„Manžel byl bohém každým coulem. Byl velmi družný a nejraději bavil lidi. Neměl smysl pro zodpovědnost a disciplínu,“ popisuje Naďa Köhlerová svého nyní již bývalého muže Ivana. Ona pracovala jako lékárnice, on se jako fotograf zapojil do skupiny umělců, kteří spolupracovali s fotografy s Mnichova. Do Západního Německa odjeli začátkem léta 1969, Naďa si našla brigádu v německé farmaceutické firmě, Ivan chvíli pracoval v kamarádově galerii. V Československu sice již byla sovětská okupační vojska, stále však pravila volnější pravidla pro vyjíždění na Západ.
To se změnilo počátkem září 1969, kdy na zasedání Ústředního výboru KSČ zazněla legendární věta nového generálního tajemníka Gustáva Husáka:
Lidé, kteří pobývali na Západě, byli vyzváni, aby se okamžitě vrátili do Československa, jinak jim hrozil postih.
Köhlerovi neměli v úmyslu emigrovat, v Československu měli malého synka, o kterého se v době jejich nepřítomnosti starala spolehlivá chůva. Naďa se proto úřednímu nařízení podvolila a vrátila se domů. Ale její manžel dál zůstával v Německu: „Byla mu lhostejná politika i kdo je prezident. On chtěl jen žít, chtěl být volný a užívat si života. Takže si nevšiml nařízení nějakého Husáka, že se má vrátit. Sháněla jsem se po něm, aby nebyl problém. Ale problém byl.“
Podezřelý z pokusu o emigraci
Další utažení šroubů přišlo rozhodnutím vlády z 8. října 1969. Kdo se i po tomto datu bez povolení zdržoval na Západě, porušoval zákon. Ivan Köhler se ale vrátil domů až o tři týdny později a tím pádem byl podezřelý z pokusu o emigraci. Ihned mu zabavili cestovní pas a Státní bezpečnost u nich doma udělala prohlídku, při níž zabavila mnoho negativů jeho fotografií.
Tím začalo dvacet let pronásledování, jehož důsledky nesla především Naďa:
„Raději se bavili se mnou, protože to mělo alespoň nějakou logiku,“ pokračuje Naďa Köhlerová. „Bylo mi to ale dost nepříjemné, protože za mnou chodili dost často do práce.“
StB je vydírala skrze peníze i žárlivost
Köhlerovi se z České Lípy přestěhovali do slovenského městečka Rajec. Tam ale pronásledování neskončilo, právě naopak: navíc ještě získalo rasistický rozměr. Naďa, která je židovského původu, jednoho dne objevila na popelnici před domem nápis Židia. V malém městečku je měla StB jako na dlani a mohla zblízka pozorovat jejich rodinný život. Byli si vědomi, že rodina strádá i ekonomicky, protože zatímco Naďa si brala navíc noční směny v nemocniční lékárně, aby něco přivydělala, Ivan jako umělec na volné noze se na ekonomickém zajištění příliš nepodílel.
Státní bezpečnost posléze začala využívat i jejich soukromých neshod. Záměrně v Ivanovi vyvolávali žárlivost na domnělé Nadiny nápadníky: „Například zavolali manželovi do práce, že někoho doma mám, ačkoli šlo jen o kamaráda. Manžel se vrátil a pohádali jsme se. A to se jim hodilo. Čekali, že to vzdám a že od něho uteču.“
Časem u Köhlerových docházelo i k násilí. Naďa si ale byla vědoma, že kdyby na manžela zavolala policii, pro StB to bude záminka, aby ho mohli účinněji vydírat: „Kdybych od něj odešla, měli by to s ním jednodušší a zničili by ho. Kryla jsem ho.“
Domov Köhlerových se navzdory tlaku StB stal neoficiálním uměleckým centrem, kde se scházeli jazzmani, výtvarníci i zakázaní spisovatelé, jako například Dominik Tatarka. Postupně se jim narodily tři děti.
V době po roce 1989, kdy již Ivanu Köhlerovi nehrozilo pronásledování, se s ním Naďa rozvedla a přestěhovala se do Prahy.
