„Patřili jsme mezi průmyslové velmoci s vlastním strojírenstvím, hutěmi, chemií. Nebyli jsme montovna,“ prohlásil politik KSČM Josef Skála v rozhovoru pro Českou televizi roku 2020. Podobně ale v roce 2014 hovořil i Andrej Babiš v pořadu Otázky Václava Moravce: „Před revolucí jsme uměli vyrobit všechno. Měli jsme své výrobky, nebyli jsme montovna.“
Populističtí politici narativ o prosperujícím československém průmyslu před rokem 1989 rádi používají ke kritice téměř čehokoliv: svých politických protivníků, liberální demokracie, Evropské unie, prozápadního směřování země…
Odhlédněme na okamžik od faktu, že vzpomínání na časy, kdy se úspěch měřil tisíci tun vytěženého uhlí a vyrobené oceli, se zcela míjí se současnou ekonomickou realitou; dnešní prosperující země staví svůj úspěch na jiných odvětvích. Tyto výroky jsou však zavádějící i proto, že objem průmyslu neříká nic o jeho skutečné výkonnosti a o jeho dopadu na reálný život obyvatel země.
Komunisté průmysl nevybudovali, jenom převzali
Předně je třeba říci, že Československo bylo před druhou světovou válkou v objemu průmyslové výroby desáté na světě. Druhá světová válka neměla na tuzemský (především český) průmysl tak devastující vliv jako v jiných částech Evropy. Komunistická vláda tedy průmysl nevybudovala, roku 1948 přebírala zemi, ve které prosperující průmysl už byl, pouze dokončila jeho zestátnění.
První vlna znárodnění přišla již roku 1945: prostřednictvím dekretů prezidenta Beneše byly zestátněny banky, pojišťovny, doly, energetika a všechny podniky nad 500 zaměstnanců. Je nutno říci, že tehdejší znárodňování se odehrávalo za konsensu všech tehdejších relevantních politických aktérů včetně nekomunistických stran. Na toto období vzpomínal pro Paměť národa Václav Svoboda, jehož otec Václav Svoboda starší za první republiky od nuly vybudoval továrnu na traktory Svoboda Motor Kosmonosy. Jeho traktory „svoboďáky“ ušetřily mnoha drobným zemědělcům fyzickou dřinu na poli. Hned v létě 1945 byla v továrně ustanovena závodní rada složená převážně z komunistů.
Začala tím, že z firmy vyhodila všechny příbuzné majitele: „Nikdo se na nic neptal, pravomoc nepravomoc, závodní rada to prostě odhlasovala. Více než polovina dělníků sice byla proti, ale těm se už tehdy začalo vyhrožovat, že kdo se šprajcne, ten poletí,“ vysvětluje Václav Svoboda. Jeho otec přišel na řadu v prosinci, byl účelově obviněn, že za války spolupracoval. Ze dne na den musel z továrny odejít a byla v ní ustanovena národní správa. „Vyšetřovalo se to až na jaře 1946. Tehdy všichni odhlasovali, že obvinění jsou nepravdivá a že národní správa bude odvolána. Jenže v té době ji už odvolat nešlo, okresní národní výbor si ten případ předával s ministerstvem průmyslu jako horký brambor a začínalo být zřejmé, že se blíží znárodňování a že se s tím nedá už nic dělat,“ říká Václav Svoboda.
Komunisté dotáhli znárodnění do konce po převratu v únoru 1948. Soukromý sektor byl zcela zlikvidován, i drobní živnostníci se museli stát zaměstnanci státních podniků. V jejich vedení se ocitli „politicky spolehliví“ lidé; loajalita k režimu stála výše než odbornost.
Absurdity centrálního plánování
Českoslovenští komunisté se řídili sovětským modelem plánovaného hospodářství, v němž každému výrobci stát direktivně stanoví, co, v jakém množství a za kolik bude vyrábět i komu to prodá. Teoreticky to možná zní rozumně: „moudrý“ stát nejlépe ví, kolik kde je čeho potřeba, a díky tomu může synchronizovat výrobu v jednotlivých odvětvích. Jenže realita byla úplně jiná. Plnění plánu bylo svatým grálem bez ohledu na měnící se okolnosti, efektivitu, skutečné možnosti a reálné potřeby. Vedení podniků mělo svázané ruce, vše se podřizovalo dosažení požadovaných čísel.
Jak to vypadalo v praxi, popisuje Jaroslav Orawski, který na začátku šedesátých let pracoval jako stavební dozor na stavbě přehrady Morávka v Beskydech. Šlo o ostře sledovanou stavbu, která měla být jedním z příkladných úspěchů socialistického budování: „Práce tam byla velmi chaotická. Ostře se sledovalo plnění plánu, jenže podmínky byly takové, že se plnit nedal. Pokusil jsem se plán proškrtat, protože jsem věděl, že to není dosažitelné, ale přišel náměstek a řekl, že to bude tak a tak. Sledovaly se především objemy, ne technická stránka. Později se muselo hodně věcí napravovat.“
Centrální plánování podniky brzdilo i v osmdesátých letech a mimo jiné jim neumožňovalo investovat do vlastního rozvoje. Jiří Boček v té době nastoupil jako technolog do pivovaru Budvar: „Že by firma mohla rozhodovat o samostatném zisku, to vůbec neexistovalo. Zisk z podniků mizel ve státní kase a její správci se velmi zdráhali investovat do rozvoje. Pokud podnik chtěl investovat, musel přednést návrh Státní plánovací komisi a čekat, zda ta investici schválí.“
Plánování zasahovalo i do provozu nejmenších podniků a někdy mělo skutečně absurdní podobu, jak popisuje Jaroslava Svobodová, která pracovala jako provozní v hotelu Zlatá loď v Hluboké nad Vltavou: „Vůbec nic jsme nemohli udělat bez povolení ředitelství. O všechno jsme museli žádat. Zboží jsme museli odebírat od dodavatelů, které nám určili.“ Jenže dodávky zboží se často zpožďovaly, takže hostům, vodákům a turistům, často nebylo co prodávat. Na druhou stranu musel hotel plnit plán maloobchodního obratu, který se každoročně navyšoval.
Centrální plánování postihlo i zemědělství, které bylo od roku 1949 téměř úplně zkolektivizováno a většinu půdy obhospodařovala jednotná zemědělská družstva a státní statky. „Když okres dostal za úkol pěstovat len, tak to rozepsal na všechna družstva, aniž by se uvažovalo, jestli tam ten len vůbec poroste,“ říká Ladislav Šupka, který pracoval jako agronom v JZD Újezdec u Luhačovic.
Prioritou komunistického režimu byl těžký průmysl, těžištěm československé ekonomiky měly být ocelárny, doly, strojírenství a zbrojovky. Těžký průmysl dostával přednostní příděly deviz i pracovních sil – už na konci školní docházky děti a jejich rodiče čelili tlaku směrných čísel, aby většina z nich nastoupila do učilišť a vydala se na dráhu dělníků v těžkém průmyslu; na práci v dolech a hutích se posílalo také za trest. Úspěch se měřil pouze objemem – množství vytěženého černého uhlí ve srovnání s dobou první republiky zvolna vzrůstalo, objem těžby hnědého uhlí narostl raketovým tempem.
Jenže i zde byl rozdíl mezi tím, co se vykazovalo navenek, a každodenní realitou. Václav Svoboda, který od 60. let pracoval v ostravských dolech, vzpomíná, jak se tam uměle vyráběli hrdinové socialistické práce: „Tam se podvádělo. Byli vybraní pracovníci, kteří měli dělat ty hrdiny. Vytvořily se jim na šachtě speciální pracovní podmínky, byli přednostně zásobováni materiálem, stroji, aby mohli překračovat normy. Pak je vyznamenali a přeřadili někam na ústřední výbor. Ale když někdo normálně pracoval v ražbě, neměl možnost toho dosáhnout.“
Odvrácenou stranou protežování těžkého průmyslu bylo zanedbávání průmyslu lehkého, který vyráběl běžné spotřební zboží. Ani podniky vyrábějící zboží každodenní potřeby se neřídily poptávkou, ale byly svázány direktivním plánem. V obchodech tak neustále byl něčeho nedostatek, toto slovo se ovšem nesmělo používat a oficiálně se mluvilo o „úzkoprofilovém“ zboží. Režim se ho nikdy nesnažil řešit zvýšením ceny, to by bylo ideologicky neprůchodné. Namísto toho vyvolení dostávali poukazy (například na přednostní nákup automobilu), běžní lidé se museli zapisovat do pořadníků nebo stát ve frontách.
Pamětník Vladimír Buček vzpomíná, jak s otcem v roce 1961 v Brně kupovali televizor: „Šli jsme tenkrát s otcem kolem starého divadla a u prodejny naproti fronta. Otec zbystřil, hned tam šel. A nějaký chlap říká, že přivezou televizory. Vytvořila se fronta tak šedesáti lidí.“ Vedoucí prodejny lidi odrazoval, že přivezou jen devatenáct kusů: „Můj otec byl asi dvaadvacátý. Řekl mi, ať jdu domů a řeknu matce, že stojí ve frontě na televizory. Ať mu donesu svetr, kabát, rybářskou stoličku, do termosky kafe a nějakou svačinu, že tam bude čekat celou noc. A ať ho o půl páté přijde vystřídat, protože musí do práce. Matka si natáhla budík. Otec tam seděl celou noc. A nakonec byl sedmnáctý, protože někteří to vzdali.“
Ochránci přírody jako trpění potížisté
Za rozvoj průmyslu Československo zaplatilo vysokou cenu v podobě devastace životního prostředí. Především severočeské pohraniční hory se dodnes obtížně vyrovnávají s plošnou likvidací tamních lesních porostů způsobenou exhalacemi z uhelných elektráren a dalších průmyslových podniků. „Ochrana přírody hrála druhé housle, pro vládnoucí vrstvu, která budovala lepší socialistické zítřky, byli ochranáři jen trpěnou a nepohodlnou skupinou,“ říká Jiří Hušek, který v osmdesátých letech jako absolvent lesnické fakulty nastoupil do Severočeských státních lesů a byl svědkem ekologické katastrofy v Jizerských horách.
„Sice vznikla chráněná krajinná oblast, ale její vedení bylo bezzubé, mělo roli poradního subjektu bez výkonné pravomoci. Za delší konec tahalo hospodářství a stranické orgány. Ochránci přírody sice prezentovali veřejný zájem, ale v praxi to nefungovalo. Když se kácel les, tak létaly třísky. A když byla nasazena těžká mechanizace a kácelo se deset hektarů a zrovna stála v cestě rezervace, tak se prostě vykácel i kus rezervace.“
Příkladem plošné devastace krajiny dodnes jsou právě severní Čechy, kde profil krajiny narušily rozsáhlé jámy hnědouhelných dolů, více než stovka obcí „ustoupila těžbě“ a ovzduší i vodu znečišťovaly chemické továrny.
Petr Veselský, který v 80. letech pracoval v Teplicích na okresní hygienické stanici, popisuje období inverze, kdy město zahalily zplodiny z chemičky: „Bylo to nejen cítit, ale i vidět. Každé ráno jste se probudili do žluté mlhy a za stejné žluté mlhy jste se vraceli z práce. Kromě toho, že to vedlo k onemocněním dýchacího ústrojí, velice negativně to působilo na psychiku. Deprese se rozmáhaly daleko snadněji.“ Lidé za život ve zhoršených podmínkách dostávali příspěvek dva tisíce korun ročně, jemuž s černým humorem říkali pohřebné – dožívali se totiž v průměru kratšího věku než v jiných částech republiky, rodilo se více postižených dětí, celkově byla vyšší nemocnost.
Čtyřicet let zaostávání
Komunistický režim své občany v televizním zpravodajství i v nesčetných projevech politiků bombardoval čísly o tom, jak výroba stále roste, ale československý hrubý domácí produkt ve skutečnosti rychle začal zaostávat za Západem. Dobře je to vidět na srovnání s Rakouskem: roku 1948 byly výkony československé a rakouské ekonomiky v přepočtu na obyvatele takřka shodné, Rakousko nás však předstihlo už roku 1951 a od té doby se jeho náskok stále zvyšoval, v 70. letech mělo Československo jen 60 % rakouského HDP a v roce 1989 pouhých 55%. Rozdíl v životní úrovni obyvatel byl ještě daleko dramatičtější.
Zaostávání v technologiích, malá motivace zaměstnanců, plnění zadaných číselných ukazatelů místo reálného rozvoje podniků, to všechno vedlo k tomu, že Československo mělo sice rozsáhlý průmysl, ale zastaralý a energeticky náročný. To je jeden z důvodů, proč se po roce 1989 začal hroutit. Samozřejmě byly tu i vnější příčiny: především rozpad východních trhů zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci, kam Československo vyváželo až čtyři pětiny svých výrobků, a podniky tak přišly o svá hlavní odbytiště. Jejich výrobky ale zároveň nebyly připravené na konkurenci západního zboží. Téměř okamžitý přechod na tržní ekonomiku pro podniky znamenal šok a rychlá, často nepříliš průhledná privatizace, přinesla řadu dalších negativních jevů. To všechno dohromady přineslo několik let trvající pokles výroby a krach řady průmyslových firem.
Tvrzení o socialistickém Československu jako „průmyslové velmoci“ jsou politicky atraktivní, protože svým způsobem lichotí těm, kdo jim naslouchají a kteří v té době často prožili kus mládí. Počítají však se selektivní pamětí lidí a zakrývají mnohem méně lichotivou realitu.
