakázali modlit se nahlas: „Všechno se odehrávalo v tichosti, takže to bylo zvlášť tajuplné, taková zvláštní atmosféra.“

Řeholníci, novicové a studenti byli soustředěni do sedmi internačních klášterů v českých zemích a osmi dalších na Slovensku, kde je čekal polovězeňský režim, fyzická práce a výsměch nebo trest za pokusy věnovat se duchovnímu životu. 

Zejména mladí byli vystavováni také nejrůznějším pokušením. Po příjezdu do internačního kláštera v Bohosudově například vyhladovělým chlapcům předložili k obědu klobásu. Byl ale pátek, postní den, takže masité jídlo odmítli. 

Novici se po několika dnech měli rozhodnout, zda chtějí z internace odejít a takzvaně se zařadit do společnosti, jak se eufemisticky označovalo zřeknutí se řeholního života. Slibovali jim možnost přijetí do civilních gymnázií a dalších škol. „K překvapení estébáků se ale nikdo z nás nepřihlásil, protože nás vychovali jinak, držel nás nad vodou Bůh, a tak jsme tam vydrželi, i když jsme nemohli studovat a museli jsme chodit do fabriky,“ vzpomíná tehdejší novic jezuitského řádu Josef Hladiš. 

Přesívání popela a likvidace knih

Estébáci se snažili oddělit novice od starších řeholníků a „převychovat je“ prostřednictvím předčítání z Rudého práva a ideologických přednášek. Vzhledem k tomu, že je vedli narychlo proškolení „kádři“ nevalného intelektuálního potenciálu, mladí z toho měli spíš legraci: „Povídali nám ty svoje teorie o tom, že komunismus bude něco úžasného,“ říká Josef Hladiš. 

Kromě práce v továrnách nebo na stavbách byli zaměstnáni i přímo v areálu internačních klášterů. Často šlo jen o to, aby na ně uvalili jakoukoli fyzickou dřinu – františkán Bernard Říský například vzpomínal, že v Bohosudově museli prosívat velké hromady popela: „Brali jsme to sportovně i radostně, i když jsme byli celí zaprášení popelem lepícím se na zpocené tělo.“ 

Bolestnějším úkolem byla likvidace klášterních knihoven: „Knihy jsme nakládali na nákladní auta. Potom jsem se dozvěděl, že vysokoškoláci měli vytřídit, co se dalo prodat za marky nebo za dolary v cizině. To ostatní... Na to tak dlouho pršelo, až z toho nezbylo nic,“ popisuje jezuita Ludwig Armbruster, jak skončily vzácné tisky z knihovny v Bohosudově. 

Pokušení, která nefungovala

Věznitelé se snažili získat mladé řeholníky na svou stranu nejrůznějšími způsoby. Například je lákali do nově otevřeného semináře, jehož absolventi mohli působit jako kněží se státním souhlasem. Podmínkou ovšem byla vstřícnost vůči režimu. I tomu ovšem naprostá většina bratří odolala. 

Jejich víru se ale pokoušeli nahlodat i primitivními světskými lákadly. „Snažili se mezi námi najít nějaké udavače,” vzpomíná Ludwig Armbruster, který v té době studoval na jezuitském filosofickém učilišti v Děčíně. „Zvlášť se zaměřovali na řeholní bratry, kteří nebyli studovaní. Slibovali jim například, že jim najdou nějakou ženskou, se kterou by se mohli scházet. Ale nevycházelo jim to.” 

Josef Kolmaš, který předtím studoval jezuitské gymnázium na Velehradě (a později se stal významným tibetologem), vzpomínal, že během internace v Hájku u Prahy dozorci nahnali novice do společenské místnosti, kam přivezli svazačky z Unhoště. Ty je údajně měly učit tančit, spíše však za tím byla snaha zapůsobit na mladé muže, aby se zřekli řeholního povolání. 

Chlapci na to zareagovali tím, že doprostřed parketu naházeli židle, takže s tancem to nevyšlo. 

Síla ve společenství

Řeholníci se opakovaně setkávali s tím, že věznitelé víru zesměšňovali a nejrůznějšími způsoby se snažili ji snižovat: stránky vytrhané z Písma svatého se například objevily na latrínách místo toaletního papíru. Přesto se řeholníci tajně účastnili mší svatých a v různých úkrytech nacházeli možnost na chvíli se o samotě modlit nebo studovat. 

Internace měla ještě jeden nezamýšlený důsledek: řeholníci nejrůznějších řádů se setkávali a v novém společenství se dostávali k samotné podstatě své víry, jak popisuje Benedikt Vladimír Holota: „Nejkrásnější Vánoce jsem prožil ve shromáždění bratří ze všech řádů v internaci v Oseku. Byli tam kapucíni, minorité, redemptoristi, jezuiti. To bylo úžasné, to bylo něco!“