Pilná studentka, recitátorka budovatelských básní, už na vysoké škole kandidátka a potom i členka strany. Jana Ondřejčková v době svého dětství a mládí v padesátých a šedesátých letech souzněla s oficiálním duchem doby. A v roce 1968, když se poprvé dostala k nformacím o zločinech stalinismu, se nadchla pro uvolnění Pražského jara.
Dnes cítí, že pojmy jako „osmašedesátník“ a „dubčekovec“ jsou mladší generací vnímány jako cosi hanlivého. „Vy jste nezažili, že sedíte před obrazovkou, na které dojatý Dubček říká: teď budeme budovat socialismus s lidskou tváří. Nedovedete si představit, co to pro nás znamenalo. Těšili jsme se, že ukážeme světu tu třetí cestu,“ říká v rozhovoru s Adamem Drdou pro Paměť národa. O to těžší ránu pro ni znamenala invaze vojsk Varšavské smlouvy, kterou zažila jako zaměstnankyně Československého rozhlasu.
„Předpoklady pro studium západního jazyka“
Jana Ondřejčková v rozhovoru s Pamětí národa zpětně reflektuje, že její cesta za vzděláním i prestižním zaměstnáním v rozhlase byla možná usnadněna tím, že pocházela z dělnické rodiny. Vyrostla v Nových Třebonicích kousek od Prahy, její otec František Honochil celý život pracoval ve vysočanské Pragovce, maminka ještě před svatbou pracovala jako služka. Jana měla tři mladší sestry a na studia se z nich dostala jako jediná.
Na gymnáziu ve třídě dětí pražských lékařů a úředníků kvůli tomu trpěla komplexy méněcennosti, což si kompenzovala horlivostí ve studiu: „Byla jsem velmi svědomitá žákyně, odhodlaná dodržovat daný řád a plnit své povinnosti.“ Ale u přijímacích zkoušek na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy byl její původ skutečně výhodou. Toužila po studiu ruštiny, ale protože si musela zvolit ještě druhý cizí jazyk, přibrala si k ní němčinu. Překvapilo ji, že ji poslali rovnou na katedru germanistiky. Přijímačky byly až podezřele jednoduché, Jana dostala jen jedinou otázku – co je to NATO? Když stručně odpověděla, komise byla spokojena, a brzy jí pak přišlo oznámení, že je přijata.
Až o léta později roku 1968 mohla nahlédnout do svých kádrových materiálů a odhalila pozadí svého přijetí na vysokou školu. V jejích papírech stálo:
Tehdy pochopila, že díky svému původu možná měla přijímací zkoušky snadnější než jiní uchazeči.
Do redakce zahraničního vysílání
Během studia germanistiky a rusistiky ji učilo mnoho tehdejších předních odborníků, mimo jiné i bývalý diplomat Eduard Goldstücker, tehdy čerstvě rehabilitovaný jako oběť politického procesu padesátých let. Právě on ji roku 1961 navrhl na členství v KSČ a stal se i jejím ručitelem. Jana Ondřejčková k tomu poznamenává:
Díky tomu, že se už během studia Jana vdala, nemusela po promoci nastoupit na umístěnku mimo Prahu. Dostala nabídku práce v zahraničním vysílání Československého rozhlasu, kde předtím působila jako stážistka. Zpětně si uvědomovala, že v tom mohlo sehrát roli i její členství v KSČ: „Tehdy mě to ale nenapadlo, říkali mi, že mám cit pro rozhlasovou práci.“ Jejím úkolem bylo překládat texty pořadů do němčiny a připravovat je pro vysílání.
Jako zaměstnankyně rozhlasu prožívala také politické uvolňování Pražského jara. Ona i její manžel coby přesvědčení komunisté se poprvé dostávali k podrobnějším informacím o hrůzách politických procesů stalinismu, přečetli si například Doznání od Artura Londona, a začátkem roku 1968 tak zažívali tvrdé rozčarování: „Pro manžela to byl obrovský šok a osobní tragédie. Zklamal se ve všem, čemu věřil. Poprvé jsem ho viděla plakat,“ říká Jana Ondřejčková.
V redakci pod namířeným samopalem
21. srpna 1968 nad ránem probudil manžele Ondřejčkovy v jejich bytě na Petřinách rachot letadel z ruzyňského letiště. V okolních domech se rychle rozsvěcovala okna, z jednoho z nich kdosi vykřikl: „Rusáci jsou tady!“ Tak se Jana Ondřejčková dozvěděla o přepadení Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Nasedli na manželovu motorku a jeli do centra. „Na Náměstí Republiky jsme viděli kropicí vůz a na něm skupinku mladíků. Jeden z nich držel československou vlajku, jeden chlapec na tom voze plakal.“ Dorazili k budově rozhlasu, kolem které vládla mezi okupačními vojáky a protestujícími Pražany již značně vyostřená atmosféra. Janin vedoucí na ni z balkónu v prvním patře volal, ať do budovy nechodí, ona ho ale neposlechla a spěchala dovnitř.
Před budovou rozhlasu se střílelo, kulky mířily i do oken a jedna zasáhla Janin stůl, takže zaměstnanci z těch kanceláří, které měly okna do ulice, se zdržovali jen na chodbách. Přicházely zprávy o tom, že v garážích rozhlasu se obvazují ranění. Okolo poledne přišel příkaz sovětské vojáky do budovy pustit. „Přišli k nám na chodbu a my jsme se museli postavit čelem ke zdi,“ popisuje Jana Ondřejčková následující události.
Vedl ji do jednotlivých kanceláří a ona na jeho na jeho pokyn musela vypnout všechna technická zařízení rozhlasu a vytáhnout je ze zásuvky . „V ten moment jsem si neuvědomovala strach. Nad strachem, že člověka mohou zastřelit, převládal šok z toho, co se stalo. Že nás přepadli, že tady jsou.“
Později téhož dne zaměstnanci rozhlasu museli opustit budovu. Jana se s manželem vydala po Praze s úmyslem oslovovat sovětské vojáky a vysvětlovat jim, že v Československu není kontrarevoluce. Většina z nich s nimi odmítla mluvit, jen se bez výrazu dívali před sebe. Jeden mladý voják prý plakal: „Brečel tak, že měl cestičky slz na zaprášených tvářích.“ Teprve u třetího tanku narazili na mladého důstojníka, který byl ochoten s nimi mluvit. „My nechápeme, proč proti nám tak protestujete. Dostali jsme okamžitý rozkaz, že musíme jet na pomoc bratrům Slovanům, protože do pohraničí Československa prý vtrhli západní imperialisté a teď stojíme na hranici třetí světové války.“
Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa považuje za ostrý řez ve svém životě: „Uvědomila jsem si, že ničemu nemám slepě důvěřovat, že mám používat hlavně svůj rozum. Člověk se může opájet krásnými idejemi, ale nemá je slepě přijímat. To se pro mě od té doby určitě změnilo.“
Vyškrtnuta, nikoli vyloučena
V roce 1970 se v Československém rozhlase již naplno začaly projevovat nové poměry, začínala takzvaná normalizace a většina dosavadních vedoucích pracovníků musela odejít. V roce 1971 se Jana musela v rozhlase podrobit stranickým prověrkám. Zaznívaly na nich dvě klíčové otázky: zda prověřovaný souhlasí s tzv. bratrskou pomocí (tedy invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa) a zda souhlasí s probíhající normalizací. „Já jsem na obě otázky odpověděla ‚ne‘. Naivně jsem jim odpověděla, že jsem celý život věřila, že Sovětský svaz je naším nejlepším přítelem. A tohle si přátelé nedělají. Přátelé musejí o problémech diskutovat a najít společnou cestu.“
Po pohovoru si ji její nadřízený František Böse vzal stranou a řekl:
Vzápětí se od něj dozvěděla, že se s ní počítalo jako s „novým mladým kádrem“ do vedení celé redakce německého vysílání. Normalizátoři totiž předpokládali, že s nimi bude ochotna spolupracovat.
Jana Ondřejčková byla po prověrkách vyloučena z KSČ, ale proti rozhodnutí se odvolala na ÚV KSČ, a verdikt vyloučení jí změnili na méně závažné vyškrtnutí. Stranu musel opustit také její manžel. „Člověk, který byl pouze ‚vyškrtnutý‘, mohl snadněji získat práci. A my jsme se s manželem domluvili, že jeden z nás musí být umírněnější, abychom rodinu existenčně neohrozili,“ říká Jana Ondřejčková.
V rozhlase tak zůstala po celou dobu normalizace, přestože musela opustit redaktorský post, snížili jí plat a nesměla dostávat prémie. V následujících letech se často setkávala s až nesmyslnou cenzurou, ale do hry vstupovala i autocenzura:
Deziluze z potlačení Pražského jara roku 1968 ji poznamenala natolik, že pád komunistického režimu v listopadu 1989 sledovala s neustálým strachem, že tento proces znovu někdo nebo něco zvrátí: „Pořád jsem měla takovou obavu, že se to nepovede, že to skončí špatně.“
Mnozí její kolegové, kteří se v době normalizace kompromitovali, museli poté rozhlas opustit. Ona sama k nim nepatřila – odešla na vlastní žádost roku 1991. Pracovala potom jako průvodkyně, do rozhlasu se znovu podívala až roku 2023, kdy jí vnuk zařídil soukromou návštěvu budovy na Vinohradské třídě, která byla třicet let jejím druhým domovem.
