Roku 1953 prožívala Hana Truncová ve vězení své už třetí Vánoce. Tentokrát v ženské věznici v Pardubicích. Jako politická vězenkyně, odsouzená za napomáhání uprchlíkům přes hranice, měla dle rozsudku před sebou ještě dalších deset let kriminálu.
Přesto ke konci adventu toužila po sebemenší připomínce vánočních svátků. „Kdybychom měly aspoň jedinou větvičku chvojí,“ říkaly si s kamarádou Jiřinou Fárkovou, se kterou toho dne na vězeňském dvoře vozily hašené vápno pro partu zedníků. Když měli zedníci přestávku, obě mladé ženy se na chvíli schovaly před studeným větrem do vchodu vězeňského bloku. A najednou, přestože na dohled nebyly žádné stromy, ta větvička jako kouzlem spadla na zem k jejím šněrovacím botám. „Na celách tehdy nesmělo být nic, co by připomínalo přírodu. Tu větvičku určitě někdo prošmelil nebo někde našel a pověsil si ji za okno. S Jiřinou jsme ji schovaly a nikomu jsme nic neřekly. Až na Štědrý večer po večerce jsme ji na cele, kde nás bylo šestadvacet, vytáhly, každá z nás si přivoněla a šeptem jsme zpívaly vánoční koledy,“ vyprávěla Hana Truncová po mnoha letech Paměti národa.
Štědrovečerní filcunk
Komunistický režim se na začátku padesátých let v Československu snažil vymýtit z paměti křesťanskou podstatu Vánoc. „Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu,“ prohlásil prezident Antonín Zápotocký ve vánočním projevu roku 1952. Ježíšek byl podle něj nežádoucí připomínkou, že „chudí patří do chléva“. A tak ho měl nahradit sovětský děd, kterému na cestu na saních ze Sibiře svítí nikoli betlémská, nýbrž rudá hvězda.
Kampaň za vykořenění křesťanských Vánoc ale nebyla příliš úspěšná, svátky se i nadále slavily v tradičním duchu v naprosté většině rodin včetně funkcionářů KSČ a vězeňských dozorců. To jim nicméně nebránilo v tom, aby politické vězně na Vánoce šikanovali ještě o něco víc než jindy. V těchto dnech, kdy odloučení od svých blízkých prožívali ještě bolestněji než obvykle, museli například stát nekonečně dlouho venku na nástupech, na Štědrý večer byl častý „filcunk“, tedy prohlídka cel, při níž dozorci rozházeli vězňům všechny jejich osobní věci. Karel Plocek, který byl vězněn ve skautské odbojové skupině, zažil takovou štědrovečerní šikanu v lágru ve Vykmanově na Jáchymovsku.„To nám rozšlapali večeři. Přešlapovali jsme venku ve fujavici, zatímco oni dělali filcunk. Nejhorší bylo, že nás to nenechali uklidit. Museli jsme okamžitě zhasnout a jít spát do toho bordelu, co nám udělali. Nevěděl jsem, kde mám své věci. To bylo ošklivé.“
Vězňové na Vánoce dostávali horší příděly jídla: shnilé brambory, rybí ocasy, hlavy od slanečků nebo půl vařeného vajíčka. Nepřízeň dozorců si vynahrazovali vlastní kreativitou: z usušených drobků chleba a trochy cukru si dělali perníčky, z kondenzovaného mléka vařili karamel. Ludmila Hermanová, která Vánoce roku 1958 strávila v pracovním táboře v Želiezovcích, vzpomíná i na drobné dárky: „Některá děvčata byla moc šikovná. Z novodurových trubek vyřezávala spony do vlasů, dělala se krásná umělecká díla i z chleba.“
Navzdory permanentní hrozbě filcunku si vězenkyně vyrobily vánoční stromeček: „Děvčata, co chodila drát peří, ho tajně donesla na celu. Někde se našel nějaký drát a zelený inkoust. Obarvilo se peří, udělaly jsme si vánoční stromeček,“ popisuje Ludmila Hermanová.
Až příliš tichá noc
Koledy jakožto písně připomínající křesťanskou symboliku Vánoc v padesátých letech z veřejného prostoru téměř zmizely. Byly tu snahy nahradit je novými vánočními písněmi. Asi nejúspěšnější byl rozverný popěvek Vánoce, Vánoce přicházejí z roku 1962, oslavující rodinné hodování, prskavky a poklidné usínání u štědrovečerního televizního programu.
Ve vězení se právě zpěv koled stával nejdostupnějším způsobem, jak si alespoň na chvíli připomenout vánoční atmosféru. V dobách protektorátu to němečtí věznitelé svých odpůrců tolerovali. Například Jana Honsová, zavřená o Vánocích 1944 na Pankráci za to, že odmítla vyučovat němčinu, vzpomíná, jak vězňové z otevřeného okna zpívali Aby nás Pán Bůh miloval a melodii z Novosvětské.
Naproti tomu v komunistických věznicích byl zpěv koled velmi přísně postihován, jak vzpomíná i Milan Kolář. Ve vězení se ocitl roku 1948, jako patnáctiletý chlapec, za to, že dvěma klukům ukázal cestu přes státní hranici: „Někdo začal zpívat koledy, všichni jsme byli naměkko. A najednou se ozvalo: ,Zavřete rypáky, nebo to špatně dopadne!’ To bachaři, asi byli naštvaní, že mají o Vánocích službu,“ vzpomíná. Vězňové ztichli, ale po chvíli začali zpívat znovu.
Na balík raději zapomeňte
„Advent byla doba docházení do Bartolomějské. V té době jsem vždycky z toho zhubla, takže na Vánoce jsem byla štíhlá,” vzpomíná křesťanská aktivistka Květoslava Neradová. Její příběh dokládá, že zesílená šikana se před Vánoci týkala i těch nepřátel režimu, kteří zůstali na svobodě.
Speciální „pozornosti“ se během adventu dostávalo i příbuzným politických vězňů. Kamila Karníková, jejíž otec František Mařík byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou na dvacet let vězení, vzpomíná, že období kolem Vánoc provázela zesílená šikana - rodina měla podlehnout iluzi, že otec už není naživu. „Bezpočtukrát se nám stalo, že se otec ztratil. Psaní, které bylo vždycky jenom na povolenku, přicházelo zpátky. Speciálně k tomu byla vybírána období kolem Vánoc.“ Roku 1951 byla rodina Františka Maříka vystěhována z bytu na Žižkově, měli se přestěhovat do sklepního bytu v Leninově ulici (dnešní Evropská). „Nějaký dobrák nám ale vystěhovací dekret pozastavil, takže jsme ho dostaly až dva dny před Štědrým dnem. Když jsme dojely do Leninovy ulice, zjistily jsme, že je zaplombovaná jak elektřina, tak plyn, ale naštěstí můj spolužák měl vozík, se kterým jsme přivezly alespoň uhlí z bývalého bydliště, aby se dalo zatopit, a během Vánoc nám hodní lidé zase umožnili svítit a topit,“ popisuje Kamila Karníková.
Začátkem padesátých let si Státní bezpečnost dokonce sestavovala seznamy lidí, kteří posílají balíčky do vězení, přestože nejsou v příbuzenském vztahu k vězňům. Takoví lidé, podezřelí - jak se píše v dobovém dokumentu - z „organisování sbírek potravin, které jsou vězňům v nepřiměřených množstvích neustále zasílány“ - mohli pak sami skončit ve vězení.
Netřeba samozřejmě zdůrazňovat, že balíky od příbuzných se k vězňům mohly, ale také nemusely dostat dle libovůle dozorců, jak dosvědčuje i vyprávění protikomunistického odbojáře Miroslava Káchy. O Vánocích byl povolán do kanceláře vyšetřovatele Františka Pergla, proslulého krutostí během výslechů: „Na stole měl rozdělaný balík a řek: ‚Přišel vám vánoční balík, ale protože se nechováte tak, jak byste se chovat měl, nic nedostanete. Věci, který podléhají zkáze, rozdám ostatním, a co je trvanlivé, tady nechám. V případě, že odsud půjdete, že to přežijete, tak to dostanete. Anebo v případě, že budete mluvit tak, jak mluvit máte.“
Cítila jsem, že nejsem sama
Vánoce měly pro vězně především jako psychologická vzpruha, nebo naopak období, kdy se jimdařilo ještě hůře. Byly připomínkou, že jsou stále ještě lidmi, že navzdory okolnostem má jejich život i duchovní rozměr. Tam, kde byli vězněni kněží či farářky, se světily tajné bohoslužby: „Byl s námi kvardián a ten nám sloužil mši svatou s jednou hrozinkou místo vína a kouskem chleba, který jsme si každý dali,“ říká Jan Janků, vězněný v Uherském Hradišti.
„Víra určitě sehrála roli při mém vězení,“ vzpomíná Eva Mádrová, vězněná v padesátých letech za velezradu a vyzvědačství. „Také jsem tam měla takový těžko popsatelný zážitek. Měla jsem dojem, že při prvních Vánocích je tam Ježíš přítomen jako světlo. To jsem bezpečně cítila, že je tam se mnou – jestli to mohu takto vyjádřit.“
